V podobě vánočního stromku kavkazská jedlička téměř neopadává, vydrží krásná opravdu dlouho, byť byl její život ukončen předčasně. A mnohými je teprve tato jedle považována za tu pravou vánoční. Proč se ale hodí právě i do zahrady? Nejznámější naší původní jedlí bývala jedle bělokorá (Abies alba), což je vlastně jediný náš původní druh jedle. Ovšem právě tato jedle již z našich lesů téměř vymizela kvůli znečištěnému životnímu prostředí, těžbě dřeva a také jako následek působení dřevokazných hub. Dnes se sice opět úspěšně vysazuje, je však velice citlivá a hodí se opravdu spíše do čisté přírody našich podhůří než na naše zahrady. Navíc vyžaduje alespoň mírně kyselou a dostatečně vlhkou půdu a také hodně místa – dorůstá výšky až 45 metrů. A také potřebuje ochranu před větrem, jelikož se její měkké větve snadno lámou. Prostě právě jedle bělokorá není pro naše zahrady vůbec vhodná. Nabízí se však jiné mnohem odolnější druhy této dřeviny. Například právě jedle kavkazská. Jedle kavkazská (Abies nordmanniana) roste velice pomalu (zahradu proto rychle nepřeroste) a oproti jedli bělokoré dorůstá výšky jen 12 až 18 metrů, pouze ve volné evropské přírodě to může být za ideálních podmínek až 30 metrů. Ovšem ve své domovině dovede udělat i rekordních 60 metrů výšky, toho se ale v zahradě a v našem klimatu bát nemusíme. Stálezelené jedle řadíme do čeledě borovicovitých a právě jedle kavkazská pochází, jak již název napovídá, z Malé Asie a Kavkazu. Na Kavkazu roste v nadmořských výškách od 400 do 2200 m. n. m. A tvoří zde rozsáhlé lesy spolu se smrkem východním (Picea orientalis) a bukem východním (Fagus orientalis). Případně však tvoří i čisté, nesmíšené porosty (monokultury). Byla latinsky pojmenována podle svého objevitele finského botanika Alexandera Nordmanna (vědecké jméno bývá někdy mylně překládáno jako jedle normandská), který jí obohatil západní Evropu v polovině 19. století, tedy již brzy po jejím objevení. V současnosti je u nás dokonce místně využívána i v lesnictví, vyloženě však vítězí její okrasné využití a to v podobě živé i řezané. Koruna jedle kavkazské je kuželovitá, pravidelného tvaru a zavětvení (u solitérních jedinců až k zemi), vrchol této jedle je v mládí výrazně zašpičatělý a u dospělých jedinců oblý. Kořenový systém má srdčitý a na kvalitních půdách může sahat do značné hloubky, což je ostatně společný rys celé čeledě borovicovité. Mladé stromky a stromy jedle kavkazské mají matně šedou a hladkou borku, staré stromy rozpraskanou a podélně rozbrázděnou. Letorosty jsou žlutozelené nebo žlutohnědé, krátce chlupaté a pupeny má tato jedle nesmolnaté. Velmi husté, čárkovité a zřetelně rýhované jehlice jsou dlouhé 2 až 3 cm a na rozdíl například od jedle bělokoré obrůstají větvičku i z horní strany (zde jsou nasměrovány šikmo dopředu). Proto jsou větvičky s jehlicemi velmi plné a dekorativní a samozřejmě i oblíbené. Na dušičkových a předvánočních trzích jdou doslova na dračku. Svrchní strana jehlic je tmavozelená a lesklá, ta spodní má dvě bílé řady průduchů. Při rozmělnění v dlani pak jehlice silně voní (vykazují výrazné aroma). Zelenožluté a nebo načervenalé samičí šištice rostou v oblasti vrcholu stromu, samčí šištice jsou červené a dobou kvetení je duben až květen. Nezralé šišky jsou světle zelené, v době zralosti pak hnědé a s vyčnívajícími podpůrnými šupinami. Jsou dosti smolnaté, válcovité, dlouhé až 15 cm a jejich průměr činí 3 až 4 cm. Jako u jiných jedlí stojí na větvičkách vzpřímeně a dozrávají v průběhu října. Poté se rozpadají přímo na stromě. Jedle kavkazská potřebuje hluboké, výživné a dostatečně vlhké půdy a také vyšší vlhkost vzduchu. Citlivá je na sluneční úpal i silné mrazy, přičemž roste nejlépe v horských údolích s oceanickým klimatem. V mládí (stejně jako jiné jedle) toleruje i značné zastínění a na otevřených plochách a holinách se naopak neobnovuje. Dřevo jedle kavkazské je méně kvalitní než dřevo jiných jehličnanů, využíváno je proto pouze jako zdroj celulózy a jinak převažuje okrasná výsadba. Obzvláště v parcích jde o atraktivní okrasnou dřevinu, u které obdivujeme ladný a pravidelný růst a husté, lesklé jehličí. V městských výsadbách však často trpí suchem, i když na druhou stranu dobře snáší i znečištěné ovzduší. Pro vánoční trhy je pak jedle kavkazská pěstována převážně na plantážích v Dánsku a tvoří 60 až 80 % evropského prodeje vánočních stromků. I mnozí tuzemští pěstitelé pak trh zásobují. Jako zajímavost z vlastní zkušenosti mohu uvést, že na jedli kavkazskou se specializuje konkrétní druh kůrovce (korovnice kavkazská - Dreyfusia nordmannianae), který dovede napáchat značné škody obzvláště v příliš hustých výsadbách. Nakupovali jsme svazky větví na vánoční a adventní věnce od jednoho šumavského pěstitele a ten musel se slzou v oku konstatovat, že jej čeká kvůli broukovi likvidace celé jedné plantáže a bude s ní muset začít znova, od začátku. Nejde sice o původního škůdce, ovšem byl k nám spolu s jedlí kavkazskou zavlečen. Pokud pak máte v zahradě půdu zásaditou, snese ji jedle ojíněná (Abies concolor), která je prodávána v mnoha zajímavých kultivarech. I ona však vyžaduje půdu vlhčí. Krásné dekorativní šišky pak nabízí například jedle korejská (Abies koreana), což je pomalu rostoucí druh citlivý na pozdní mrazíky. Vyžaduje proto chráněné stanoviště. Ovšem menší kultivary se dokonce hodí i na skalky. Teplou polohu a zásaditou půdu a také čisté ovzduší pak vyžaduje jedle španělská (Abies pinsapo) s hustou kuželovitou korunou. Ta u nás dorůstá výšky max. 10 metrů a může proto být působivým solitérem i v menší zahradě.
