Nápad vystavit si do zahrady na odiv sošku jakéhosi ochránce úrody už má doslova vousy. Historici jako první tuhle libůstku podrobně dokládají na ozeleněných pozemcích movitých Římanů. Pochopitelně že v jejich podání to bylo něco extra.Tím tradičním antickým bůžkem bohaté sklizně, do ranku jehož působnosti spadaly také včelíny a úly, zvěř chovaná v hejnech či vinice, byl totiž Priapus. A Priapus - jak to jen říct slušně - byl velmi zvláštně disponovaným bohem. Zpod tógy mu dost neuctivě vykukoval jeho olbřímí penis. Ztopořený. Který jej na každém kroku doslova předcházel. Ostatně, na jeho počest se dnes medicínsky popisuje tzv. priapismus, dlouhotrvající a spontánně neustupující erekce. Tuze bolestivý zážitek, mimochodem.Římané tehdy smýšleli prostě. Velký penis automaticky chápali jako předpoklad velké plodnosti, a tudíž byl v rozšířeném slova smyslu i Priapus chápán jako původce a ochránce úrody. To ke zdůvodnění, proč se sošky s jeho vyobrazeném snažili instalovat ve velkých počtech na svých zahrádkách.Háček byl v tom, že ty sošky božstva byly dost neumělé, zjednodušené. Tvarem připomínaly řekněme spíš houbu hadovku. Zkrátka uzavřený klobouček usazený na dlouhé nožce, a… a dál už se o tom raději nebavme.S trochou fantazie? Nepřipomínají vám dnešní zahradní trpaslíci svým tvarem, tou čepičkou a buclatými tvářičkami, zdálky náhodou trochu… Pokud ne, vše je v pořádku.Evoluce zahradních bůžků se totiž nezastavila. Novou podobu jim vetknul podivínský génius astrologie a medicíny, famózní a bombastický Paracelsus. V jednom ze svých listů je popsal jako skutečné postavy. Hovořil o nich jako o gnómech, řekněme „lidech země“. Ovšem přibližně metrové velikosti, takže bychom asi měli říct spíš skřítků.Mrzoutských, protože s lidmi se nebavili a stranili se jich. Když padla noc a lidé opustili pole, tihle skřítci dávali dohromady to, co třeba zemědělci pokazili. Byli to přírodní zaměstnanci zahrady, odpovědní za všechny ty tajemné děje přírody. Opylování nebo třeba za růst plodů. To, že tykev dýně do rána povyroste, anebo že se nezralé rajče začervená, jistě znáte. A věřit tomu, že to mají na svědomí tihle malí kumštýři, bylo roztomilé. V roce 1616 se tak na italských zahradách začali objevovat sošky tzv. gobbi.Kamenných goblinů, zahradních skřítků. Na zahradách boháčů bylo populární je osazovat ve větších počtech, ve formátu jakýchsi kamenných grotesek. To proto, že každý gobbi zpodobňoval nějakou nectnost nebo vysmívaný charakterový rys. Jeden byl hamižný, druhý špindíra, třetí pořád nedojedený a tak pořád dál. Dohromady jich byly dva tucty.Pořád to byli hodní skřítci pečující o zahradu, jen tedy už tolik nepřipomínaly obrovský penis.O ten skutečný boom popularity zahradních trpaslíků se postarali až Němci.V jejich pověstech a pohádkách měli už své místo dávno jisté. Ale spíše jako kovkopové a horníci. Až v 18. století začali být spojováni s každou dřinou, včetně lopoty na poli. Ponechali si totožné komické rysy, jako měli gobbi, ale už připomínali zmenšené trucovité a činorodé/čiperné staříky. Tyto keramické figurky tzv. Gartenzwerge, zahradních trpaslíků, se staly nesmírně populární. Ve Švýcarsku naprosto splynuli s tamní představou o domácích skřítcích, do svého pohádkového panteonu je uvítali Francouzi a kolem roku 1840 začali vytlačovat lidové pověsti o elfech z Anglie. Jen expanze trpaslíků do Skandinávie neproběhla, tam byla pořád silnější víra v trolly.Drážďanská keramická fabrika Baehr&Maresch na sériové výrobě zahradních trpaslíků nesmírně zbohatla, a dala vzniknout řadě následovníků. Minimálně v Německu 19. století platilo, že jste u zřizování nové zahrady nepřemýšleli nad tím, co budete sadit – ale jakého trpaslíka si tam v první řadě pořídíte. Trpasličí sláva ale dosáhla za svůj zenit s I. světovou válkou. V rozdělené Evropě rázem nebyl po figurkách od zpropadených skopčáků zájem. A protože výroba podlehla válečnému útlumu, nových trpaslíků už na zahradách nepřibývalo. Dvacátá léta se nesly ve znamení ekonomické krize, třicátá přinášela krizi politickou. Nevypadalo to, že by si někdo ještě na vousaté dělníky zahrad mohl vzpomenout. Zdáli se být přežitkem.Ze společenského nevědomí je ale zázračně probral rok 1937. Tehdy totiž šla do kin Sněhurka (a sedm trpaslíků) od Disneyho. Animovaný film neskutečný sukces po celém světě. Ustálil vzhled i charakter těch roztomilých figurek.Příběh o trpaslících tím získal impuls, který dosud ještě nevyprchal. Ne všude má jejich popularita stejnou sílu, ale minimálně v Německu stále frčí. Na tamních zahradách se dnes nachází skoro pětadvacet milionů trpaslíků. Z kýčovitých trpaslíků jsou nadšení i Američané a nemálo si je považují i v Japonsku.Ať už tedy vnímáte trpaslíky – na zahradách anebo ve frontách u prodejců před hraničními přechody - jako absolutní kýč anebo milé rozptýlení, platí, že za nimi stojí předlouhá historie. Pomáhají a chrání zahrady, dělají užitečnou práci, minimálně dvě tisíciletí. Alespoň v pověstech.Navíc ti současní pořád vypadají o dost civilněji a neškodně, na rozdíl od těch, kterými si zahrady zdobili Římané. Mezi dnešní zahradní trpaslíky se nemusíte bát poslat si hrát děti.Zdroj: Trees.com, GardenCollage.com, BussinesInsider.com, PompeiAwakened, Wikipedia.org
