Každý přírodovědec, ale i zahrádkář, houbař, amatérský fotograf přírodních krás, či jen citlivější člověk opatřený určitým vzděláním si kladou podobné otázky. Můžeme nějak zastavit vymírání druhů živých organismů? Nevím, jestli si to ještě pamatujete, ale již před rokem 1990 se na poutích objevovala maringotka s obrovským nápisem “PŘEŽIJÍ ROK 2000?“. A uvnitř této maringotky byla vlastně malá soukromá živá sbírka různých druhů zvířat, většinou plazů. Za malé vstupné si je mohl každý prohlédnout a položit si onu otázku. Přežijí? Jenže závěry studie z univerzity St. Andrews publikované v roce 2014 vycházejí z více jak šesti milionů pozorování suchozemských, sladkovodních a mořských oblastí od pólů až k rovníku. A odborníci překvapivě zjistili, že biologická rozmanitost nebyla dosud dotčena, nýbrž se přítomnost jednotlivých druhů v čase dynamicky mění a vyvíjí. Odborníci sice uvedli, že nechtějí, aby jejich zjištění vedlo k podceňování zpráv o vymírání některých druhů, ale výsledky svých pozorování nemohli popřít. Výzkum byl financován z projektu Evropské rady pro výzkum BioTIME a mezinárodní tým studoval prakticky vše živé: stromy, ptáky a savce, ryby i bezobratlé živočichy. Odborníci navíc očekávali, že vymírání druhů a ohrožení biodiverzity jejich pozorování potvrdí. Jenže na rozdíl od svých očekávání nepozorovali konzistentní úbytek druhů v čase. Sice našli řadu průzkumů dokládajících úbytek druhů, ty však byly vyvažovány ve stejné míře zisky ve prospěch biodiverzity. Čili některé druhy mizí ze svých oblastí anebo dokonce vymírají, ale druhovou pestrost většinou doplňují druhy nové. Ačkoli se tedy změnilo složení druhů v řadě oblastech, celkový počet druhů nepoklesl. I pro samotné výzkumníky to bylo zjištění překvapivé. Domnívají se, že by mohlo být způsobeno především migrací invazivních druhů, které se rychle šíří po celém světě v reakci na změnu klimatu. Vymírání (vymření, vyhynutí, extinkce, mizení a vymizení) je pojem popisující konec existence určitého biologického taxonu (nejčastěji druhu). Definován je jako smrt posledního jedince konkrétního druhu, i když nejčastěji druh vymírá již mnohem dříve. Smrt posledního jedince je obvykle určována až zpětně, čili nejméně po několika letech. Pokud k vymření došlo hluboko v geologické historii Země, datuje se přibližný čas podle nejmladšího známého fosilního záznamu (nálezu). A právě do historie Země je třeba sáhnout, abychom teorie ekologů postavili takříkajíc “na hlavu“. Když totiž uděláme stojku, uvědomíme si, že v historii života na naší planetě vymřelo přibližně 99,9 % všech druhů, které se zde kdy vyvinuly. Odhadováno je číslo 5 miliard druhů, ale je zajisté hodně nepřesné. Liší se i odhady počtu dnes žijících druhů živých organismů. Uvádí se 5 až 14 milionů druhů, případně 7,4 až 10 milionů druhů, přičemž popsáno jich bylo cca 1,2 milionů. Za evoluce totiž stále vznikaly a vznikají nové druhy, hovoříme o takzvané speciaci. Většina druhů ale poměrně rychle zaniká, jelikož není schopna se přizpůsobit měnícím se životním podmínkám. A ty jsou ovlivňovány mnoha faktory. Nejzásadnějším z nich je v dnešní době vliv člověka na planetu, ovšem lokálně může být v konkrétním okamžiku důležitější třeba tsunami způsobené zemětřesením, výbuch sopky, tajfun či rozsáhlé požáry. Jako typická délka existence jednoho druhu je odhadováno období 1 až 13 milionů let, vedle toho však existují i druhy, které přežily bez zásadních změn stovky milionů let. Navíc dochází v určitých geologických obdobích Země k takzvaným hromadným či masovým vymíráním, což je událost, kdy během relativně krátké doby (tisíců až několik málo milionů let) vymře nejméně 40–50 % všech druhů. Je potvrzeno, že Země již zažila několik masových vymírání, ta však vždy podporují následnou biodiverzitu organismů. Je tedy dosti pravděpodobné, že právě v současnosti dochází k dalšímu vymírání, které je konkrétně způsobeno primárně činností člověka, zároveň však člověk svou činností vytváří nové druhy. Přímo (šlechtitelství, genetika) i nepřímo. A jak se máme k daným poznatkům postavit my sami? Rozumně. Každý dospělý jednotlivec je zodpovědný za své chování v přírodě a vůči přírodě. Někteří jedinci k tomu mají dokonce i značné finanční nástroje a politický vliv. Ať je využijí a naše přírodní bohatství maximálně chrání. Nebo se o to alespoň pokoušejí. Vše ostatní je však již třeba nechat na přírodě, tedy planetě. Kdysi jsem se setkal s krásnou, vlastně básnickou myšlenkou, že celá Země je jeden obrovský živý organismus, jakýsi plující vesmírný vorvaň… Zahynout by musel celý tento organismus, aby v jeho dosahu zanikl život. A já vlastně pevně věřím, že je dosud v silách planety se bránit lidské invazi a v silách lidských “vzít rozum do hrsti“. Ona celá ta hysterie panující okolo vymírání ikonických druhů pramení z pocitů vlastní lidské viny. Ano, za ledaco můžeme, protože jsme nenasytní, dokonce za mnoho. Ale to se dá časem změnit, nenasytnost lze léčit, především výchovou a vzděláním. Bohužel mnohé druhy vymírají kvůli snaze lidí přežít, nezemřít hlady. A zde je na bohaté lidské části světa, aby nasytila tu chudou. Musíme si ale také uvědomit, že i my jsme součástí evoluce a to, co hrozí jiným druhům, platí i pro nás. A pak přijdou jiné. Říká se tomu biodiverzita.Zdroj: National geographic, wikipedia.org, ČESKÉSTAVBY.cz, denik.cz