Hovořit o tzv. kopcových záhonech, v německém originálu hügelkultur, jako o nějaké novince, už vážně smysl nemá. Tahle záležitost letos oslavila první stovku let od svého „objevu“, potažmo padesát let od doby, kdy se dočkala velmi rozsáhlé propagace tiskem i televizí. Aby ji před pár lety znovu, coby fantastickou „eko“ záležitost rozmázly všemožní internetoví hobby rádci.Pokud jste někde jen zakopli o staronové eko-trendy v zahradničení, bio-zahradnické postupy, permakulturu, udržitelnost a další podobné legrace, jistě na vás nějaký inspirativní obrázek s takovými záhonky vyskočil. A nejspíš byste návod na výrobu podle takového obrázku nejspíš dali z hlavy sami. Na papíře to skutečně není nic komplikovaného. Do mělkého výkopu umístíte velké odkorněné klády (doporučovány jsou jabloně, olše, topoly, vrby nebo břízy, nedoporučují se třešně, akáty, ořechy), na ně přijdou pořádné větvě, výš pak větve menší a větvičky. Celé se to prokládá zeminou, listím, sestříhanou trávou či slámou, vytváří se zemní val. S výškou ke dvěma metrům.Funguje jako jeden velký dřevo-bio-listový kompost. A právě ten „kompostový efekt“ je na celé hügelkultur tím největším lákadlem. Postupně se rozkládající organická hmota svým tlením totiž uvolňuje teplo. Takže si kopečky záhonků přitápí samy pod sebou. Rostlinám, které na ně vysadíte, se prodlužuje vegetační sezóna – chráníte je před jarními přímrazky a pozdně podzimním chladem.Zmiňovány jsou ještě dva velké benefity. Jednak živiny, které se do substrátu tím rozkladem samy průběžně uvolňují. A za druhé pak velmi nízká spotřeba vody, protože kopcové záhonky zadržují vláhu a voda jimi postupně sesedá, z horních etáží až k základům. To když je dobrá drenáž. Chytří rádci z internetu zmiňují často až fantaskní výhody kopcových záhonků. Třeba to, že se zalévat vůbec nemusí. To úplně pravda není. Co už většinou chytří rádci z internetu úplně opomíjejí, jsou fádně praktické informace. Například, že kopcový záhonek musíte založit nejméně rok předem, než jej něčím osadíte. To aby si trochu sedl a to tlení prošlo tou nejteplejší fází.A taky vynechávají, že pro „efekt“ celé hügelkultur je určující výška záhonku. Malá zkrátka nefunguje. Když bude příliš nízký, řekněme metrový, bude to vlastně jen záhonek na kompostu, s dřevěným základem. Který budete zalévat skoro stejně, jako každý jiný obyčejný záhonek. Který moc výhod rostlinám, po stránce tepla a živin, navíc neposkytne. Když někdo maluje hezké obrázky kopcových záhonků, nepomýšlí většinou na přirozené sesedání objemu hromady tlením. To, že se vám kopec „rozplizne“ do prostoru. Nakonec tak zabere mnohem víc místa, nenabídne výhodu vertikality.Velkou mezerou v plánování udržitelnosti je i to, že hezky do výšek hnané kopcové záhonky – dvoumetrové a vyšší – které vám nezaberou půlku zahrady, protože je necháváte úzké - jsou po čertech nestabilní. Rozmáčí je dešťové srážky, a pak se sesunou jako hrady z písku.Proto taky na zahradnických fórech většinou vidíte snímky ze zakládání kopcového záhonu a „fajnově vypadající“ fotky hotového díla, ale chybí už fotky téhož po třech nebo čtyřech letech. Protože to už se ta hromada většinou sesunula, spadla, a její tvůrce už dávno realizuje a chválí nějaký jiný trend zahrádkářské krajinné architektury.Hügelkultur přitom není ve svých principech špatná, jen se musí zkrátka dělat dobře. Jinými slovy, vysoké kopcové záhonky je možné budovat i tak, aby se nesesypávaly. Jak? Inu, chce to to trochu „školu“ právě v architektuře, aby se to celé jako hrad z písku nesesypalo. Profíci hovoří o vnitřním skeletu, povrchové úpravě a vnějším skeletu. Co to znamená? V případě vnitřního skeletu je třeba u té hromady budovat vnitřní kostru. Nestačí jen, že naskládáte velké a těžké dolů a nahoru lehčí. Je třeba to propojit i vertikálně. Například zapíchanými tyčkami, zatlučenými kůly.Anebo – to prostoru moc nezabere a drží to dobře – ocelovými roxory. Pro pravověrné milovníky bio-organických řešení je představa ocelového prutu v kopcovém záhonku naprostým industriálním kacířstvím, ale zrovna tahle maličkost umí významně přispět k tomu, že celé to přírodní dílko na zahradě bude držet pohromadě i po třídenních deštích.Druhým kouskem, který je třeba zařadit do výbavy hügelkultur, je průběžná a finální úprava povrchu během konstrukce. Zahrnuje to v praxi o dost větší podíl slámy, kterou celou konstrukci prokládáte. Sláma měkne pomalu, a poslouží jako pojivo. Vrstvený kompost a hlínu je také třeba zhutňovat. Protřepávat, zdusávat. Lidé, kteří se zblázní nadšením do kopcového záhonku, jej chtějí mít hotový co nejdříve. A pokud máte nachystaný materiál, skutečně to za jedno perné odpoledne stihnete. Dobře to ale není. Tahle přírodní stavba zemního valu prokládaného dřevem opravdu potřebuje čas. V prvním roce i časté prolévání, při němž si všechno na sebe sesedá.Vrství se to postupně, nespěchá se, staví se to. A po roce se to celé znovu „osype“ slámou. Některé záhonky nejsou připravené na osazení ani po dvou sezónách. Ale pokud chcete, aby opravdu nějak fungovaly a nerozpadly se, musíte si na kvalitu počkat. Pokud zase tak moc čekat nechcete, chce to ještě poslední fintu. Vnější skelet, fyzickou ochranu a oporu proti sesouvání.Co to má být? Třeba další větvě a klády, které položíte na tu vegetační pyramidu zvenčí. Nebo vyrobíte ze dřeva nějaký vnější rošt, podpůrnou konstrukci. Nebo o to můžete ze dvou stran opřít dřevěné palety. Fantazii se při takovém zapevňování meze nekladou. Že to ve výsledku nevypadá jako obrázek z té zahrádkářské bio-kuchařky? Inu, nevypadá. Ale funguje to. Vnitřní a vnější skelet, úprava složení stavebního materiálu se postarají o to, že konstrukce kopcového záhonku bude skutečně vysoká, prohřívaná a úsporná na vodu. A přitom zůstane i stabilní, nerozsype se. Hügelkultur není špatná, ale dělat ji je třeba ne podle hezkých obrázků, ale podle „stavebních“ zkušeností. Zdroj: permaculture.co.uk, sunshinefarming.com, 1millionideas.com, redemptionagriculture.com, ČeskéStavby.cz
