Variací na téma „domů pod zemí“ nalezneme po celém světě stovky, tisíce. Úplně zakopané v podzemí a vystupující na povrch jen přístupovým koridorem; částečně zazemněné, pronikající ven čelní stěnou nebo stěnami; stavby kryté zemním valem, terénní vlnou. Vsazené do svahu; s obytným suterénem vybíhajícím za hranu nadzemního profilu; domy hypogeální, vestavěné do jeskyní a vtlačené mezi skaliska. Senosiánské podzemní kopule, podzemní kóje, k obývání zútulněné bunkry a kryty; polo-zemnice a zemnice. Už z tohoto nekompletního výčtu je ale základní jejich typologie poměrně zřejmá, a za popisný průvodní model nám výtečně poslouží filmová vizualizace takového obydlí, hobití nora. Vážně. Tou první, kterou pocítíte v peněžence tím, že ji nepocítíte – jsou nižší pořizovací náklady. Konstrukční cena je skutečně zhruba (v závislosti na konkrétní technologii) buď třetinová/o třetinu nižší, než kolik obvykle činí průměr konvenčních obytných staveb. Pochopitelně záleží na kvalitě stavebního materiálu, charakteristikách terénu, podloží. Vyvrtat si vlastní jeskyni do vápencového masivu rozhodně levněji nepřijde, ale využít existující svah nebo terénní vlnu k výkopu, to už je něco jiného. Hlubší základy, hloubení „jámy“, její fixace proti sesuvům, dočasná skrývka zeminy, vlastní stavba a vložení obytného objemu, opětovné zazemnění. Obejdete se bez jeřábu, bez bagru to ale většinou nepůjde. Kvalita stavby rozhoduje o životnosti objektu, a platí to na povrchu i pod zemí. Podzemní domy ale mají obecnou tendenci vydržet déle. Pokud stavíte z betonu, máte skoro tisíciletou garamci. Jako multi-generační projekt, systém k opravdu dlouhodobému užívání, jsou tedy ideální. Příjemnost, kterou v našich končinách ale úplně nedoceníte, je jejich maximální odolnost vůči zemětřesením a tornádům, a také odolnost vůči požárům. Tedy těm, které vzniknou venku. Dobře vystavěný a patřičně stavebně zafixovaný podzemní dům není znehodnocen ani sesuvy půdy. To už se ale připomíná první nevýhoda – riziko zatopení, problémy s přívalovými dešti. Proti tomuto živlu hobití nory úplně imunní nejsou. Jinak je to ale dobrý model stavby do extrémních podmínek. Velké horko, mráz ani chlad, problém nepředstavují. Zní to zvláštně, ale když se zamyslíte, zastavět pozemek nadzemní stavbou je ve své podstatě strašně neekonomické. I ta sebelepší prostorná parcela se díky konvenčním stavbám mění na pozemek minus rozloha stavby. Zahrada je pak jen doplňkem, kompromisem mezi bydlením uvnitř a prostorem venku. To u podzemních staveb nepoznáte, pozemek je stavbou dotčen minimálně, pořád jej máte celý k využívání. Zahrada nebo park překrývá „střechu“ a vše okolo, aniž by došlo k záboru jinak využitelné půdy, omezení ekologických charakteristik. Pro efekt udržitelnosti jsou podzemní stavby skutečně cestou příkladné budoucnosti, při níž maximálně zužitkováváte prostorový potenciál ve všech dimenzích. Šetříte krajinu, neděláte hranice mezi přírodou a místem k obývání. Máte obojí na tom samém místě. Vyprodukujete méně emisí (u stavby samotné je to sporné, u obývání nikoliv), dáváte prostor životu na povrchu, podporujete biologickou diverzitu. A ano, spotřebujete méně stavebního materiálu, protože obvod stěn se v jámě vymezuje tak nějak sám od sebe. Vaše ekologická bilance se zelení na povrchu vyrovnává mnohem intenzivněji, protože se dům stane přímou součástí krajiny, aniž by z ní nějak invazivně vybočoval. Stavbou v podzemí recyklujete odpad (vykopanou zeminu), a z místa bydlení si neberete víc, než potřebujete. Nic neodchází, vše víceméně zůstává na svém místě. U podzemních domů šetříte provozem i na údržbě. Zemní val nebo půda v nadloží slouží jako slušný tepelný izolant. Méně protopíte i v nejkrutějších mrazech (o 50 až neuvěřitelných 95 %), tepelné ztráty jsou minimální. Vyhříváte přímo obytný objem, ne okolí. Ve spojení s geotermálním/tepelným čerpadlem (když už hloubíte, nabízí se to samo) je to energeticky nejefektivnější model bydlení. A když přijde na údržbu: staráte se v lepším případě jen o čelní fasádu. Účet je tedy čtvrtinový. Podzemní domy jsou nízko-údržbové i při dlouhodobé nepřítomnosti majitelů. Vyrazit na roční dovolenou nebo za prací do zahraničí není problém, dům v podzemí zakonzervovaný přetrvá bez úhony. A bydlení? Stálé mikroklima bez ohledu na roční období nahrává domácí pohodě. Pokud klima vyladíte na svůj osobní komfort, nic vám tu chybět nebude. Nadloží příjemně izoluje akustické ruchy. Ne, tady vás sousedova sekačka na trávník, když