Daisugi, čili stromy na stromech, fenomén šetřící místo na malých plochách. Metoda vynalezená již před více jak 500 lety spočívá v pěstování více stromů na jednom kmenu. A uznání i obdiv vzbuzuje dodnes. Jednou z podstatných předpokladů této metody je totiž i čas, který prostě Japonci odměřují tradičně jinak než západní lidé v Evropě či Americe. V tomto případě však nejde o nekonečnou trpělivost, ale možnost těžit nové stromy naopak mnohem dříve, rychleji. Japonsko je moderní zemí bohatou na tradice, stejně jako inovace a nejaktuálnější technologické výstřelky. Zemí plnou až neuvěřitelných kontrastů. Japonci jsou navíc posedlí dokonalostí a dobře vědí, že dokonalost vždy vyžaduje čas. Nic dokonalého nemůže být hned. To dobře vědí například pěstitelé bonsají, konceptu starého více jak 1000 let. Konceptu spočívajícího v upravování malých stromků do podob a tvarů plně vzrostlých stromů. Když postavíte bonsaj na kopičku hlíny tak, že není vidět pěstební nádoba, a když přimhouříte oči, vidíte vzrostlý solitérní strom na vrcholu kopce. I to však Japoncům nestačilo a přišli zhruba před 500 lety ještě s jednou fantastickou technikou – daisugi. Princip techniky daisugi je sice velmi podobný pěstování bonsají, výsledek je však zcela odlišný. Tady se totiž naopak hraje na velikost. Arboretní a lesnická metoda daisugi začala být vyvíjena na začátku 15. století v oblasti Kitayama. Respektive první svědectví o ní je již ze století 14. Je tedy přibližně stejně stará jako kjótské čajové ceremoniály (cha-no-yu). A dokonce s nimi přímo souvisí. Začaly se totiž stavět stylové, luxusní čajovny, jejichž stavby vyžadovaly kvalitní, voňavé dřevo. Takové dřevo, které snadno odolávalo vlhkosti a plísním, přitom bylo pevné a snadno zpracovatelné a zároveň muselo mít co nejmenší podíl suků. Ideálně takové požadavky splňoval kitayamský cedr. Odolná dřevina, které roste vždy téměř svisle. Jenže spotřeba tohoto cedru byla enormní, dokonce došlo k situaci, kdy nestačila pro pěstování nových cedrů půda. A právě z tohoto důvodu přišli japonští lesníci s neobvyklou metodou, kterou pojmenovali daisugi. Kitayama leží 20 km na severozápad od Kjóta. Jde o oblast hornatou, se strmými svahy, kde je těžké vysazovat a pěstovat stromy. A při nadměrné těžbě zde začal být nedostatek dřeva. Místní proto vymysleli originální řešení, které vycházelo z metod prořezávání bonsají. Kitayamský cedr navíc potřebuje ke svému růstu rovný terén. Díky metodě daisugi bylo možné vytěžit mnohem více dřeva z každé mateční rostliny, dokonce dřeva mnohem kvalitnějšího. Japonci tak získali více dřevní hmoty ze stejné plochy za současného zrychlení růstu dřevin. Metoda daisugi je založena na silném prořezávání větví, které vyrůstají kolmo z původního pařezu. Nedělali tedy to, že by pokáceli celý strom a místo něj vysadili nový. Místo toho nechali z kmenů vyrůst nové a až téměř dokonale rovné výhony, které se podobaly původním stromům. Tyto nové stromky pak několik let zbavovali bočních větví. Než mohly být nové stromy pokáceny a dřevo využito, trvalo to obvykle 20 až 30 let. A nové dřevo bylo dokonce o 140 % pružnější a dvakrát pevnější než konvenční řezivo.Postupuje se tak, že se nejprve vypěstuje mateřský strom, a když začínají z jeho větví rašit nové větve, je třeba nechat růst pouze větve zcela rovné, které míří kolmo vzhůru. Všechny ostatní větve jsou odstraněny. Z jednoho stromu tak začínají růst další. Dokonce lze z jediného stromu získat postupně až desítky a stovky nových kmenů. Usuďte sami, sklízet nové kmeny dokonce každých 20 let na jednom místě, to neumožňuje žádná jiná lesnická technika na světě. Skvělé, nemyslíte? Tak proč se do takového pěstování nepustit u nás? Protože lze metodou daisugi pěstovat pouze kitajamský cedr, jinak též japonský červený cedr, kryptomerii japonskou (Cryptomeria japonica). A bohužel se této dřevině příliš nedaří nikde jinde než v oblasti jejího původu. Navíc má zásadní vadu, která činí tuto dřevinu sterilní, proto může být každý nový strom pouze řízkem (klonem). Údajně prý dokonce roste podle legendy první mutant s uvedenou vadou v Kitajamě dosud. Říkají mu Širosugi.Byť se technika daisugi původně používala k získání dřeva, dnes má především dekorační efekt. Jde tedy o japonskou raritu, kterou není možné mimo území Japonska exportovat jako bonsaje. Jedině fotograficky a pomocí kamery. A skutečně jsou v Japonsku dnes tyto stromy velmi ceněné a lidé si je rádi fotí. A pozor, ani v Evropě nejde o nic vyloženě neznámého. Od středověku se podobná metoda používala v takzvaných pasečných lesích, prostě se nelikvidovaly pařezy a nechávaly se z nich vyrůst stromy nové pomocí výmladků. Dnes bychom tedy mohli hovořit o tom samém v případě lesů výmladkových. Z nějakého těžko pochopitelného důvodu však tato metoda dnes není oblíbena u lesníků, proto se v praxi nepoužívá. Škoda, protože udržitelnější způsoby lesního hospodaření si lze představit jen těžko. Zdroj: kabinetkuriozit.eu, medium.seznam.cz, muzivcesku.cz, Wikipedia, ČESKÉSTAVBY.cz, thisiscolossal.com
