Jaké řekněme fyzické faktory komplikují život seniorům? Když vynecháme diagnózy skutečných nemocí, je na prvním místě „běžných trablů“ snížená mobilita. Ta totiž do značné míry poznamenává nejen to, jak daleko jsou si sami schopni pro něco dojít, ale i jaké překážky mohou překonat. Běžná výška stupňů schodiště už může představovat přílišný nápor na artritické klouby, standardní plocha stupňů schodiště může znemožňovat použití podpůrných prostředků, chodítek nebo berlí. Nehledě na to, že velké nepřerušované schodiště je pro důchodce až extrémní fyzickou výzvou, kondičním výstupem na vrchol. Problémem jsou jakékoliv zvýšené prahy, nejen kvůli nutnosti zvedat nohy, ale i kvůli zakopnutí. Ostatně, rizika pádů a uklouznutí, jsou druhou nejvýraznější kategorií životní komplikací. Jde o to, že s přibývajícími lety se snižují motorické schopnosti, možnost balancovat nebo vyvažovat každý krok se snižuje. Pády, i na zdánlivě rovných a přehledných místech (nebo nedej bože ze schodů) mají často fatální dopady, protože utržená zranění – natažené svaly, poškozené klouby nebo fraktury - se už prostě nehojí. Třetím nejčastějším faktorem, o němž se většinou nemluví, je inkontinence. Ono nemusí jít jen o neovladatelný/nekontrolovatelný únik moči, ale čistě o fakt, že to prostě na záchod nestihnou včas. Třeba jen proto, že na trase z bodu A do bodu WC bylo až příliš mnoho bariér. Těžké dveře, které bylo nesnadné otevřít nebo se samy zavíraly, dveře úzké, jimiž se obtížně procházelo. Komplikací může být dostupnost docela běžných prvků: těžko se zvedá rameno a loket do výšky vypínače na stěně, nedosažitelné se mohou jevit výklopné prvky oken, obtížná se stává koordinovaná obouruční manipulace, například při vytahování žaluzií, či trhavé pohyby při rozhrnování záclon uchycených na tužší garnýži. Čtvrtým faktorem je snížení audio-vizuální recepce. Zní to komplikovaně, ale v podstatě to neznamená nic jiného, než horší zrak a sluch. Méně i více. Patrná je pochopitelně i zhoršená kvalita paměti, to, že nevíte, co a kam jste si dali, kde to teď hledat. Prostě to, co nesprávně nazýváme sklerózou. Je dobré si uvědomit, že ony čtyři život komplikující faktory fungují synergicky, provázaně, současně. Což je podstatou celého dramatu. To, že než zaslechnete zvonek u dveří a dorazíte k nim z kuchyně, teď trvá nějakou dobu. To, že se cestou musíte prát se dveřmi, schody nebo nedobytnými dveřmi, vám náladu rozhodně nezlepší. Že budete mít problém rozumět rychle drmolícímu a pospíchajícímu kurýrovi přepravní služby, že se budete potýkat s tím, abyste pochopili, co po vás chce. Že se třeba budete muset vracet zpět do kuchyně pro doklady…a pokud se vám přitom bude chtít na toaletu? To už opravdu musíte nosit plínku pro dospělé, abyste si neudělali ostudu? Pokud vám vlastní dům či byt klade do cesty překážky a bariéry, je ztráta důvěry ve vlastní schopnosti očekávatelná. A to už na sebe dlouho nenechá čekat poslední, pátý komplikující faktor. Sice nehmatatelný, psychický, ale nejpalčivější. Tím je deprese stáří, vyplývající z pocitu reálného nebo skutečného vyloučení ze společnosti a následné samoty. Senioři, vystavení tlaku těchto život komplikujících faktorů, totiž podlehnou tomu, že „už to sami nezvládnou“. A než by se vystavovali reálným rizikům (pádu na schodech, vyčerpání z cesty, zápasu s myčkou, cestou na toaletu nebo osobní hygienou) rezignují na svůj život a přijmou pochmurnou izolaci. Což je konečná. Protože když starý člověk ztratí zájem o další nové ráno, cestu