Čmelák (Bombus) je rodem hmyzu patřícím do čeledi včelovití (Apidae). Problémem u tohoto rodu je, že bylo popsáno více jak 250 druhů, přičemž jeden snadno vytlačí z teritoria druhý. A navíc byly vyšlechtěny hybridy určené k opylování rostlin v uzavřených halách, které se nesmí dostat do přírody. Tedy neměly by, ale stává se to. Svým hlubokým bzukotem a způsobem letu jsou přitom čmeláci jasně identifikovatelní, nejen svým vzhledem. Kdo by je neznal. Četnější výskyt čmeláků v přírodě je registrován na severní polokouli planety, ovšem například v Jižní Americe je čmelák vyhledávanou pochoutkou. Čmeláci se zde jedí živí a nebo se z nich vyrábí víno. V Indii je pro změnu připravují v kořeněném těstíčku a Dajákové na Borneu čmeláky konzumují s rýží. Ovšem největším užitkem čmeláků je opylování rostlin. A v tomto směru člověk došel až k chovu čmeláků a prodeji i pronájmu čmeláčích farem (tzv. čmelínů). Z uvedených 250 druhů čmeláků jich nejvíce najdeme na Novém Zélandu, u nás pak cca 30 druhů. Z nich nejznámějšími jsou čmelák zemní (u nás nejčastější), hájový (také větší druh), skalní (tvoří menší hnízda, ale též větší druh), luční (menší druh s menšími hnízdy), rokytový (středně velký a spíše vzácný), zahradní (větší druh podobný čmeláku zemnímu), rolní (menší a u nás se hojně vyskytující druh) a lesní (menší druh, který se paradoxně lesům vyhýbá). Čmeláci mají spoustu úžasných vlastností. Jde o sociální hmyz, který shromažďuje nektar a pyl jako potravu pro své larvy. Tedy vlastně činí to samé jako čmelákům příbuzné včely. Nejstarší nálezy čmeláků sahají až do oligocénu (před cca 38 miliony let). Způsob života a chování čmeláků jsou přitom velmi podobné právě včelám. Čmelák pak dokonce podle pachu pozná, zda ten den navštívil konkrétní květ jiný čmelák, poškozováním listů rostlin navíc čmeláci urychlují kvetení. Pro čmeláky je typické barevné ochlupení těla často v černé a žluté barvě a obvykle v pásech. Ovšem existují i čmeláci s barvou oranžovou, červenou a nebo zcela černí. Samička tráví zimu v zemní komůrce (hibernaculum), kterou opouští na jaře a doplňuje si sběrem nektaru energetické zásoby. Za několik dní pak začne konzumovat také pyl, který potřebuje pro rozvoj vaječníků. Za cca 10 dnů pak začne pátrat po vhodném místě k vybudování hnízda. Již před zazimováním byla oplozena. Nejčastěji jde o opuštěné díry zemních hlodavců (čmelák hájový, lesní, sorojský a zemní), případně budovy a škvíry ve skalách (čmelák skalní, zahradní a rolní) a nebo pustá hnízda po ptácích či veverkách (čmelák rokytový). Z teplého a jemného materiálu, který zde zbyl po jiných živočiších, vytvoří matka oválnou komůrku, jež je jen o trochu větší než ona sama. U vchodu do komůrky vytvoří medový džbánek o velikosti hrášku až náprstku a na dně komůrky udělá voskovou buňku, do které naklade několik vajíček. Buňku pak přikryje svým zadečkem a vyhřívá na 30 °C. Vajíčka i larvy tedy matka opravdu vysedí. Energii pro zahřívání získává konzumací medu v připraveném džbánku.Dále čmeláky rozdělujeme podle způsobu krmení larev. Matka totiž krmnou směs buďto připravuje ve svém volátku a vyvrhuje larvičkám do buňky (skupina pollen storers) a nebo pod larvičkami buduje voskovou kapsu, ve které je předem uskladněna zásoba směsi