Dva samostatné rody (byť z jedné čeledi) a jeden společný kříženec, vzácný jev nejen v přírodě, ale i ve šlechtitelství. Dlužela (Heucherella) patří do čeledi lomikamenovité (Saxifragaceae) a jde o křížence mezi rody dlužicha (Heuchera) a mitrovnička (Tiarella). A též odborné pojmenování nového rodu vzniklo jako spojení jmen původních rodů. Dlužely jsou rostliny atraktivní a vitální, zdobné listy i květy a pěstované v mnoha kultivarech. Přitom jde o křížence již dosti starého, poprvé totiž byly dlužely vyšlechtěny ve Francii v roce 1912 Emile Lemoinem. Ten vyšlechtil sterilní hybrid mezi druhy Heuchera × brizoides a Tiarella cordifolia. Později byl tento hybrid pojmenován Heucherella tiarelloides. V roce 1950 pak byl vyšlechtěn kultivar ‚Bridget Bloom‘, který zůstal pod označením Blooms of Bressingham v prodeji až do roku 1983, kdy byla vyšlechtěna odrůda ‚Rosalie‘. Kultivar má růžově červené listy, kterými připomíná dlužichu a květy připomíná mitrovničku. Okolo roku 1987 byly vyšlechtěny odrůdy ‚Tinian Pink‘ a ‚Tinian White‘, které získaly komerční názvy ‚Pink Frost‘ a ‚Snow White‘. Dlužely tvoří shluky a nebo malé trsy dekorativně zbarvených listů se vzpřímenými květními stonky. Ty jsou vysoké 20 až 60 cm a květy mají uspořádané v dlouhých latách. Svými květy (resp. květenstvími) se dlužely podobají mitrovničkám. Přednost dávají propustné humózní půdě a nezbytná je pravidelná zálivka. Nejkrásnější barevné olistění tvoří v chladných obdobích roku, tedy na jaře a nebo na podzim. Trsy musíme rozdělit každé tři až čtyři roky, čímž rostliny zároveň množíme. Rostliny netrpí škůdci ani chorobami, jestliže mají vhodné podmínky. Dlužely preferují částečný stín, ale novější odrůdy jsou vůči slunci spíše tolerantní. Vždy totiž záleží na šlechtitelské linii kultivaru. Dlužely vyšlechtěné ze stínomilných dlužich rostou nejlépe ve stínu a nebo alespoň polostínu, rostliny vyšlechtěné ze světlomilných dlužich vysazujeme raději na plné slunce. Vedle toho však platí, že většina dlužel má nejjasnější barvy olistění nejen v chladném období roku, ale právě i ve stínu a to alespoň částečném. Za nevhodných podmínek jsou jejich listy pouze stálezelené. Dlužely lze využít jako rostliny půdokryvné pod keři, případně je lze umístit na záhony například spolu s hostami, kapradinami, čechravami a jinými stínomilnými trvalkami. Nasnadě je možnost výsadby dlužel vedle dlužich, ale i mitrovniček. Dlužely lze pěstovat i v nádobách. Mitrovnička srdcolistá (Tiarella cordifolia) z čeledi lomikamenovité (Saxifragaceae) pochází z východu Severní Ameriky (od jihovýchodní Kanady přes Novou Anglii a Velká jezera až po Alabamu, severní Georgii a hřebeny Appalačských hor). Zde je podrostem vlhkých stinných lesů, často roste podél vodních toků a vyskytuje se v nadmořských výškách od 40 do 800 metrů nad mořem. Kvete zde od března do června. Mitrovnička srdcolistá je vytrvalá bylina, která tvoří husté porosty. Přízemní listy vyrůstají v růžici a jsou řapíkaté, široce vejčité, dlouhé 3 až 13 cm a široké 3 až 10 cm, nejčastěji laločnaté a na bázi srdčité. Na okrajích pak vroubkované až zubaté, na vrcholu špičaté a žláznatě chlupaté. Zajímavostí je, že chybí lodyžní listy a nebo vyrůstá jen jediný. Lodyhy jsou přímé, dlouhé 15 až 40 cm a žláznatě chlupaté. Květenství jsou terminální, hroznovitá, dlouhá 4 až 40 cm, obsahující 15 až 50 pěnovitě krémově bílých květů. Květy mají listeny dlouhé 1 až 8 mm, 5 úzce kopinatých kališních lístků a obkopinaté až eliptické lístky korunní. Plodem je tobolka