Zásadní otázka, na níž vše stojí a padá, je výběr vhodné sadby. A o tom většinou formou odpovědi rozhoduje to, jaké brambory chceme jíst. Takže si celou nabídku sadby můžeme rozdělit podle konzumních vlastností výpěstků. Druhou variantou je, že pro nás bude trochu důležitější to, kdy chceme sklízet úrodu. A pak si sadbový materiál můžeme rozčlenit na druhy rané a pozdní. Pak je tu ještě třetí přístup. Při něm máme jisté povědomí o tom, jak vypadá půda na poli, do kterého chceme sázet. Ne každá brambora dává slušný výnos všude, a tak se hodí vybírat podle půdních specifik typově konkrétní odrůdu. U raných a pozdních odrůd se mísí výhody s komplikacemi. Rané sklízíte dřív, což je fajn. Ale taky riskujete, že vám sadbu nebo malé rostlinky může spálit neočekávaný mráz. Pozdní problém se zimou rozhodně nemají. Ale zato vás může potrápit sucho. Tam, kde vám to umožňují vlídně příhodné klimatické podmínky, obvykle sadíte rané (začíná se obvykle v březnu, nejpozději v polovině dubna). Pokud máte velký pozemek, vyzkoušíte postupně rané i pozdní. A tím si zajistíte celosezónní zásobování čerstvými výpěstky, s naskladněním pozdních na zimu. Debata se často vede i o škůdcích a plísních. Teoreticky by mohlo být na jaře vyšší riziko plísní a nižší pravděpodobnost výskytu škůdců. Ale zdá se, že vřetenkotvarým houbám Phytophthora nebo mandelinkám bramborovým je to nakonec jedno, a obtěžovat vás budou stejně, bez ohledu na kalendář. Jde trochu i o to, co pěstujete okolo: zrovna plíseň bramborová umí nehezky potrápit i rajčata. Pozdní odrůdy zase přichází ke sklizni v době, kdy je toho ke sklízení víc, a tak se vám může práce nehezky nakupit. A zmatek v tom umí udělat i odrůdy polo-rané a polo-pozdní. Pokud ale vyloženě neřešíte hospodářský výnos z lánu pole, anebo neumíráte hlady, není nutné pozdní/rané moc řešit, a vyberte si ty, které vám k asi nejvíc sedí. Což nás levým hákem posílá zpět k rozčlenění odrůd podle jejich konzumních vlastností. Konzumní vlastnosti vychází z varného typu brambory. To je ta slavná bramborová abeceda. Začneme od Céčka, které rozhodně neznamená nižší nebo nekvalitní sortu. Na výrobu bramborové kaše, knedlíkového těsta, placek a bramboráků jsou vůbec ty nejlepší. Stejně vynikající jsou i jako přídavek do šrotu pro prasátka. Mají drsnější slupku, obvykle světle bílou dužinu. Jsou výrazně škrobovité, moučnaté. Snadno se po uvaření rozpadají, což je jejich klad. Vy je totiž chcete rozmačkat. Proti nim můžeme postavit Áčko. Přesný opak: s hladkou slupkou a hrubší dužinou žluté či žlutobílé barvy, celkově nižším obsahem škrobu, pevné a tvrdé. Nemají chybu, když chcete vyrobit třeba bramborový salát, nebo si jen tak pochutnat ba bramborách uvařených ve slupce, hezky na loupačku. Jsou perfektní do polévek, protože se nerozpadají a drží tvar. Kaše by z nich ale byla nehezká a hrudkovitá. A pak je tu ještě Béčko. Přechodový stupeň, bramborová fáze pro nerozhodné. Ne, ani kategorie B nemá chybu. Jsou to totiž brambory univerzální. Uděláte z nich salát i kaši (ne tak povedený jako z A nebo C), je to klasická přílohová záležitost, věc všední spotřeby. B je to, čeho se většinou v běžné domácnosti sní nejvíc. V rámci úplnosti, existuje ještě kategorie D. Na té si ale většinou nepochutnáváme, jsou opravdu hodně moučné a rozvařují se. Používají se spíše průmyslově, pro výrobu lihu a extrakci škrobu. A samozřejmě, i tady se objevují různé kombinace varných typů. AB, BA, BC. Jako přechodové stupně mezi jednotlivými kategoriemi, snad pro nerozhodné. Ale s bramborovou abecedou na tři písmena