medu a pylu (skupina pocket makers). Larvičky se v tomto případě živí samy. Na konci svého vývoje vytvoří larvy ve voskové buňce zámotek, načež matka seškrábe vnější vrstvu vosku, čímž zámotek obnaží a buduje další buňky v sousedství. Po 24 dnech se líhnou první dělnice, které matce pomáhají s krmením, zahříváním, sběrem pylu a nektaru a s úpravami hnízda. S přibývajícími buňkami hnízdo nabývá hroznovitého spirálovitého tvaru, přičemž nejstarší buňky zůstávají dole a nové jsou nahoře. Zhruba uprostřed léta se v hnízdě objevují samečkové (líhnou se z neoplozených vajíček dělnic) přibližně stejné velikosti jako dělnice a též se líhnou nové matky. Samečkové hnízdo rychle opouštějí a pátrají v krajině po mladých samičkách. Páření poté probíhá na zemi, ovšem rituály se druhově liší. Oplozená matka se pak vrací do hnízda, plní si volátko hustým medem a odlétá hledat vhodné místo k přezimování. A stará matka koncem léta hyne. Dělnice jsou přitom schopné ještě nějakou dobu klást neoplozená vajíčka, ze kterých se líhnou samečkové. Hnízdo ale vymírá. Na vrcholu rozvoje může hnízdo obsahovat několik desítek až cca 200 jedinců. Přitom už i do našich krajin doputoval zvyk čmeláky chovat a obchodovat s nimi, kupují je zemědělci, zahradníci, sadaři i zahrádkáři. Čeští vědci a zemědělci vyvinuli chovné úly pro čmeláky, jejich prodej začal již před lety a zájem byl hned zprvu ohromný. Čmeláci totiž mají pro všechny pěstitele více výhod. Především u nich nehrozí vymírání, jako je tomu při chovu včel a dobře se přizpůsobují uzavřeným prostorám. Lze je proto využívat i k opylování rostlin ve sklenících a halách. Navíc mohou být některé rostliny opylovány výhradně jen čmeláky (např. krmný jetel). Přitom čmeláci dovedou během roku vychovat v jednom hnízdě až desítky mladých královen. A ty mohou následující rok založit další hnízda v okolí. A pokud jim poskytneme dostatečný počet „domečků“, budou se nám jen množit. Je však důležité, aby šlo o původní druh čmeláka zemního, nikoli o křížence. Na začátku vývoje chovných úlů pro čmeláky stála spolupráce Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, Výzkumného ústavu pícninářského a společnosti Zemědělský výzkum z Troubska. Projekt byl financován Technologickou agenturou České republiky. Vyvinuty a právně ochráněny byly dva typy chovných úlů a jeden typ chovné nádoby. Byl též vyvinut probiotický přípravek, který má pozitivní vliv na mikroflóru trávicího traktu čmeláků a podařilo se též optimálně časovat chov čmeláků podle očekávané doby kvetení konkrétních plodin. Tento výzkum a z něj plynoucí produkty však nebyly jen pověstným plácnutím do vody, laboratorní chov čmeláků má totiž u nás tradici již od 80. let 20. století. Až teprve nedávný projekt podpořený Technologickou agenturou pomohl uvést dosavadní výzkumy až k praktickému využití. Byť šlo zprvu především o zemědělské využití čmeláků, v současnosti tvoří až polovinu zájemců zahrádkáři a milovníci přírody. Ovšem s čmeláčím byznysem obecně to není až tak jednoduché. Například v červenci 2020 bylo mediálně prezentováno, že jediný umělý chov v Česku rozprodá tisíc hnízd za pár minut. Právě v Troubsku chovaný a v naší přírodě chráněný čmelák zemní se vyprodá sotva prodej začne. Jsou zde sice snahy o distribuci