Nikdo sice nesportuje jen proto, aby se zranil – ale jakmile svou vůli napřete k dosažení medaile, můžete se snadno dobrat i k úrazu, který by se vám jen při sledování olympiády z gauče nestal. A jestli se postavíte na perón nádraží? Je doslova jen otázkou času, než vy nebo někdo kolem vás narazí na nějaké zpoždění. Existuje tedy nějaký podobný negativní jev, který doprovází zahradničení? Zajisté!Kdybyste totiž nezačali zahradničit, nemuseli byste se nejspíš potýkat s tzv. anekdotickými důkazy.Pokud ale jen lehce kopnete do země, abyste zasadili pecku nebo semínko a něco si vypěstovali, budete na ně narážet prakticky neustále. Celý svět na internetu, soused za plotem i tchýně po telefonu vám totiž začnou – samozřejmě v dobrém – pomáhat radou, jak to máte správně dělat. Bohužel, drtivá většina takových rad, doporučení, tipů a návodů, které k vám doplynou, má právě ten anekdotický charakter. Co to vlastně znamená anekdotický důkaz? Z definice je to faktické tvrzení, které se opírá pouze o osobní pozorování, shromážděné náhodným nebo nesystematickým způsobem. Hezky-česky by se asi řeklo, že to je rada ve stylu: „Jedna paní povídala…“.V případě zahradničení ovšem tu radu přináší autor zahrádkářského blogu; druhou nabízí zahraniční magazín na internetu; jinou vám dá zelinář přes ulici; desátou se dočtete v ručně psaném receptáři po babičce a tu osmapadesátou dostanete od sousedky. Všechny ty rady se tváří zaručeně, spolehlivě a pravdivě. Jako hotové věci s garantovaným výsledkem.Příklad? Řekněme, že se na váš záhonek se salátem chystají mlsní slimáci. A vy chcete zabránit katastrofě. Co s nimi? To je snadné! Vykopejte kolem záhonku příkop hluboký 30 centimetrů, jehož stěny budou mít sklon 45°. Vložte slimákům do cesty řádek rostlin – třeba levandulí nebo obyčejných mokrýšů – které je odpudí. Udělejte si pivní past, která je přitáhne a bude je lapat. Nasypejte kolem záhonku se salátem rozdrcené vaječné skořápky. Nasypejte mezi záhonky zrníčka černého pepře, to jim hostinu znechutí. Posypejte cestičky solí, která bude nezvané slizouny leptat. Vytvořte kolem záhonku nastojato bariéru ze starého pruhu gumy, nastříhané pneumatiky, kterou natřete olejem WD40.Ani jsme si s tím hledáním nápadů nedali velkou práci, protože na tyhle recepty totiž běžně narazíte. Ale opravdu fungují? Tak když už je všichni doporučují… možná ale zjistíte, že vám nic z uvedené série zaručených triků nezabralo. Pokud byste je zkoušeli postupně, můžete taky sedm sezón po sobě skončit úplně bez salátu. Možná ještě déle, protože těch proti-slimáčích nápadů jsou ve skutečnosti celé tucty. Jejich doporučení – a údajné fungování – je zpravidla založeno jen na těch anekdotických důkazech. Tedy na nahodilých pozorováních, nesystematicky zaznamenaných pokusech, neověřených a metodicky nikterak neošetřených postupech, jimiž bylo dosaženo falešně pozitivních výsledků - vše často jen zaznamenáno z druhé ruky a třetí ruky, z doslechu, ještě znásobené ozvěnou legendy. A pokud půjdete takříkajíc té legendě naproti - půjdete proti proudu, až k samotnému prameni onoho doporučení – zjistíte často, dost zneklidňující detaily.Třeba to, že ona sousedka - která vám doporučovala zasypat cestičky solí stejně jako Římané Kartágo – saláty už deset let vůbec nepěstuje, protože jí je vždycky sežrali slimáci. A že tu dobrou