Například podle definice Světového fondu ochrany přírody z roku 1989 je biodiverzita “bohatství života na Zemi, miliony rostlin, živočichů a mikroorganismů včetně genů, které obsahují, a složité ekosystémy, které vytvářejí životní prostředí.“ Termín biologická rozmanitost byl propagován již Thomasem Lovejoyem (ve WWF byl spoluzakladatelem conservation biology) po roce 1980. Ovšem samotný výraz se objevuje již od 60. let 20. století. Závěry výzkumů o důsledcích lidské činnosti na biodiverzitu, čili biologickou rozmanitost, pak shrnul Edward O. Wilson ve své publikaci Diversity of Life (1992; česky Rozmanitost života, 1995). Dozvíme se zde, že biologická rozmanitost a z ní vycházející odolnost jsou ohroženy tehdy, jsou-li zásahy do prostředí silnější než obvyklé jevy v přírodě. Pokud škodlivý vliv pokračuje, může docházet k nenapravitelné zkáze. Biologická rozmanitost má přitom základní význam pro udržení světa v nám známé podobě. Život je na Zemi uspořádán ve společenstvech, která však mají jen omezený zeměpisný výskyt. Každý z organismů je přitom potravním řetězcem spojen jen s několika sousedními druhy a pokud by tedy byl odstraněn jeden druh, druhý se přemnoží a vyplní jeho místo. Je-li však odstraněno více druhů, začne se místní ekosystém hroutit, klesá produktivita a je narušován pohyb živin. Život ale pokračuje dál i v rozpadajícím se ekosystému, proto nemusí být změny na první pohled patrné. Vždy přitom platí, že se najde druh schopný obsadit postiženou oblast, vyplnit prázdná místa. Pokud pak má tento druh dostatek času, nová flóra a fauna znovu vytvoří společenství. Ovšem celková nápravná schopnost světové flóry a fauny je závislá na existenci dostatečného počtu druhů, které jsou schopny takového chování. Čím více pak klesá druhová pestrost, biologická rozmanitost, tím rychleji se ekosystém hroutí. A aby toho ještě nebylo málo, jde především o původní druhy v daném ekosystému. Uvedeme jednoduchý příklad. Pokud ve své zahradě použijete luční směs, která zahrnuje i nepůvodní druhy bylin, abyste na svůj pozemek nalákali hmyz, vcelku nic se neděje. Ale vysévat takové směsi na větších plochách je nežádoucí, jelikož nepůvodní druhy se mohou začít v krajině šířit a mohou vytlačovat ty původní. Jde jen o to, nakolik jsou tyto byliny invazní. Silně invazní druhy pak tvoří monokultury a biodiverzita se snižuje. Rozlišovány jsou tři úrovně biodiverzity. Genetická, čili genová variabilita v rámci populace nebo celého druhu, druhová (rozmanitost na úrovni druhů) a ekosystémová (rozmanitost na úrovni společenstev a ekosystémů). Biodiverzita přitom může být jedním z ukazatelů stavu životního prostředí. A je pravdou, že lidská činnost v krajině způsobuje většinou degradaci ekosystémů a ohrožuje populace mnoha druhů, což vede ke snižování biodiverzity a tedy i ekologické rovnováhy v přírodě. Ochrana biodiverzity pak nespočívá jen v ochraně pouhého počtu druhů, jde i o druhovou skladbu v konkrétním prostředí. Dokonce platí, že téměř holou plochu s výskytem jednoho druhu vzácné rostliny je třeba chránit více než porost běžných druhů. Vzácný a ohrožený druh je náchylnější k vymizení. A co můžeme pro biologickou rozmanitost udělat my ve svých zahradách? Můžeme pomoci brzdit úbytek druhů rostlinných i živočišných, pokud dodržíme 2 základní principy. Musíme vytvořit a nebo ponechat (zachovat) pro živočichy co nejpřirozenější prostředí alespoň v části zahrady a musíme se vzdát používání chemie a činností, kterými můžeme narušovat ekologickou