Nemusíte být prazvláštními znalci vojenské historie, ale o tom, že kdysi proběhla jakási bitva u Waterloo, asi víte. Pro Napoleona tenkrát nedopadla dobře. Když to zkrátíme, na polích asi dvacet kilometrů od Bruselu po té bitvě zůstalo asi 25 000 mrtvých Francouzů a přibližně o polovinu méně Angličanů (a Prusů).Ta bitva překreslila politickou mapu Evropy, hluboce se propsala do hodin dějepisu. A ještě hlouběji, fyzicky, pak poznamenala i samotné dějiště události. Už jen tím, že krajina posetá krátery, mrtvými těly a potrhanými končetinami rozhodně příjemně nevoněla. V následujících dnech sice byly ostatky porůznu zpopelňovány na hromadách a pohřbívány do mělkých hromadných hrobů. Ale bylo jich zkrátka moc a všechny se je uklidit nepodařilo. Hlavně lidí a koní. Proto ještě po pěti letech od té ne-slavné bitvy - můžete ji vnímat jako velkou prohru i jako velké vítězství, skutečně záleží jen na úhlu pohledu – nebylo problém najít polo-rozložené kosterní pozůstatky, spolu se zbytky zrezavělé výstroje, jak se jen tak někde nepietně v přírodě povalují, vystavené vlivu živlů.Kromě toho, že taková těla padlých čelila bezostyšnému chování sběratelů militarií a válečných suvenýrů - medailonky s vylámanými zuby koster od Waterloo se tehdy skutečně ve velkém prodávaly jako upomínkové předměty - vydávala ještě jedno svědectví.Tam, kde se už pár let rozkládal nějaký uniformovaný nebožtík, se to v okolí docela slušně zelenalo. Mrtvá těla cestou přírodního rozkladu prostě hnojila půdu pod sebou. Nu, a odtud už byl jen krůček k tomu, aby se místní podnikavci pustili do díla. Různě vynalézavé nápady na hnojení půdy zesnulými tu totiž byly už dlouho. Konkrétně Francouzi a Angličané neměli sebemenší problém vyvážet z Egypta ve velkém staré mumie po tunách, a mlít je pak na prášek, z něhož se stala výživa do květináčů.Waterloo se týkalo Belgičanů, ale nebylo to zase až tak jiné. Jen zužitkovali příležitost, která se jim zdarma sama nabízela. V roce 1822 tak na evropské trhy zamířila první várka tzv. kostní moučky, vyrobené ze sesbíraných a podrcených kostí vojáků od Waterloo.Byl to ohromný trhák, na kterém belgičtí venkovani netratili. Prospektorům ochotně odhalovali místa starých hrobových jam i pohřebních hranic, aby si tu všichni mohli nakopat kostí do sytosti. Ti šikovnější si pak sháněli staré kosti, kde se jen dalo, a vydávali je za kosti z bitevní pláně. Platilo se za ně dobře. Do popředí zájmu se dostala i místa jiných přeslavných bitev, nejen těch z napoleonské doby.Morbidní senzace hnojení mrtvými se na čas stala celoevropským hitem. Jestli jste chtěli tehdy prospět svým živým rostlinám, nejlépe to šlo s pomocí kostí po mrtvých. A ať už se na to díváme jakkoliv, kriticky přísně nebo se zvedajícím se žaludkem, pořád platilo, že ta ponurá komerční praxe vlastně v zemědělství dobře fungovala. Jak to? Především proto, že v 19. století nebývalo zvykem hnojit, potažmo se nehnojilo jinak, než statkovými hnojivy. Hnojem, močůvkou. Obě ty „suroviny“ v podstatě nabízely jen enormní dávku dusíku. Aplikovat je, to byla práce dost nevonná a špinavá. Zato kosti byly dodávány ve formě prášku, byla s nimi čistší práce. A do půdy posílaly celé spektrum výživových látek a minerálů.Rozdíl v efektu byl tedy asi takový, jako u hnojených a nehnojených rostlin. Šlo vidět na první pohled, že pohnojené je lepší. Původně se ta kostní moučka vyráběla drcením celých sesbíraných kostí, které obsahovaly dřeň, šlachy a kousky masa. Takže to vlastně bylo celo-spektrální hnojivo, něco jako NPK. Dusíku neslo kolem 2 – 4 procent (záleželo, jak čerstvé tělo bylo zpracováváno), a kolem 8 – 15 procent fosforu. Kromě toho také hnojivo neslo okolo 12 procent