radu získala od úplně jiné sousedky, za dalším plotem. A ta tu radu dostala od své prabáby. Která se tedy odebrala na zasloužený odpočinek o půl století dříve, než vůbec do Česka dorazil plzák španělský.Zkrátka, že na tom zaručeném receptu je toho zaručeného ve skutečnosti jen pramálo. Není to jediný možný scénář. Anekdotický důkaz je ve svém principu rovněž i pozorování, které někdo učinil a které ho vedlo k nějakému závěru nebo přesvědčení. Řekněme, že jste v boji se slimáky, kteří spásají listy vašeho salátu – když normálně bez úspěchu aplikujete řešení A, B a C – protentokrát sáhli k opatřením ze série D, E a F. A ono to „zabralo“.Protože vidíte výsledek: neokousané listy, minimum nebo žádné slimáky. Takže to funguje? Ne nutně. Protože třeba nevidíte celý obraz, komplexní situaci.Třeba byl letos nezvykle suchý rok, a slimáci se vůbec na svou pouť nevydali. Dost možná se do vaší zahrady nastěhovala ropucha, která si na slimácích pochutnává. Mohou je likvidovat i střevlíci, slepýši nebo rejsci. Třeba si soused o dva ploty dál pořídil kachny, a ty razantně zasekly přítomnost slimáků. Nebo soused o jeden plot vedle ve velkém aplikoval do půdy parazitické hlístice, a tím vytvořil biologickou bariéru. Možná k vám většina z přítomných slimáků nedorazila, protože je rozmašírovala kola bicyklů na nové cyklostezce pod zahrádkou.Vy jste nicméně – bez znalosti toho kontextu – posypali záhonky drtí vaječných skořápek, a slimáci k vám nedorazili. A tak, na základě nekompletní informace dospějete k přímočarému závěru. Vaječné skořápky odpuzují a hubí slimáky. Protože to u vás „zabralo“, nebudete se stydět poslat takovou dobrou radu klidně dál. Nemyslíte to vůbec zle. Jen jste prostě zaměnili příčinu s důsledkem, opomenuli něco podstatného ale přehlíženého. A z názoru, domněnky, hypotézy, vznikla další rada podložená anekdotickým důkazem. A snad v žádné jiné oblasti lidského konání nenarazíte na tolik anekdotických důkazů, jako v zahradničení. Protože tam se ta příčinnost, kauzální vztah mezi příčinou a jejím následkem, zaměňuje v jednom kuse.Proměnných je totiž mnoho, ať už z hlediska průběhu každé sezóny, bio a ne-bio faktorů každé jedné zahrady. Tudíž se ty domnělé úspěchy jednotlivých zvolených přístupů množí jako na běžícím páse.Víra ve falešně pozitivní výsledky se mýtí nelehce, už proto, že se s nimi nepojí skutečně drastické následky. Nejsou to rady jako: „Klidně tomu lvovi strčte ruku do tlamy, on vám nic neudělá.“Když posypete zahradu vaječnými skořápkami, maximálně vám zase znovu slimáci sežerou salátové hlávky. Ale neutrhne vám to nohy a ze zahrady to neudělá poušť. Kdyby tomu tak bylo, nikdo by to asi neriskoval a mýtus by rychle vyhynul. Jenže cena za chybu je v tomhle případě relativně malá, snesitelná, a proto nemáme potřebu být obezřetní. Navíc to zní snadně a lákavě. Za to, že takovým anekdotickým důkazům věříme, do jisté míry ani nemůžeme.Náš mozek je tak totiž předem nastaven. Podvědomě totiž kolem sebe vyhledáváme určité uspořádání, a snažíme si z nich skládat vzorce světa okolo nás. Usnadňuje (a ano, občas i komplikuje) nám to život. Falešně pozitivní výsledky – dobré rady, jako ty s drtí vaječných skořápek na záhonku – hezky zapadají do našeho rámce vstřebávání nových informací. Slyšeli jsme, že to funguje, tak si to uložíme do paměti a třeba se