Kdysi jsme bydleli v obci, kde měl každý starší dům v obecní třešňové aleji svůj strom. Předci zde vysadili vysokokmeny, později však již nikdo nevěděl, který strom komu “patří“ a každý si natrhal, z jakého chtěl. I tak ale bylo třešní dost a jezdili na ně i přespolní, aniž by je někdo vyhazoval. Občas jedu okolo a alej stále stojí, co se však stane, až stromy doslouží, přestanou plodit? V jiné obci musela třešňová alej ustoupit developerským záměrům a jinou již nikdo nezaložil. A bohužel je často osudem ovocných stromů vysazených v krajině, že nejsou adekvátně nahrazeny. V lepším případě se na nových stromcích rozsvítí ke konci sezóny rudé jeřabiny. Pro českou krajinu je již velmi dlouho typické, že cesty jsou lemovány stoletými jabloněmi, na loukách potkáme osaměle stojící velikány třešní, okolo obcí stále ještě potkáme sady a nebo alespoň jejich kousky. Ale zdaleka již ne všude. Je písemně zaznamenáno, že již před tisíci lety pěstovali obyvatelé našich končin ovocné dřeviny a ovocné stromy nesloužily jen jako zdroj obživy. Na venkov se ovocné stromy šířily ze zámeckých a klášterních zahrad, kde byly šlechtěny. A zdaleka nešlo jen o jabloně, hrušně, třešně, slivoně či broskvoně, ale i oskeruše, mišpule, mandloně, jeřáby, trnky a další druhy. Předci si přitom připravovali zásobu ovoce na celý rok, samozřejmostí byla povidla, marmelády, křížaly (sušené ovoce), mošty, ale i destilované pálenky. Později se začaly připravovat zavařeniny. Některé ovoce se pak co nejdéle do zimy skladovalo a konzumovalo průběžně (především jablka a ořechy, které vydrží dobře vyschlé opravdu dlouho). České ovoce patřilo v těch dobách k nejlepším v Evropě a vyváželo se do celého Rakouska-Uherska, ale třeba i pobaltských zemí. Zato dnes lidé zajedou do obchodního domu, dovezené ovoce si koupí a nad tím místním, často strupatým, ohrnou nos. Degradace ovocných dřevin v krajině začala kolektivizací v 50. letech minulého století, kdy byla zničena pestrá mozaika pastvin, polí, remízků, ale i sadů. Někde sady alespoň z části vydržely, někde si místní nadále vysazovali stromy nové, ale pustošení krajiny začalo. A nešlo jen o dřeviny ovocné, v krajině byly předtím jakoby nahodile vysazovány různé dřeviny, už jen proto, aby například poskytly podél cest poutníkům stín, nabídly místo k odpočinku. V 50. letech však nastoupily nekonečné lány obilí a jiných plodin, pestrá skladba malých políček s různými plodinami byla zničena. Kdybychom se dnes chtěli podívat zpět do historie, museli bychom překročit například rakouské hranice, kde byla pestrost menších pozemků zachována. Rakousko téměř jakoby zázrakem vyklouzlo ze sovětských spárů, na rozdíl od nás. Co by také komunisté dělali se zemí, kde se národ zvedl a začal vykonávat takzvané “růžencové pochody“, za čímž stála rozhodnost jednoho duchovního. Františkánský mnich Petrus Pavlíček (v mládí vedl bohémský život v Paříži a Londýně) založil v roce 1947 hnutí RSK (Rosenkranz-Sühnekreuzzug um den Frieden in der Welt). Statisíce Rakušanů se pravidelně modlilo za svobodu své země a pořádalo masové růžencové pochody, kterých se účastnily i špičky rakouské vlády (např. Julius Raab a Leopold Figl byli ruženčáři). Před odletem na rozhodující jednání v Moskvě se poradili s otcem Petrusem, 15. května 1955 pak Rakousko získalo definitivně svobodu. V konečném důsledku získala svobodu i krajina včetně ovocných dřevin a pestrost soukromých majetků. Právě 15. května 1955 totiž byla podepsána mezi zástupci Rakouska a Spojenců státní smlouva, která znamenala odchod okupačních vojsk z Rakouska, včetně těch sovětských. Rakousko zůstalo neutrální a nevstoupilo do NATO, což byla podmínka nových sovětských představitelů po Stalinově smrti. Do 15. května 1955 bylo Rakousko pod okupační správou Spojenců. Místo toho u nás zmizely spolu s rozoráním mezí a mnohých cest prastaré slivoně, hrušně a jabloně, ze sadů se též začaly vytrácet staré ovocné stromy, které často nebyly nahrazovány. A tento trend pokračuje dodnes. Jen