Podobu světa kolem nás, charakter jeho zastavěné části, navrhují mladí. A ti potřebách důchodců ví pramálo. Přitom by se stačilo jen zeptat. Postupně tak dochází k nepříjemné situaci, kdy se od starých lidí společnost odvrací, protože už nezvládají v dnešní překotné dynamice fungovat, vše jim je rázem na překážku. Zdá se pak bezpečnější pro všechny zúčastněné, izolovat tyhle přestárlé v pečovatelských domovech. Že to zní jako krajně cynické řešení, které s radostným a poklidným podzimem života po dekádách produktivní a společnosti prospěšné práce nemá nic společného? Je to tak. Autoři takových řešení si svou chybu uvědomí teprve tehdy, až je budou jejich vlastní děti nebo vnoučata expedovat do důchoďáku. Hodí se tu zmínit ještě aspekt národní demografie. Česko v ní kopíruje spíše západní trend, ale čísla jsou to velmi vypovídající. Z těch 10,7 milionů lidí, kteří tu od Aše po Jablunkov - od Šluknova po Horní Dvořiště žijí, je dnes 20 % starších 65 let. V Česku máme 910 000 mužů důchodového věku a 1 260 000 žen, důchodkyň. A k seniorskému věku se kvapem přibližuje dalších 12 % populace (dalších 1,3 milionu našich občanů je ve věku nad 55 let). Nejen že nemládneme my, ale ona nemládne ani naše populace. A do bodu, kdy třetina naší celkové populace spadne demograficky do seniorské kategorie, nám zase tolik nechybí. Ignorovat dál problém života starších lidí by znamenalo přehlížet potřeby třetiny občanů našeho státu. Ani kdybychom teoreticky přistoupili na ono cynické řešení s domovy pro důchodce (a nenechali se ubít francouzskými holemi), nevyhráli bychom. Musel by to být obrovský lágr, aby se do něj vešli všichni. Jen pro názornost: představte si všechna paneláková sídliště Česka, všech těch 65 641 panelákových králíkáren. Ty všechny bychom dnes potřebovali jen k ubytování důchodců. Tak velké by musely být naše kapacity „domů na stáří“. Je to nelidský objem, že? Ono celé to „řešení“ s izolováním přestárlých je nelidské. Protože se tu vlastně bavíme o lidech, kteří nám dali život, starali se o nás a dali nám vyrůst. Bez nich bychom tu nebyli, takže oplácet se jim takhle je samo o sobě špatně. Takže? Prvním krokem k nápravě a návratu ke skutečně nepředstírané humánnosti je pochopení objemu problému, kterému v případě společensky vyloučených seniorů čelíme. A druhým pak bude snaha o pochopení jejich potřeb. Protože – a to je opravdu důležité – když dnes seniorům vytvoříme ve světě příhodné podmínky pro důstojný život, většina z nich bude schopna postarat se sama o sebe, třeba jen s mírnou dopomocí, ještě dlouhá léta. Aniž by potřebovala setrvalou asistenční službu nebo dozor statného pečovatele. Když začneme vnímat svět kolem nás očima stáří, a upravovat jej i k potřebám 20-30 % naší seniorské populace, vyřešíme tím jednu obrovskou výzvu a předejdeme z demografie vyplývajícího problému, který se na nás valí jako pomalá lavina. Jak s tím mohou pomoci architekti a architektura? Je to prosté: architektura skrze architekty přináší řešení, tedy pokud po nich panuje poptávka. Tu musíme vytvořit my.Pro stavební a architektonickou praxi jsou klíčové 4 indikátory: plánování a využití plochy sídel; veřejná prostranství a návrh budov; design obydlí a jejich dostupnost; prostředky přepravy a jejich provedení. Když to vezmeme postupně: pokud budou sídla plánována jako dosud, se striktním rozdělením rezidenční a komerční a administrativní zástavby, seniorům se tu dobře žít nebude. To, co by mohlo být jednou okružní pochůzkou na úřad, za doktorem a na nákup se stává třemi komplikovanými a vyčerpávajícími výlety. Pokud zástavbu neproložíme dostatkem zelených, bezpečných a čistých prostor s místy odpočinku, nebudou staří a přestárlí zvládat tyto pochůzky efektivně vykonávat a nebudou ani vycházet ze svého „bezpečného“ prostoru ven. Stanou se izolovanými, závislými na umělých módech přepravy. A jejich psychice tato ztráta samostatnosti a nezávislosti v obslužnosti rozhodně neprospěje. V případě externích prostranství a okolí budov je třeba myslet na úpravné a čisté prostředí, které je harmonické a nabízí kontakt s přírodou. Architektura veřejných prostranství musí být zbavena překážek a bariér (strmá a dlouhá schodiště, vysoké obrubníky chodníků), a musí v ní být jasně vylišené koridory jen pro pěší. Pěší by měli mít při plánování dopravních přechodů prioritu před vozy. Je zapotřebí kvalitnější osvětlení veřejných prostranství, přehledné značení budov a ulic, směrovky. Z ulic by neměly mizet veřejné (čisté, udržované a kontrolované toalety). Rozmístění úřadů, obchodů, lékařské péče a rekreačních zón by mělo odpovídat snadné dostupnosti. Když přijde na prostředky (módy) přepravy seniorů, je třeba brát v potaz, že ke standardním neduhům stáří patří komplikace se zrakem, sluchem, orientací v prostoru a snížená mobilita. Přepravní systémy proto musí být přístupné, stabilní, s bezpečnostními prvky. Nabízet ergonomický komfort. Přehlednost a pochopitelnost – představte si například to, jak smysluplný vám přijde nečitelný jízdní řád a automat na jízdenky. A musí tu v nějaké formě fungovat i lidský prvek asistence, fyzické pomoci v případě potřeby. Byť by to měl být třeba jen ochotný řidič autobusu. Jen hrubý výčet příkladů tří ze čtyř indikátorů sídel vstřícných vůči seniorům dává tušit, že toho ještě máme hodně co dohánět. To je v pořádku. Uvědomit si rozsah problému je totiž prvním krokem jeho řešení. A neignorovat životní potřeby seniorů je naší přirozenou lidskou povinností.Předchozím generacím fakticky vděčíme za svou existenci. A kdybychom ani tohle nepovažovali za dobrý důvod k aktivní pomoci, pořád by nás architektura pro seniory kolem nás měla zajímat. Jednou se jimi totiž staneme taky a budeme ji potřebovat. Nikdo nemládneme, a inkluzivní přístup architektury sídel zprostředkovává samostatnost a nezávislost starým lidem dlouho poté, co nastoupí do důchodu. Stáří není nemoc, nebo důvod k pesimismu. Pokud se na něj společně připravíme.Zdroj: ArchDaily.com, WHO.int, Research in Transportation Economics