K boji o prvenství v zemi v minulosti došlo například mezi kanadským Torontem a Montrealem, americkým New Yorkem a Philadalphií nebo australským Melbourne a Sydney. Nakonec se však smál třetí, tedy Ottawa, Washington a Canberra. V Brazílii se o prvenství pralo Rio de Janiero (metropole země již od koloniálního roku 1763) se Sao Paulem, ovšem město Brasília v té době ještě neexistovalo, i když plány na hlavní město uprostřed země a uprostřed pralesa, se objevily již v polovině 19. století. V roce 1882 získala Brazílie nezávislost a zbavila se tak portugalského koloniálního jha. Prvním státním zřízením zde bylo císařství v čele s císařem Pedrem II. Brazílie v tu dobu zažívala nebývalý rozkvět, který však byl ukončen vojenským převratem. Jak je ostatně v latinské a jižní Americe běžné. V roce 1889 byla svržena monarchie a císař musel emigrovat. Brazílie byla prohlášena republikou a byla přijata nová ústava. A právě již do této ústavy byla zanesena myšlenka (idea) nového hlavního města, které mělo být vybudováno uprostřed Brazílie, jedné z největších zemí na světě. A již dle této republikánské ústavy se mělo město jmenovat Brasília. Ovšem až v roce 1956, kdy v prezidentských volbách zvítězil Juscelino Kubitschek (Kubíček) de Oliveira (1902–1976), muž s českými a romskými kořeny a sociální demokrat, se toto město začalo stávat realitou. Volby vyhrál s heslem „50 let pokroku v pěti letech“ a právě jedním z hlavních bodů jeho programu bylo dlouho zamýšlené vybudování hlavního města na zelené louce. A stalo se. Kubitschek oslovil tehdy již slavného architekta Oscara Niemeyera (1907–2012), který navrhl veřejné budovy a dále architekta Lúcia Costu (1902–1998), který měl za úkol řešit urbanistickou část projektu. Parky a další krajinné prvky pak dostal na starost Roberto Burle Marx. Nové město bylo založeno a vybudováno v letech 1956 až 1961 a na stavbě se podílelo cca 70 tisíc lidí. Hlavním městem země se stalo 21. 4. 1960. Nové hlavní město Brasília začalo vyrůstat na náhorní plošině v Centrální brazilské vysočině a to v průměrné nadmořské výšce 1172 metrů. Základ nové metropole byl položen za pouhých 41 měsíců, což je unikát, jelikož mnohá města rostou postupně po celá staletí až tisíciletí. A jelikož architekti nemuseli ctít minulost sídelního města, mohli se doslova rozmáchnout bez jakéhokoli omezení. Sen, který se splní jen pár jedincům na světě. Autoři Brasílie přitom chtěli ukázat, jak lidstvo bude žít v novém tisíciletí, které jej již mimochodem realitou. A již samotný půdorys města je unikátem, připomíná totiž letícího ptáka a nebo letadlo. Hlavní třídou celého města je ulice Monumental Axis, na které jsou soustředěné veškeré důležité vládní budovy. Vše se pak střetává v centru, kterým se stalo Náměstí tří mocí, tedy moci výkonné, zákonodárné a soudní. Jde proto o náměstí tří hlavních pilířů brazilské demokracie. Nakonec zde sídlí prezident, kongres i nejvyšší soud. Při koncipování města se samozřejmě nezapomnělo ani na parky a umělá jezera, kdy u jednoho z nich stojí Palác úsvitu, obydlí brazilských prezidentů. Symbolem na tehdejší dobu odvážné moderní architektury se pak stala novofuturistická katedrála Zjevení panny Marie. Její střecha symbolizuje Kristovu trnovou korunu a právě za tuto stavbu získal architekt Niemeyer v roce 1988 prestižní Pritzkerovu cenu (pro architekty obdoba Nobelovy ceny).A aby toho nebylo málo, unikátní je též obloukový most a letiště. Jde přitom o dvě stavby, které nesou jméno prezidenta Kubitscheka. Brasília je pak již od roku 1987 zapsána v seznamu kulturních památek UNESCO. V dnešní době žije v Brasílii 2,5 milionů obyvatel a jde o čtvrté největší brazilské město. Původně přitom bylo toto město navrhováno pro nejvýše 500.000 obyvatel. Na počet obyvatel je v Brazílii dnes větší pouze Sao Paulo (11 miliónů obyvatel), Rio de Janeiro (6 mil.) a Salvador da Bahia (2,9 mil.). Brazilskou „klasikou“ je prstenec chudinských čtvrtí, favel a slumů okolo měst a to se bohužel stalo i „novostavbě“ jménem Brasília. Navíc se všeobecně diskutuje nad tím, že Brasília trpí absencí historie. Architekt Vlado Milunić (autor např. Tančícího domu v Praze) dokonce Brasílii nepovažoval za město. Tvrdil, že jeden sebegeniálnější architekt prostě nemůže navrhnout nové město, že město je střetem velkého množství různých názorů, že je poutavě vyprávěným příběhem, který je čitelný různými směry, má svou dynamiku a mnohovrstevnatost. I přesto však architektura Brasílie stojí za shlédnutí. V roce 2008 se toto město dokonce pyšnilo titulem amerického hlavního města kultury. Ne vše se ale podaří, jak bylo plánováno a stinné stránky mohou zastínit ty světlé. Však také výstavba nového hlavního města spolu se stavbou sítí dálnic napříč obrovskou zemí zadlužila Brazílii natolik, že přišel další státní převrat a Kubitschek musel, stejně jako kdysi císař, ze země emigrovat. Po navrácení poměrů do demokratických hranic se sice vrátil, přesto však našel ve své rodné zemi smrt. A jeho autonehoda je mnohými považována za plánovanou vraždu. Fašista neodpouští. Od roku 2001 je v Brasílii v provozu metro (podzemní dráha), ale stanice podzemní dráhy jsou od sebe tak daleko, že lidé nadále volí raději auta a autobusy. Brasílie totiž ignoruje chodce. Ti musí překonávat mnohoproudé bulváry a prázdné prašné pláně. O všudypřítomném smogu z výfukových plynů z přehuštěné dopravy nemluvě. Již krátce po dostavbě proudily do Brasílie tisíce chudých lidí a na okrajích města začaly vznikat slumy. Brazilská vláda proto nechala vybudovat v západní části města nové čtvrti, které měly nově příchozí pojmout. Silniční síť však s takovým náporem lidí nepočítala a mimoúrovňové křižovatky dnes často připomínají parkoviště. Prostě „ucpáno“. Připočteme-li vysokou nezaměstnanost a kriminalitu v chudinských čtvrtích, od ráje má tento architektonický zázrak daleko. Za to však architektura nemůže. „Obyčejná Brazílie je prostě taková“. Zdroj foto: Shutterstock