za posledních 30 let jsme přišli o více jak 43 % plochy sadů a nenávratně zmizelo přes 10 milionů ovocných stromů (údaje z roku 2018). Nepoučitelnost sahající právě až do oněch 50. let je neuvěřitelná. Jeden náš známý nechal v kdysi ohromném sadu postupně všechny stárnoucí stromy vykácet a již je nenahrazoval novými. Nakonec zbyla jediná stará třešeň, která nedávno uschla. A s pozemkem se děje pouze to, že je zde pravidelně sekán trávník, aby si milovník traktůrků mohl po práci zajezdit. Z bohatého sadu je doslova nevyužívaná pustina, kde si ani na tom trávníku nikdo nehraje, ani neodpočívá. Další stinnou stránkou je, že se dnes nové odrůdy šlechtí především pro to, aby plody vypadaly výborně, dřeviny měly vysoký výnos a plody vydržely dlouhou cestu ze sadu k zákazníkovi. Vyšlechtit novou odrůdu ovoce je přitom záležitostí jedné lidské generace a výsledek je nejistý. Po úmorné práci s tisíci variant čeká na konci možná jedna odrůda. Vysoký výnos navzdory klimatickým změnám je heslem doby. Sady udržované sadaři za účelem zisku však jsou jen jednou z možností, jak s ovocnými dřevinami nakládat. Proč jsou tak důležité zrovna v krajině? Krajina bez ovocných stromů není rozmanitá a mizí z ní život. Dobrý hospodář přitom nepečuje pouze o ovocné dřeviny, ale i o jejich obyvatele. Například rozvěšováním ptačích budek. Rozptýlené ovocné výsadby (polní, luční, pastvinné sady, aleje a uzavřené ovocné zahrady) přitom významně utváří typický obraz naší kulturní krajiny více jak 200 let. Záhumenky a pole s ovocnými stromy tvoří přirozený přechod ze zastavěného území do volné krajiny. Vysoké ovocné stromy (vysokokmeny) na návsích, v ulicích a na dvorech plní stejné funkce jako okrasné listnaté stromy v rámci sídelní zeleně. Zvláštní postavení pak mají ovocné aleje a stromořadí, jedinečný fenomén naší krajiny. V mnoha regionech pak tyto prvky vtiskly krajině ráz podle převažujících druhů. Například severní Čechy a Haná, to jsou hrušně, východní Čechy jabloně, Českomoravská vrchovina slivoně, jižní Morava ořešáky. Ovocné dřeviny navíc přináší do krajiny dynamickou proměnu během ročních dob, ale i celého svého života. Ovocné dřeviny se stále mění a rychleji než třeba staleté duby či rozložité lípy. Ovoce dříve hrálo důležitou roli ve výživě lidí, bylo vítaným tržním zbožím, ovocné dřeviny ale také bývaly vysazovány při různých příležitostech, například nová jabloň při narození potomka. Po předcích nám však zůstalo ještě jedno, významná genetická a užitková rozmanitost jednotlivých odrůd. Jde vlastně o naše rodinné stříbro, které jsme povinni zachovat. Ostatně již jen jako důležitý zdroj informací pro další šlechtění. Naštěstí nedochází jen k úbytku ovocných vysokokmenů v krajině, ale najdou se také odborníci a nadšenci, kteří se snaží běh věcí zvrátit. Například V roce 1991 až 1992 byl založen první genofondový sad Českého svazu ochránců přírody ve Velké nad Veličkou, kde začaly být soustřeďovány především tradičně pěstované odrůdy Bílých Karpat, krajové i staré. V 90. letech se o tuto problematiku začalo zajímat i mnoho dalších lidí a to vedlo ČSOP v letech 1995 až 1998 k ustavení odborného programu Záchrana krajových odrůd. Program se dnes jmenuje Oživení starých odrůd ovocných stromů. Změna názvu programu vyjadřuje aktuální cíl vdechnout zachráněnému genofondu nový život a vrátit jej do krajiny. Dalším cílem je obnovit povědomí lidí, že ovoce je k jídlu, syrové i zpracované. A právě i to, které najdou v krajině. V současnosti ovocné školky produkují mnoho desítek starých odrůd a ročně se v krajině vysadí odhadem 10 až 20 tisíc dlouhověkých ovocných stromů. Databáze ČSOP dnes zahrnuje více jak 40 genofondových ploch. A v zemi jsou tisíce lidí, kteří buďto sami pěstují a nebo pomáhají s pěstováním starých odrůd ve veřejném prostoru. Důležité však také je, abychom na místech nové výsadby našli zdravé ovocné stromy i za další desítky let.Zdroj: wikipedia.org, fatym.com, native.seznamzpravy.cz, szuz.cz, ziva.avcr.cz