si o víkendu přispíte, rušit nebude. A ano, je tu i diskutovaná otázka bezpečnosti. Stejně jako v pravěké jeskyni stačilo ubránit před hladovým medvědem vchod, i tady stačí uhlídat „vstup“ do podzemního domu. Podzemní domy jsou sympatické tím, že obsahují jen málo alergenů. Pylové částice do nic tak intenzivně nepronikají, jako do staveb nad zemí. V zimě vám taky nebudou zamrzat trubky. I když…záleží na provedení.Nedostatek světla a šero? Světlovody, chytré osvětlení i průryvy oken se o to postarají. A mimochodem, kolik těch sluncem prozářených dní do roka vlastně máme? Zase tolik ne. A když už je hezky, čas stejně netrávíme doma, ale raději někde venku. Představa o bydlení v podzemí ale nemusí být jen o nekonečné pohodě. Toho světla v interiéru je skutečně výrazně méně, a když dojde k výpadku dodávek elektřiny na umělé osvětlení, tak jste skutečně v pasti. Nedobře vystavěný a nekvalitně řešený plán podzemního domu působí nemile stísněně. Je to víc, než jen psychická bariéra. Stěny jsou skutečně nepřekonatelnou fyzickou překážkou. Pochopitelně, že pokud máte závratě, nenastěhujete se do nejvyššího patra věžáku. Takže když trpíte klaustrofobií, nebude ani hobití nora logicky to pravé pro vás. Horší je, že tak jako si můžete pobytem ve výškách vytvořit závrať, můžete se pobytem v podzemí dobrat klaustrofobie. A na krku vám zůstane dům, co vydrží tisíc let. Fakt paráda. Přístup vzduchu, průvan, křížové provětrávání, pasivní klimatizace. Potenciál, který můžete dobře rozvíjet u nadzemních staveb, ale v podzemí moc ne. Vytvořit kvalitní systém cirkulace vzduchu v podzemí bez masivní vzduchotechniky není žádná sranda. A nedýchatelný vzduch s vysokými koncentracemi CO2 se postupně může koncentrovat až k neobyvatelnosti objektu. Chce to víc než jen amatérsky kopat jámu v jílu, chce to opravdu dobrý stavební plán. Při kterém navíc bude asistovat mnohem více expertů, než u klasické stavby. Ujde rada geologa, hydrologa, technika pozemních prací, odborníka na radon, statika. A v současnosti těch odborníků, kteří by mysleli nad rámec tabulek, moc nenajdete. S tabulkovým hodnocením se u hobití nory budete potýkat neustále: výměra daně ze zastavěné plochy? Neprůstřelné stavební vyhlášky? Požární bezpečnost? Krajinný ráz (inu, jednou nemáte lomenou střechu s červenými taškami, a už je to problém)? Protlačit hobití noru k obývání přes úřady je ordál, který jen tak neskončí. Protože sehnat pojišťovnu, která se za váš dům postaví, snadné nebude. A točíte se v kruhu: na nepojistitelnou budovu hypotéku nejspíš neseženete, stejně jako se bude komplikovaně hledat kupec. Je to dost znechucující proces, protože je dnes papírově snazší postavit neekologickou spalovnu za městem, než ekologickou hobití noru na vesnici.Každé řešení, které budete hledat - pro připojení vody, elektřiny - bude unikátní a dělané na míru. A proto dražší. Ostatně, zakázkově budete řešit skoro všechno. Takže o tolik levnější výsledné bydlení zase nebude. Bydlení pod povrchem je takřka bezúdržbové, dokud se něco nepokazí. A jak už říkal Murphy: „Pokud se něco může pokazit, pokazí se to.“ Rozsáhlejší opravy a úpravy tu vyjdou opravdu draze. Nefungující odpady řešíte bagrem, a malou velkou demolicí. Záleží na konkrétních řešeních, ale většinou to obnáší další nákladné výkopy. Do extrému kritické jsou tu vlastnosti „střechy“ a její strukturní odolnosti. Významem je to podobné, jako u normálního domu základy. Jen umocněné na druhou. Strukturní praskliny, trhliny, chyby v izolaci. To vše je v návaznosti na okamžité snížení obyvatelnosti a vystěhování obyvatel po dobu oprav. Vegetace je přítel i problém současně: prorůstání kořenů může znehodnotit stavbu velmi nenápadně, ale trvale. Kontinuální je i zápas s vlhkostí, plísněmi, korozí. A to nejen viditelně v interiéru, ale i u neviditelných rozvodů. Zvlášť na podzim budete mít v podzemním domě problémy s invazí hmyzu, hlodavců a dalších nezvaných nájemníků. Jim se v norách také líbí. A ještě jedna maličkost. Růst. Realizovat přístavbu u nadzemní stavby je projektově i finančně řádově snazší, že přikopání jámy k již existující a stavebně zafixované noře.Bydlení v podzemí má tedy nepochybně své silné i slabé stránky. A dá se říct, že těch „slabých“ bude ubývat, spolu s tím, jak se tento alternativní trend bydlení bude stávat populárnější. Je to hodně slibný model ekologické bydlení budoucnosti. Ale kdy ta „slibná budoucnost“ nastane? To už tak jisté úplně není.Zdroj použitých fotografií: Shutterstock