Ne, nebude tolik řeč o těch invazních druzích, které právě nejvíce ohrožují přírodu, pokud by překonaly bariéru plotu a vydaly se na dlouhou pouť. Opravdu málokterý šílenec si dnes v zahradě vysadí třeba bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum), případně vedle zděného plotu či domu škumpu (Rhus), která dovede svými kořeny zvednout i silné vrstvy betonu. Již jsme dosti rozumní a poučení, proto si v koutu zahrady nevysadíme netýkavky (Impatiens), laskavec ohnutý (Amaranthus retroflexus), střemchu pozdní (Prunus serotina), zlatobýl (Solidago), ambrózii peřenolistou (Ambrosia artemisiifolia) či třapatku dřípatou (Rudbeckia laciniata). Ano, troufneme si občas na nebezpečný vlčí bob mnoholistý (Lupinus polyphyllus), ale většinou jen na šlechtěné kultivary s různobarevnými květy, někdo zkusí topinambur hlíznatý resp. slunečnici topinambur (Helianthus tuberosus) a někdo dokonce i kvůli sklizni chutných hlíz. Za pokus to určitě stojí, ale... Bát bychom se měli invazních dřevin, které ukrývají značná rizika. Třeba trnovník akát (Robinia pseudoacacia), nepříjemný břečťan (Hedera), pokud by se stal půdokryvným (i když ten není vyloženě řazen mezi invazní druhy), borovici vejmutovku (Pinus strobus), javor jasanolistý (Acer negundo), případně kustovnici cizí (Lycium barbarum) a některý z druhů křídlatek (Reynoutria). V pěstování nebezpečných invazních druhů nás navíc drží zpátky i legislativa a riziko vysokých pokut, kdyby překročily hranice našich pozemků. Řeč je o rostlinných druzích, které se úporně šíří po zahradě dál a dál, načež vytlačují ostatní druhy. Přírodu však svou invazností neohrožují, navíc jde často o druhy původní, v zahradách jsou ale velmi problematické. A když nám pak problémová výsadba přeroste přes hlavu, začnou se tyto v zahradě invazní druhy utlačovat navzájem. A to je pak, panečku, teprve podívaná. Někdy se dokonce stane, že se úporný okrasný druh začne přetlačovat s úporným plevelem. Zbavit se pak nedokážeme ani jednoho. Jak se třeba do naší okrasné části zahrady se skalkou dostala bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), to nevím. Zřejmě prostřednictvím oddenků ve špatně tepelně udržovaném kompostu. A teď se přetlačuje s mátou (Mentha) a mnoha dalšími druhy. Vlastně vznikla docela velká zelená plocha, jejíž pletí zabere každoročně spoustu času, práce je to ale marná. Stejně se chovají třeba konvalinky. Na jaké okrasné druhy rostlin, byliny a úporné plevele je třeba si dát v zahradách obzvláště pozor? Slovo invazní je pro druhy, které utlačují výsadby a výsevy v našich zahradách vlastně až příliš silné a nepatřičné, dokonce nevědecké. Ale nic vhodnějšího mě nenapadá. Snad rozpínavé, nenasytné, nesmrtelné, bezohledné, těžko říct. Používá se také výrazivo VITÁLNÍ ROSTLINY, KTERÉ SE SAMY MNOŽÍ, ŠÍŘÍ A ZPLAŇUJÍ. Přece jen mi však výraz invazní říká, že konkrétní především okrasné rostlinné druhy dělají v zahradách v podstatě to samé, co některé nebezpečné invazní druhy v přírodě. Představme si šampióny. Třeba o libečku se všeobecně uvádí, že nepřežije zimu a musíme jej každoročně vysazovat znova. Z osobní zkušenosti ale vím, že to není pravda, jedna rostlina vysazená před lety nám roste rok co rok mohutněji, ale stále na jednom místě, okolní druhy nevytlačuje, to samé nám v bylinkové zahrádce dělá šalvěj lékařská či řebříček. Mnohé druhy bylinek jsou prostě naprosto bezproblémové. A když se přece jen rozhodnou šířit, obvykle není velký problém vyrýpnout trs a někomu jej třeba darovat. Právě to děláme běžně s meduňkou lékařskou (Melissa officinalis). Konkrétní trsy se každým rokem sice pouze zvětšují, což odpovídá růstu kořenového systému, ovšem najednou se v konkrétním roce v zahradě objeví na různých místech, i dosti vzdálených původnímu trsu, trsy nové. A náramně se jim ve výživné půdě daří. Zbavíme se jich však velmi snadno a v případě toho trsu, jaký si chceme nechat, platí jediné: necháme okolo něj dostatek místa. Až nyní se dostáváme ke skutečným problémům. Tím prvním je máta (Mentha). Máta se nemilosrdně šíří svými oddenky dál