dlouhá až 11 mm. Oddenek rostliny je vodorovný a šupinatý. Mitrovnička srdcolistá se šíří oddenky, není však invazní na rozdíl od jiných oddenkatých půdokryvných rostlin. Mitrovnička srdcolistá je pěstována jako stínomilná trvalka. Indiáni ji používali ve své medicíně a dnes je rostlina klasifikována v amerických státech New Jersey a Wisconsin jako ohrožený druh. Na západním pobřeží Severní Ameriky roste ještě druh Tiarella trifoliata, který má trojčetné listy a latnatá květenství, ve východní Asii pak najdeme druh Tiarella polyphylla, kterému chybí korunní lístky a lodyžní listy má 2 až 3. Mitrovnička srdcolistá, tato méně známá trvalka, je podobná dlužichám a okrasná je květem i listy, které navíc mají zajímavé podzimní zbarvení. V polostínu pak ve vegetační sezóně nabízí listy svěží zelené barvy. Též kvetení je na přistíněném stanovišti kvalitnější. Rostlina je mrazuvzdorná do -28 °C. Rozmnožování je ideální vegetativní oddenky a hlavně dělením trsů. Preferuje vlhkou rašelinatou půdu s vyšším obsahem humusu, vyloženě nesnáší půdu suchou. V zahradách bude ideální jako podrost pod stromy a keři. Navíc velice dobře vytlačuje plevele. Dlužichy jsou v zahradách celoroční ozdobou stejně jako oba výše popsané druhy. Dokonce i v zimě zajistí, že zahrada nevypadá tak stroze. Navíc můžeme vysadit několik různobarevných kultivarů vedle sebe, tedy kultivarů s různě zbarvenými listy i květy a o parádu je postaráno po celý rok. Původní domovinou dlužich je Severní Amerika, kde tyto rostliny získaly značnou mrazuvzdornost (některé odrůdy vydrží i mrazy až –34 °C). Mezi stovkami dnes vyšlechtěných odrůd dlužich najdeme snad téměř všechny barevné odstíny, jaké si jen lze představit (limetková, žlutá, meruňková, oranžová, krvavě rudá, růžová, fialová, modrá, různé odstíny zelené, ale i kovová zabarvení apod.). Různobarevné listy šlechtěných dlužich jsou okrouhlé až srdčité, hladké i ochlupené, okraje mají zoubkované i silně zkadeřené, případně i s výrazným barevným žilkováním. Dobře prosperující dlužichy mají kompaktní tvar a zhruba stejný poměr výšky a šířky (od 30 do 50 cm). Na rozdíl od mitrovničky mají dlužichy květy uspořádané v latách, přičemž kvítky mají tvar drobných zvonečků. Dlužely si tedy barvu a tvar kvítků převzala od mitrovničky a květenství od dlužichy. Laty pak přerůstají rostliny o celou jejich výšku. Laty vyrůstají v květnu až červenci a také barevnost květů dlužich je stejně jako barevnost listů roztodivná. Vždy je ideální sesazovat více různobarevných kultivarů. A pokud takovou výsadbu doplníme ještě dluželami a mitrovničkami, což podtrhneme třeba bohyškami a okrasnými travinami, efekt bude dokonalý. Do skalek a květináčů volíme drobnolisté kultivary, které se však uplatní i jako rostliny půdokryvné. Zajímavostí je odlišnost nároků jednotlivých odrůd na volbu stanoviště. Stanoviště slunné a sušší vyhovuje odrůdám ze skalnatých stanovišť, jinak ale ostatním dlužichám nejlépe prospívá stanoviště polostinné až stinné. Nároky na stanoviště lze též do určité míry poznat podle zabarvení listů. Kultivary se světlejšími listy vyžadují polostín, přímé slunce naopak vydrží kultivary s listy tmavšími, kterým slunce naopak pomůže k výraznějšímu zabarvení. Dlužichy se smíří téměř s jakoukoli půdou, nejraději však mají půdy spíše těžší, ale dobře propustné, které nevysychají, ale nejsou ani příliš mokré. A pokud je půda i dobře zásobena živinami, máme vyhráno. Obzvláště výrazněji zbarvené kultivary mají rády půdu s vyšším podílem humusu.Zdroj: wikipedia.org