do parku, povídání s přáteli… a z úspěchů dosavadní existence se stanou jen vzpomínky zachycené v černobílých fotkách a čekání na návštěvu vnoučat… není moc pro co žít. Změnit na tom (všichni) můžeme mnohé, a na řadu podnětných nápadů jistě sami připadnete. Ale velmi konkrétní příspěvek pro kvalitní a důstojný život seniorů a přestárlých může představovat i aplikovaný design, inkluzivní architektura domácností, uzpůsobená potřebám lidí důchodového věku. Není to raketová věda: když víte, jaké faktory v běžné domácnosti komplikují život seniorům, můžete je sami napravit. Hodí se zmínit, že stáří není nemoc. Proto s ním nevedeme boj, ale dialog. Přijatá opatření a řešení by neměla být uniformní, ale nastavená na míru potřebám konkrétních lidí. A v praxi je můžete popsat principy sociální a provozní inkluzivity, dodatečné adaptability. Jaká jsou doporučení?Vytvářejte otevřené, přehledné, široké koridory chodeb, zbavené veškerých překážek a bariér. Ideální chodba by měla být tak široká, aby jí prošel senior doprovázený ještě jednou osobou, která jí nabídne rámě. Anebo aby jí projel vozíček, prošlo chodítko. Mírný sklon bude vždy lepší řešení, než schod či práh. Na tvorbu podlah používejte kvalitní a pevné materiály. Hrubé, s členitou povrchovou texturou, neklouzavé. Tak, aby se na nich nedalo zakopnout nebo o ně nohou zavadit, ale poskytovaly jistotu při chůzi. Koberce jsou problém. Podlahová krytina by měla být vysoce kontrastní, nápadná, ale bez komplikovaných vzorů vytvářejících uměle vizuální překážky (anebo naopak šálící zrak, což by naopak vedlo k přehlédnutí takových překážek). Zvláštní důraz je třeba klást na osvětlení. Osvícení prostor musí být výrazné, jasné, ale pochopitelně nikoliv ostré, oslňující. Stinné neprosvětlené kouty, mdlé šero, to je problém. Lidé, kteří už nemají zrak ve stoprocentní kondici, totiž mohou v neoptimálně prosvětlených místnostech snadno přijít k úrazu. Ideální je kombinace přirozeného denního světla a světla umělého, jako doplňkového zdroje. U světla je přitom třeba hlídat dvě věci: to, aby intenzita světla v rámci místností domácnosti byla kontinuální a uniformní (prostě víc přisvítit, ale všude stejně), a tam, kde je vyžadována nějaká pracovní činnost – stoly, kuchyňské linky, pak bylo ještě světlo navíc. Je třeba otestovat akustiku: rozhodně by zvenčí do domácnosti seniora neměl pronikat hluk z ulice nebo rušné silnice. Na druhé straně jsou žádoucí zvuky přírodní: ranní zpěv ptáků v zahradě, ťukání kapek deště. Chce to tedy navrhnout domácnost/byt tak, aby z exponované strany hluk izoloval, a třeba ze strany dvora - zahrady, byl více otevřený. Problematický může být i hluk uvnitř místností, což se dá řešit dodatečnou texturou stěn, měkkým obkladem. Případně odstíněním zdrojů hluku (dupot nohou v patře). Přidávat na klidu a tichu je samozřejmě užitečné jen do jisté míry: zrovna dveřní zvonek by měl být slyšen ve všech místnostech. Šetřit by se nemělo na podpůrných prvcích. Madlech, zábradlích. Měla by být dostatečně pevná a robustní, snadno dosažitelná. Zapotřebí budou všude tam, kde se podává nějaký fyzický výkon: táhlá chodba, toaleta, koupelna, postel. Bude to chtít také mnohem více „odpočívacích míst“. Nábytku určenému k posezení, všude tam, kde se může projevit únava nebo se zatočí hlava. Chce to určitý odhad. S tím, že by sezení měla být ergonomická, dobře dosažitelná a pohodlná. Mělo by se z nich dát snadno a bez pomoci zvednout. A bude se hodit, když sedací povrchy budou snadno