a dál, zarůstá porosty dalších rostlin a potlačuje je. Mátu je prostě lepší pěstovat v záhonu, který je ohraničen nepřekonatelnou zábranou do dostatečné hloubky. Nebo ještě lépe v dostatečně velké (hlavně široké) mobilní nádobě. Hluboká být vůbec nemusí. Navíc je dobré nenechávat mátu vysemenit, což znamená porost neustále umravňovat řezem. Když chcete v zahradě mátu, musíte pro ni mít stálé využití v kuchyni. Mátový čaj zná určitě každý, za parného léta však stačí i jen ledová voda, máta a čerstvá citrónová šťáva. Velice osvěžující. Máty se prodává mnoho různých druhů a kultivarů a kdo ji miluje, klidně se může rozhodnout pro mátový záhon. Nesmíme ale zapomenout na jeho ohraničení a také na fakt, že se i jednotlivé druhy a kultivary máty utlačují navzájem. Praktické je také ohraničení mátového záhonu trávníkem, stálé sekání se nebude rostlinám přelézajícím ze záhonu líbit. Bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria) je sice všeobecně vnímána jako úporný plevel šířící se oddenky, kterých se nedá zbavit, jenže jde také o úžasnou léčivku a velmi chutné koření. Hravě v kuchyni nahradí třeba petržel. I z toho důvodu jsme se s ní smířili a přistupujeme již raději k likvidaci neustálou sklizní bohatě olistěných stonků, které rovnou vytrháváme i s oddenky a pak využíváme v kuchyni. Nepříjemný je z bylin také kostival lékařský (Symphytum officinale). Sice se nešíří oddenky, ale v půdě rostlinu drží silný vícehlavý kořen, který může dorůst délky až 80 cm. Prvním rokem vzniká kůlový kořen a listová růžice, v dalších letech se tvoří květonosné lodyhy. A právě v zahradách a na polích převažuje vegetativní rozmnožování kostivalu regenerací z částí křehkého kořene. I z úlomku dlouhého pouhý 1 cm a uloženého v hloubce až 50 cm může vyrůst nová rostlina. A jelikož je takových úlomků většinou mnoho, máme kostivalem zaručeně zapleveleno. Lidskému zdraví nejprospěšnější rostliny bývají obvykle nesmrtelnými, nezničitelnými nezmary. Stejně těžce se zbavujeme kořenů smetánky lékařské (Taraxacum officinale) a ostropestřce mariánského (Silybum marianum). Navíc se oba druhy plevelů a zároveň léčivých a bylin šíří samovýsevem. Ostropestřec si klidně nechte v zahradě vyrůst, kůlových kořenů mladých sazeniček se stejně zbavíte jen těžko, nesmí však vysemenit! To by byla v příštím roce doslova pohroma. Bohužel to samé neplatí pro smetánku lékařskou, její semena jsou v přírodě všudypřítomná a zbavit se jí prostě nedá. Naštěstí netvoří souvislé porosty, objeví se však, kde se jí zlíbí a zalíbí. To však platí pro většinu plevelů. A je vlastně zbytečné s nimi bojovat, stačí je vhodně využít. Sníst je, pít, léčit se jimi, vyrábět jiným rostlinám prospěšné jíchy... Že se nám po zahradě postupně množí třeba sněženky, tulipány, narcisy, šafrány, bledule a další jarní cibuloviny, to nám nijak nevadí. Zatáhnou se zpátky do země a je klid. Navíc kvetou v době, kdy na ostatní nádheru teprve čekáme. Ovšem takové konvalinky (Convallaria majalis), to je úplně jiná liga. Konvalinky jsou krásné, nízké, půvabně kvetoucí rostliny se zdobnými listy. Díky oddenkům rychle vytvoří souvislý porost, který vytlačí plevele. To je však zároveň jejich stinná stránka. Pokud vám totiž zaplevelí proti vaší vůli zahradu, bojuje se s nimi opravdu těžko. Další stinnou stránkou konvalinek je jejich jedovatost, u které plyne nebezpečí především v možné záměně s čerstvými mladými lístky medvědího česneku. Medvědí česnek (Allium ursinum) a konvalinky prostě pěstujte na úplně opačných koncích zahrady. A pozor, i medvědí česnek plochu rád zaplevelí, stane se dobyvatelem celého záhonu. Dále jsou v zahradách nebezpečné, obzvláště pro malé děti, jedovaté plody konvalinek – lákavé červené bobule. Dlužno také dodat, že medvědí česnek je prioritně léčivou bylinou a kořením, lze jej však pěstovat i pro okrasu. Kvete opravdu půvabně a zdobné listy se také nenechají zahanbit. Jakoby se už ve stvořitelském plánu vyskytly někde vedle sebe. Vypadají a chovají se podobně, kvetou odlišně, přitom jeden druh léčí a druhý tráví, ale je o to