čmeláků ze zahraničí, ovšem například v roce 2019 Liberecký kraj nepovolil polské firmě dovoz čmeláků s obavou, že by dovážení španělští čmeláci vyhubili ty české. Respektive by decimovali populaci českých čmeláků. Dle odboru životního prostředí krajského úřadu Libereckého kraje panují obavy, že by cizí čmeláci odchovaní v zajetí a s jiným genofondem mohli vážně ohrozit populaci domácích čmeláků zemních, ale i jiných. Firma, která chtěla s čmeláky obchodovat, ve své žádosti nepopsala a ani na výzvu nedoplnila, jak by zajistila, aby se čmeláci poddruhu Bombus terrestris terrestris nemohli dostat do volné přírody. A slovo je nakonec třeba dát i aktivistům. Ti též varují před zavlékáním hybridních čmeláků do naší přírody. Tito čmeláci jsou určeni pro takzvanou „opylovací službu“ v uzavřených prostorách, jde tedy o čmeláky z uzavřeného chovu, který má s přírodou společné jen historické předky. Čmeláci byli vyšlechtěni tak, aby měli velká hnízda se spoustu dělnic a tím se zvýšila efektivita opylování. Ano, základem jejich DNA jsou čmeláci zemní (Bombus terrestris), ti však byli kříženi s poddruhy, které nejsou v naší krajině běžné, což se projevuje i na vzhledu jedinců. Jde tedy o druhy nepůvodní. Po splnění úkolu v uzavřených prostorách mají být hnízda spálena včetně matek a ihned nahrazena novými. Tlak zemědělských lobby je v tomto směru velký, ovšem chce to trochu rozumu. Vznikly proto regulační mechanismy, které mají bránit úniku těchto čmeláků do přírody. V krajině by zvyšovali tlak na ostatní druhy čmeláků a jejich silná hnízda by ostatním silně konkurovala. Prostě s uměle produkovanými poddruhy čmeláků zemních je problém. Biodiverzita v rodině čmeláků by se postupně mohla stát minulostí. Vlastně by došlo k tomu samému jako u včel, kdy dominuje na nemoci a vymírání silně náchylná včela medonosná (Apis mellifera). Běžně se přitom stává, že vám někdo nabídne prodej takových čmeláků na vaši zahrádku, aniž by vás upozornil na původ a rizika pro přírodu. Takoví prodejci porušují platné regule a zákony a dokonce vystavují riziku postihu i své zákazníky. Aktivisté proto nabádají kromě koupě přírodních čmeláků (a jeden autorizovaný prodejce v ČR opravdu je, viz výše) nabídnout zakoupené úly čmelákům, kteří si je prostě najdou. Neopovrhnou tak velkorysou nabídkou a poté opylují vše ve svém okolí. Nezapomeňte proto na potravu například ve formě medonosných rostlin. A jak je to se čmeláčím bodnutím a kousáním? Předně i čmeláci mají kladélko přeměněné v žihadlo s jedovou žlázou, tedy dělnice. Funkční kladélko (ale i žihadlo) mají pouze včelí královny (matky) a samci (trubci) mají místo něj penis. Žihadlo jim proto zcela chybí. Ovšem právě čmeláci v přírodě mimo svá hnízda nikoho nenapadají. Jenom společenství čmeláka rokytového aktivně brání své hnízdo v okruhu několika metrů. Pokud se budete chtít dostat do hnízda čmeláků, bodnou. Jinak ale ne. Bodnout přitom čmelák může opakovaně, žihadlo z rány na rozdíl od včely vytáhne. Můžeme však být v klidu, jde o velice klidný a mírumilovný hmyz. Bodnutí čmelákem jsou velice vzácná. Co už nám pak vůbec nehrozí, to je kousnutí od čmeláka, čelisti má srostlé do tvaru vhodného k lízání (lízací ústrojí), bolestivé stisknutí pokožky čelistmi proto nehrozí.