hygienizovatelné, čistitelné. Aplikovaný adaptovaný design je samostatnou kapitolou, která by vydala na celou knihu. V zásadě jde ale o dostupnost, jednoduchost, nekomplikovanost. Racionální řešení. Obnáší to například absenci vyloženě ostrých rohů a nebezpečných hran. Odpovídající měřítka nábytku a veškerého vybavení: nic umístěné moc nízko, aby bylo třeba se k tomu sklánět, ale současně nic tak vysokou, aby se na to nedalo dosáhnout. Perfektním řešením jsou i matně prosklené skříně a police, jež dávají zvenčí nahlédnout tomu, co se nachází uvnitř. Senior tak vidí, co kde má, a kde to hledat. Než desítky malých stolků, stolečků, poliček a taburetů, raději jednu dlouhou spojitou plochu. Zvlášť u kuchyňské linky.Nábytek by měl odpovídat i výškou desek, současně pak může sloužit jako opora a vodící prvek. V interiéru by měly zcela absentovat věci hrozící pádem, převislé prvky, ze zdí vystupující dráty. Ani obrazy by neměly viset na jedné skobičce. Specifické by měly být úchyty skříní a polic, jejich otvírání a pojezdy by měly být hladké, nevyžadující námahu. Myslet se vyplatí na výšku umístěných vypínačů, spoustu starostí ušetří například interkom, jehož prostřednictvím může senior komunikovat s pošťačkou, „že už za ní běží“. Teplo, pocit chladu, je také stáří vlastní. Než jednotlivé radiátory je vhodnější volit komplexní řešení (podlahová vytápění), s tím, že je zapotřebí kontrolovat vlhkost vzduchu, ventilaci a větrání. Dispoziční řešení bytu/domu pro seniora by z principu mělo vycházet z jednopodlažního plánu, v němž se bude dát snadně orientovat. Koupelna může být jedna, toalety jsou lepší dvě (v případě neoptimálního vícepodlažního řešení pak jedna toaleta na patro). Zásadním principem domu by měla být maximální podpora samo-obslužnosti. Je třeba promyslet plán každodenních činností – koupel, oblékání, pobyt na toaletě, příprava ke spánku, vaření, další aktivity – a krok za krokem projít jejich realizaci a ladit je tak, aby je mohl senior v co největší míře vykonávat nezávisle na pomoci okolí. Prostor obydlí by měl být fluidní (s výhledy ven, s přítomností na péči nenáročné zeleně). Měl by nabízet vícero forem nenáročného vyžití, podporujícího aktivní životní styl a zájmy. Měl by tu být prostor na vzpomínky (knihovna, fotky, rodinná alba, suvenýry), zajištěná možnost rychlého kontaktu a přivolání pomoci. Užitečnými detaily je například sedací vana s bočními dvířky, oddělený prostor pro skladování medicínského odpadu. Dům by měl být smysluplně navázaný na okolí, ale garantující bezpečí. S tím pak souvisí i tzv. vnější, externí mobilita – to, jak je dům chodníkem napojený na ulici, je-li tu místo k naložení nebo vysednutí vozíku, jak rovné jsou chodníky, kde je nejbližší přechod přes silnici, jak daleko je to k autobusové zastávce nebo na metro, a zda je cesta do obchodu s potravinami nehezkým adrenalinovým dobrodružstvím, anebo mile zpestřujícím zážitkem. Co z toho plyne? Že život pětasedmdesátiletého důchodce nemusí být o nic méně hodnotný, když si může dál dopřávat aktivního zapojení do společnosti, a jeho vlastní obydlí mu neklade do cesty zbytečné bariéry. Nechtějí být plně závislí na cizí pomoci, a dokáží si s ledasčím poradit sami. Vyspělost té které civilizace nebo národa se dá měřit třeba HDP, ale skutečným ukazatelem úrovně společnosti je to, jak dobře se dokáže postarat o své důchodce. Důchodci toho už za svůj život dokázali dost. Teď je na nás ukázat, jestli jim to dokážeme oplatit.Zdroj: Architizer.com, HMCarchitects.com, ArchDaily.com