krásnější, když kvete. Rožec plstnatý (Cerastium tomentosum) vám udělá radost, pokud chcete určitou plochu beze zbytku pokrýt. Tato půdokryvná okrasná rostlina z čeledi hvozdíkovitých (Caryophyllaceae) pochází z alpských oblastí Evropy. A pokud jí chcete obohatit svou skalku, počítejte s tím, že s ní budete stále bojovat. Šíří se ochotně a rychle. Zdobná je však celá, stříbřité a plstnaté listy jsou doplněny bohatou záplavou bílých hvězdicovitých kvítků. Plamenka šídlovitá (Phlox subulata) je obecně považována za nejúpornější z phloxů. Jde v zahradách o velice oblíbený rod, obecně pro něj však platí, že je lepší pěstování v nádobách než v záhonech. Stejně jako rožec plstnatý roste kobercovitě a se svými sousedy se příliš nemaže. Záleží ale na druhu, phloxy totiž pochází z rozličných oblastí a přírodních podmínek, při jejich pořizování je proto vždy lepší se poradit se zahradníkem. Vůbec výtečníků tvořících nekompromisní kobercovité porosty, které se šíří dál pomocí oddenků či samovýsevy, je spousta. Vesměs jde o druhy nenáročné, ochotně přezimující a velice vitální. Po čase vytlačí vše o kolo sebe a šíří se dál. A to tak, že se až mohou stát obtížnými (až invazivními) plevely. Právě toho však můžeme na vhodných místech využít. Prostě tam, kde chceme, aby nerostly různorodé porosty jiných plevelů, využijeme rozpínavost často půdokryvných druhů a jejich tendenci zplaňovat ve vlastní prospěch. Vhodné druhy najdeme mezi trvalkami, dvouletkami i letničkami, vybírat přitom můžeme mezi skalničkami, okrasnými travinami i bylinkami. Rozdělme si vitální až invazní rostliny podle stanoviště. Přírodně laděné zahradní partie: kopretina bílá (Chrysanthemum leucanthemum), lupina mnoholistá neboli vlčí bob mnoholistý (Lupinus polyphyllus), orlíček obecný (Aquilegia vulgaris), pitulník žlutý (Lamium galeobdolon), sasanka hajní (Anemone nemorosa), svízel vonný, dříve mařinka vonná (Asperula odorata), udatna lesní (Aruncus sylvester) Teplá, suchá a slunná stanoviště: hvozdík sivý (Dianthus gratianopolitanus), len vytrvalý (Linum perenne), mateřídouška úzkolistá (Thymus serpyllum), oman mečolistý (Inula ensifolia), rozrazil klasnatý (Veronica spicata), šalvěj luční (Salvia pratensis), zvonek klubkatý (Campanula glomerata) Severní orientace a polostín až stín: dymnivka žlutá (Corydalis lutea), jirnice (Polemonium), kamejka modronachová (Lithospermum purpureocoeruleum), kokořík vonný (Polygonatum officinale), kosatec sibiřský (Iris sibirica), náprstník velkokvětý (Digitalis ambigua), plicník úzkolistý (Pulmonaria angustifolia) Rozšiřující se partie skalek: dymnivka žlutá do polostínu (Corydalis lutea), hvozdík kropenatý (Dianthus deltoides), kociánek dvoudomý (Antennaria dioica), pryšec myrtovitý (Euphorbia myrsinites), pryšec mnohobarvý (Euphorbia polychroma), tařice skalní (Alyssum saxatile), zvonek karpatský (Campanula carpatica) Na tom, že právě i liány patří v zahradách mezi bezohledné druhy, není vůbec nic divného. Ono vlastně slovo liána mnoho jiného ani nesymbolizuje. Přesto však je mezi nimi spousta druhů, které lze snadno umravnit, a které nenapáchají příliš neplechy. Zato třeba břečťan (Hedera), vistárie (Wisteria), svidina (Periploca), opletka (Fallopia), chmel (Humulus) a trubač (Bignonia) dovedou pořádně pozlobit. Ovšem liány nás až na výjimky (půdokryvný břečťan, který se z ploch odstraňuje velice obtížně) trápí většinou směrem do výšky, nikoli šířky. Pokračovat bychom mohli skoro do nekonečna, zaplevelit mohou kus zahrady i spousty okrasných keřů, kořenové výmladky tvoří i některé ovocné dřeviny, prostě vždy záleží na nás samých, na našem rozumném výběru a schopnosti odhadnout, co konkrétní rostlinný druh udělá do budoucna. Boj může být s některými nakonec obtížný, až nás bude mrzet, že právě za tu plevelnou potvoru jsme vůbec kdy platili nějaké peníze. Stačilo přece říci sousedovi. Problémy s ní musel mít úplně stejné jako my nyní...Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, Wikipedia, agromanual.cz, eagri.cz, modernizahrada.com, nkz.cz, invaznidruhy.nature.cz, kvetenacr.cz