rovnováhu a nebo přímo přispíváme k likvidaci volně žijících živočichů. Co se týká rostlin, vsadíme na takzvané ekologické pěstování, kdy se snažíme dosáhnout rovnováhy (symbiózy) mezi rostlinným (flóra) a živočišným (fauna) životem v zahradě. A toho lze dosáhnout jedině skrz uvědomění si jejich potřeb. Navíc zde hrají roli i mikroorganismy, obzvláště ty půdní a houby (mykorhiza - symbiotické soužití hub s kořeny vyšších rostlin). Není však třeba hledat žádné velké složitosti a odborně i velikášsky znějící pojmy stačí je zjednodušit na praktické kroky. Ostatně právě ve zmatení pojmů bývá problém. Například jsou často slučovány pojmy ekologická zahrada a permakultura. Ano, v permakultuře se nepoužívá chemie a je druhově pestrá, ovšem cílem permakulturních zahrad co největší možná užitková produkce. Permakulturní zahrada je tedy ekologická, ale ekologická zahrada nemusí být permakulturní, může být dokonce i výhradně okrasná a určena pro naši relaxaci v co nejpřirozenějším prostředí. Obzvláště velký důraz je třeba klást na podporu hmyzu v zahradě. Druhovou pestrost v tomto případě zajistíme absencí chemie, tedy především pesticidů a bohatě prostřeným stolem. Pokud hmyzu v zahradě poskytneme dostatek potravy, bude ji hojně navštěvovat. A co víc, mnohé hmyzí druhy nám pomohou se škůdci a chorobami. Je známo, že například obzvláště savý hmyz šíří v rostlinných kulturách bakteriální a virové choroby. Právě s ním nám však pomohou hmyzí predátoři.Nepřítelem živé zahrady jsou monokulturní plochy užitkových rostlin. Přitom je dokázáno, že například vedle zeleniny, když na jejím pěstováním trváme, je vhodné pěstovat různé druhy bylinek, které odpuzují škůdce, jinému hmyzu však mohou naopak prospívat. Monokulturami navíc podporujeme množení pouze určitého druhu živočichů. Třeba takový pletím dokonale udržovaný záhon salátu je ideálním stanovištěm pro slimáky. Pestrá výsadba naopak vytváří v zahradě stabilitu, zpomaluje vyčerpávání půdy a láká opylovače, stejně jako hmyz, který pomáhá s likvidací škůdců. Z pesticidů pak nejsou problematické jen insekticidy likvidující nejen hmyzí škůdce, ale i hmyz užitečný, nýbrž také herbicidy obsahující nebezpečné karcinogenní glyfosáty. Výhradně proto používáme ochranné prostředky na přírodní bázi, stejně jako přírodní hnojiva. Dokonce i na lepové desky se nachytá vedle škůdců také hmyz užitečný.Klíčový je také stav půdy, čili používání kompostu (kterým navíc zvýšíme populaci žížal v zahradě), zelené hnojení, organická hnojiva. Ale pozor, nepřehnojovat a také brát ohled na potřeby rostlin na výživu. Rostliny prostě seskupujeme podle nároků na půdu. Vhodné je i mulčování, které sníží nároky na zálivku, pozor však na mulčování před zimou. Ne všechny rostlinné druhy je ocení. Zapomeňte na dokonale upravenou, vypiplanou zahradu. Luční porost, tedy směs bylin a travin alespoň v části zahrady. Nějaká ta zapomenutá hromádka listí, zakrývání chvojím místo netkané textilie, určitá míra nepořádku. To vše je v zahradě zdravé a potřebné. Prostě je dobré nechat část pozemku nekultivovanou a nebo ji kultivovat pouze mírně. Pomohou též hmyzí domky, krmítka a pítka pro ptactvo, alespoň malé jezírko s kouskem zabahněné půdy (příbřežní zóna) alespoň z jedné strany. Prostě se chováme tak, jak přirozenost pozorujeme v přírodě. Nezasahovat do růstu některých keřů, sekat trávník šetrně kosou a nebo používat sekačku vřetenovou, která rostliny jen podřízne. Jednoduše řečeno se chovat k přírodě šetrně, byť jde o náš vlastní pozemek.