nám to bude jednou hodit.Informace, že něco naopak nefunguje, pro nás takovou váhu nemají - máme je za zbytečný balast a do podvědomí si je takhle neukládáme.Bohužel, za zbytečný balast – se spoustou neefektivních a nezajímavých výstupů – takhle považujeme i vědecký výzkum. Ten je totiž v principu nastaven tak, že se nesnaží doložit pravdivost nějaké hypotézy, ale její neplatnost - snaží se jí vyvrátit. A teprve když hypotéza odolá tíze důkazů, bere se o trochu víc vážně. Věda je o vyvracení nulových hypotéz. Vědecky doložit, jak se to má se záhonky salátu a drtí vaječných skořápek, by ovšem znamenalo opravdu rozsáhlý experiment. Jen namátkou: chtělo by to záhonky na různých typech půdy, humózní i písčité. Ve vlhkém i sušším klimatu. Záhonky shlukovité, řádkované, jednotlivé keříčky. Volně přístupné, v truhlících i ve skleníku. V různých nadmořských výškách, v různých podnebných pásmech. Samozřejmě s různými odrůdami salátů. A logicky, i s různými druhy slimáků.Chtělo by to rovněž i dva zásadní mechanismy. Tím prvním je četnost opakování – muselo by se to pěstování na všech těch ploškách odehrávat po mnoho let za sebou, abychom odrušili náhodnost některých faktorů (třeba to, že málo pršelo anebo z nebe pršely ropuchy). A samozřejmě, musela by existovat tzv. kontrola. Tedy, chtělo by to mít vedle sebe saláty skořápkami neošetřené a ošetřené, aby šel jasně vidět rozdíl.A pak? Po řekněme deseti letech budeme moci říct, na bázi výsledků stovek takových pidi-pokusů na různých kontinentech říct, že to s těmi vaječnými skořápkami je opravdu blbost, která nefunguje.Bohužel, kromě toho, že by takový salátově-slimáčí experiment byl velmi nákladný, jeho výsledek by veřejnost stejně neoslovil. Proč? Protože lidský mozek je nastaven tak, že selektivně pátrá po pozitivních výsledcích. Nikoho by vlastně už nezajímalo, že vaječné skořápky jako repelent proti slimákům nefungují. Je to balastní informace, to ví přeci každý.Mnohem lepší jsou totiž pivní pasti, pepř a plastové zábrany… a můžeme to všechno zkoumat nanovo. Ne každý experiment, který se zahradničení týká, úplně zapadne. Spoustu mýtů lze vědeckým poznáním a (často velmi nudnými) studiemi narušit. Chlorovaná voda z kohoutku rostlinám nevadí; banánová zálivka rostlinám neprospěje. A že staré hřebíky opravdu nemají na zahradě co dělat? Inu, to je taky jasné.Ale pořád stačí jen málo – třeba aby někdo hlesnul: „Nám tedy hřebíky zachránily růže“ a jsme tam, kde jsme už byli.Jaké to vlastně byly růže, jaké hřebíky? Jaký měly ty rostliny problém? Jaké bylo pH půdy před a po? A byly hřebíky jen jedinou terapií, nebo se i rylo, hnojilo, přesazovalo a stříhalo? Existovala na tom samém pozemku i nějaká kontrola - byly přítomny růže ne-ohřebíkované? Kolika lety opakování si ten experiment prošel? To už se nedozvíme. Jen to, že už to někomu zabralo. A tudíž to má pro nás větší váhu.I proto se anekdotické důkazy mají tendenci šířit mnohem snadněji, než skutečně ověřená fakta. Protože se nám líbí a zapadají do toho, co sami chceme vědět. A zahradničení, to je anekdotickými důkazy skutečně neskutečně promořené. Ale zato si při něm neuženete úraz, jako při vrcholovém sportu. A čas navíc strávený na zahradě nemrzí, jako čekání na nástupišti na zpožděný vlak.Zdroj: českéstavby.cz, scientificamerican.com, gbif.org, theenglishgarden.co.uk