si jistě vystačíte. Už víte, jestli preferujete spíše rané nebo pozdní? Máte jasno v tom, kterému varnému typu fandíte? Vynikající. Teď už zbývá vybrat favority. Záleží na tom, jak velkou skladovatelnost od brambor očekáváte (mají vám vydržet celou zimu až do jara?), a jak odolná vůči škůdcům a nepřízni počasí má daná odrůda být. Odolnost a skladovatelnost jde obvykle ruku v ruce. A protože nám dodavatelé certifikované sadby vychází vstříc, dokážete z kombinací nejrůznějších vlastností jistě vybrat ideál. Řekněme, že někde tam na skladě čeká varný typ BA, který je raný, rychle rostoucí, rezistentní vůči suchu a je určený ke střednědobému skladování. A pak už je to vlastně velmi snadné. Sadbové brambory, ať už přichystané nebo zakoupené, je třeba před výsadbou naklíčit. Co to obnáší? Většinou jim dopřejete trochu (mírného) tepla. V rozmezí od 12-16 °C. A k tomu trochu světla. Typicky to vypadá tak, ze sklepa vynesete v otevřených bedničkách třeba do nestudeného průjezdu ty brambory, které na sobě nesou nejvíce oček. Začíná se s tím u raných odrůd na konci února, v průběhu března. Ale liší se to podle místních podmínek. Kombinace světla a tepla se postará o to, že z brambor začnou vyrážet klíční části. Takové ty šlahouny.Na brambory není třeba spěchat, ale na úpravu pole pro výsadbu ano. Je třeba porýt (na hloubku celého rýče) nebo rovnou poorat, pohnojit fosforem (potřebujeme ze startu rychlý růst zelených částí). A pak, když nastane ten správný moment, brambory sadíme. Nehodí se, když jsou klíčky moc dlouhé a lámou se. Zrovna tak je dobré, když je podklad substrátu trochu sypký, písčitější. Kvůli odvodu nadbytečné vlhkosti. Klasikou je pak sázet brambory do 20-30 cm hloubky, v keříčkovém 30-40 cm odstupu, s mezerou mezi řádky natolik velkou, abychom mohli projet s rotavátorem (cca 70 cm). A to je všechno.Z písmen bramborové abecedy se do tří měsíců poskládá nový příběh, kapitola o vydatné úrodě. Exotická rostlinka, jejíž sušená nať se kouřila v dýmkách podobně, jako tabák? Hlízy, které na nakrájené na plátky podávaly jako vyhledávané a draze placené afrodiziakum? Poživatina z nouzových zásob, která chránila námořníky před kurdějemi? A nakonec taky zachránce Evropy před hladomory, jež ale k v Irsku k jednomu dost historicky zásadnímu hladomoru přispěl. Ano, tohle všechno v naší minulosti představovaly brambory. Přesněji tedy lilek brambor, který na naše pole a do kuchyní přicestoval z Nového světa. Na úbočí And jej pěstovali indiáni už před 4500 lety, než tahle novinka dorazila k nám. A chvilku to trvalo, než jsme se naučili ji správně využívat. Přeci jen, jedovatá rostlina s jedlými škrobnatými hlízami vzbuzovala trochu nedůvěru. Inkové říkali bramborám odjakživa papa. Jistě ne proto, že by je jen tak papali. Konzumovali je totiž v sušené dehydratované podobě, zvané chuňo. Hlízy papa (v množném čísle papas) nicméně španělské a portugalské dobyvatele nesmírně zaujaly. Proto se pro ně v jejich jazycích zrodila popisná slova batatas a patatas. K anglickému názvu potatoes je to pak už jen krůček. Západoevropská terminologie šla ale jinou cestou, a sázela na pojmenování „zemních jablek“ (francouzské pommes de terre, holandské aardappelen či německé Erdapfel). Česká etymologie se tedy dost vymyká. Původ našeho názvu je buď odvozený ze zkomoleného pojmenování Braniborska (odkud k nám kolem roku 1780 móda pěstování přešla), anebo z termínu bambol, jímž se popisovaly zduřeniny a hlízy.Zdroj: NYTimes.com, EarthStoriez.com Přečtěte si také článek jak sázet, pěstovat, sklízet a skladovat brambory.