vápníku, 0,3 procenta draslíku, 0,4 procenta síry, 0,5 procenta hořčíku. A trošku zinku.Když se oprostíte od morálky, nebylo to vůbec špatné. Háček byl ovšem v tom, že kostí hrdinů na těch evropských bitevních polích (byť se o to různé evropské národy opravdu hodně snažily) zase nebylo tolik, aby to stačilo pokrýt narůstající poptávku. A tak se hledaly alternativy. Náhražky. Tou nejdostupnější se jevily být kosti hospodářských zvířat, odpad z jatek. Mordováno jich bylo řádově více, a zásoba se netenčila. Jenže byznys s výrobou hnojiv se tím dostal do konfliktu. S už docela dobře zavedenou branží výrobců klihu, želatiny a lepidel. Proto „hnojiváři“ nedostávali kvalitní surovinu.Kosti, šlachy a klouby z jatek totiž bývaly (a pořád ještě jsou) vyvařovány při vysokých teplotách a vypařovány v lázni tak, aby se z nich odstranily všechny části, z nichž se dala vyrábět želatina. Kosti z jatek tak byly zbaveny zdroje dusíku. Kostní moučka pak už byla jako NPK bez N. Jen PK. A toho K je tam vlastně taky jen, co by se za nehet vešlo.Kostní moučka pro hnojení rostlin se z kostí jatečných zvířat vyráběla dál, ale nebylo to zkrátka tak jakostní zboží, jako prve z nebožtíků. Do dvacátého století tak hnojení kostní moučkou vstupuje s reputací, jakou si vybudovalo o století dříve – jako zázračné hnojivo - ale už bez toho komplexního vyživujícího efektu. Zkrátka bez zázraku. V první řadě asi záleží, jaké chybějící látky s ní chcete v půdě doplňovat. Už víte, že dusík v ní není žádný. A s draslíkem – 0,3 procenta – to je vážně bída. Kostní moučka je dobrým hnojem tam, kde chybí v půdě vápník. Ale to se zpravidla běžně neděje, vápníku bývá v půdě dost. Takže asi jediný benefit kostní moučky můžete pocítit tam, kde máte málo fosforu.A to ještě ne vždy. Pokud kostní moučku přidáte do zásadité půdy, zůstane v ní fosfor i nadále v nerozpustné formě. Rostlinám tedy nemá jak prospět. To v půdě kyselé se kostní moučka pomalu přeměňuje na fosfor, který je v rozpustné a rostlinám dostupné formě. Ale trvá to jen krátce, protože když je fosforu příliš, není pro rostliny přínosem. Navíc v půdách více kyselých dochází k tomu, že uvolněný rozpustný fosfor vytváří vazby se železem a hliníkem. Z nich pak vznikají nerozpustné fosforečnanové sloučeniny, z nichž zase pro rostliny žádný benefit neplyne. Takže pokud něco nepěstujete na písčitých kyselých půdách, vlastně pro přídavek fosforu formou kostní moučky nemáte důvod.K čemu NENÍ dobrý hnojivem přidaný fosfor? Například není dobrý k tomu, aby podporoval růst kořenů. Ono je to totiž tak, že rostliny jsou motivovány k růstu kořenové systému právě tím, že fosforu mají málo. Proto po něm v půdě svými kořeny pátrají, porůstají. Když mají fosforu dost, protože přihnojujete, nepotřebují rozvíjet svůj kořenový systém.Fosfor přidaný ve formě hnojiva vám ani zázračně nenastartuje záplavu pestrobarevných květů. Z přídavku fosforu nemají žádné zvláštní potěšení ani cibuloviny. Kostní moučka je zkrátka takové „nijaké“ a „zástupné“ hnojivo, které vám s ničím moc nepomůže. Když už máte pocit, že je opravdu třeba přidat fosfor, sáhněte po hnojivech na bázi superfosfátu. Ale ne po kostní moučce! Kostní moučka byla zázračným hnojivem, ale její sláva už je dvě století za námi. Její zázračnost vycházela z toho, že šlo o kosti padlých v bitvách, které nebyly vyvařené a vypařené v lázních, kvůli klihu. Teď už své kvality prostě nemá. Není to zkrátka hnojivo, které by vám mohlo nějak na zahradě pomoci. Pokud tedy nechcete, aby to u vás mezi záhonky dopadlo jako u Waterloo.Zdroj: sciencefocus.com, gardenmyths.com, Wikipedia.org, tandfonline.com, arstechnica.com, Courthousenews.com, JournalofBelgianHistory.com