Voda sice pokrývá 71 % povrchu planety, ale jen 3,5 % z této plochy je vodou sladkou, pitnou. Dostupnost té „pitné“ pak omezuje ještě to, že je jí většina vázána v ledovcích. Na povrchu souší rozhodně není pitná voda distribuována rovnoměrně.Zkrátka, mít co pít je nesamozřejmá vzácnost, a jistota toho, že někde za městem stojí velká vodní nádrž se zásobou pitné vody, je pro většinu lidí docela luxus. S dostupností vody – pro pití, ale třeba i pro závlahu obdělávaných polí – každoročně pořádně zamávají letní vlny veder. Evaporace, tedy výpar z vodní hladiny, je docela přirozený proces a součást cyklů vody na planetě. Ale regionálně může dost nepříjemně komplikovat celé vodní hospodářství. Přijít horkem o metry výšky hladiny nádrže může znamenat ztrátu kilometrů krychlových vody na závlahu i pití.Proto se ve světě - v malých i velkých měřítcích - rozjíždí projekty, které mají odpar z vodní hladiny brzdit. Zabraňovat ztrátám vody, chránit její kvalitu, zvyšovat její využitelnost/dostupnost. Ne každý z těch přístupů je stejně efektivní, a některá z těchto řešení slušně zadělávají na další problémy. Příkladem může být třeba přístup – častý v Austrálii a Spojených státech amerických - který spočívá v překrytím hladiny takové vodní nádrže fólií. Opravdu velkou fólií, která má často parametry několika fotbalových hřišť. Jde o modely kotvené ke břehu, anebo plovoucí. A fungují dobře.Dobře, pokud je naším jediným cílem to, abychom snížili odpar z vodní plochy. Voda se teplem odpařuje z hladiny, ale tahle pára vzápětí naráží na bariéru té fólie. Dál se nevydá, a nejpozději s večerním poklesem teploty kondenzuje zpátky. Ztráta vody je tím minimalizovaná. V čem je háček? Že v té vodě obvykle něco žije, a žádá si to přístup živin a slunečního záření. A tomuhle fólie brání. Brání taky tomu, aby takový zdroj vody využíval někdo jiný. Třeba žíznivé ptactvo, hmyz. Překrytí fólií je dost zásadní bariérou, které sice vodu umí „uchovat“, ale fakticky ji v krajině činí nepřístupnou.S tímhle absolutním překryvem se pak pojí i další komplikace – dochází tu k intenzivnímu přehřívání, změně rozvrstvení vodního sloupce, proměně systémů látkové výměny. Voda, uzavřená „deklem“, se může zkazit. Ne tak, aby se nedala v úpravně vody vyčistit, ale tak, že v objemu té nádrže nemusí nic živého přežít. A to v pořádku není. Další variantou je zastiňování povrchu vodní hladiny. Představit si to můžete jako nepříliš husté sítě (méně husté, než jsou v síti fotbalové branky), natažené nad vodním tělesem. Určitě nefungují tak dobře, jako fólie.Ale trochu povrch vody zastiňují, úhrn odparu trochu snižují. A hlavně, přístupu jiných živočichů k vodě úplně nebrání, i když třeba ptáci se v sítích do problémů dostat mohou. Je to zajímavý paradox hodnot. Plně zakrytá hladina - vedle níž mohou ptáci umírat žízní – je pro ptáky „bezpečnější“, než ta částečně zakrytá a přístupnější. Zajímavé řešení slibují plastové koule. Je to řešení, k němuž se už dvě dekády uchylují při ochraně vodních rezervoárů v Brazílii, Japonsku a Indii. Zkrátka na hladinu nádrže vysypou několik kamionů gumových koulí, většinou velikosti tenisových míčků. Plovou na hladině – čímž ji zastiňují - a brání tím odparu. Jímání vody nijak nebrání. Voda zůstává přístupná hmyzu, ptáci mají trochu smůlu. S koulemi se pojí ještě jeden rozporuplný výsledek: jsou chváleny za to, že svým pohybem po hladině brání utváření vodního květu. Ale pozor – za to samé jsou i kritizovány. Prý vodnímu květu a řasám v růstu napomáhají – zkrátka různé lokality hlásí diametrálně odlišné výsledky.Míčky pak mohou plout na hladině přibližně 10 let, než jejich životnost vyprší a je třeba je zlovit a nahradit novými. A to už leze do peněz. Investicí – s vyššími náklady, ale zato s vyšší návratností – jsou pak plovoucí solární elektrárny. V poslední době je to poměrně preferovaný přístup. Náklady na zřízení plovoucí farmy sice znamenají statisíce až miliony, ale vyprodukovaná energie část výdajů po pětadvacetiletou životnost solárních panelů utáhne. Panely chlazené zespoda vodou se tolik nepřehřívají, a mají lepší výkon/účinnost. Málokdy je také solární farmou překrytá celá nádrž, takže tu zůstává i voda pro ostatní organismy. Chvála (i kritika) plovoucích solárních farem je ale do značné míry závislá na kvalitě provedení. A to může být různé. Popisovány jsou případy špatných instalací, které se staly zdrojem znečištění. Komplikovaná je u plovoucích farem jejich údržba. Ale pořád je to zdroj energie, často blízký místu spotřeby, který současně chrání vodní zdroj. A proto se tomuto modelu tolik fandí.Většina z dosud popsaných modelů ochrany vody před odparem byla v přímém konfliktu s živočichy, potažmo životním prostředím. Že to jde i jinak dokládají instalace z Tchaj-wanu, Mexika, Vietnamu a Singapuru. Jejich ochrana vody v nádržích totiž biodiverzitu přímo podporuje. Hladinu tu sice „zakrývají“, ale s pomocí plovoucích ostrůvků. Na kterých roste vegetace. Jednotlivé modely se dost liší. Někde jde o sofistikované designové plovoucí lože, jakési silnostěnné ploché bóje s designovanými květináči. Jinde je to ze starých pneumatik a prázdných PET vyrobená matrace.Někde je to dělané pro parádu - osazené kvetoucími rostlinami – jinde zase jako produkční biotop, plovoucí plantáž. Klady se tu mísí se zápory, protože vegetace i substrát může být pro vodu zdrojem znečištění. Ale nepopiratelně se tu voda chrání, přístup k hladině není zásadně omezený a otevírá se tu nový prostor pro život. Klidně i ve městech. Plovoucí zahrady nejsou v historii novinkou. Živi z nich byli už třeba Aztékové. A zapracování ve své podstatě nevyužívaných „odpadních“ materiálů pro jejich konstrukci je hodně zajímavou alternativou. Která může mít využití i na maloobjemovém jezírku nebo v koupacím biotopu vaší zahrady. Asi snesitelnější a vzhlednější, než natažená folie.Zdroj: BBC.com, stopevaporation.com, TodayOnline.com, FresnoBee.com, NoveNews.com, ING.dk, GreenBiz.com, CBSnews.com, LatinAmericaScience.org, AWTTI.com