Prvotní zhodnocení situace domu po obhlídce architekty se dají charakterizovat doporučení: „Utečte co nejdál, ať vás nezraní trosky, až se to bude sypat k zemi.“ Dům s datací k 18. století (bez památkové ochrany) už skutečně mnoho pamatoval, a zub času na něm nehezky zapracoval. Navíc se nezdálo, že by široce otevřená prostora někdejšího obchodu se skladištěm (tomuto účelu stavení kdysi sloužilo) mohla být k užitku. Obezděných 80 metrů čtverečních jediné otevřené místnosti nenabízelo členitost vhodnou k rodinnému životu. Bylo tu šero, vlhko a chladno, což se odrazilo na zdevastované konstrukci střechy. A jak předpověděl statik, z obvodových zdí se ty cihelné daly považovat za předem ztracené. Překvapivě lépe si stály stěny vyhotovené ze stlačené hlíny a ty navršené z kameniva. Čerství majitelé ruiny tu ale objevili i krásu, kterou se rozhodli zachovat. Proto přistoupili k proměně původnímu plánu, a dům se rozhodli v rámci možností zachovat v jeho někdejších dispozicích. Například u sebe odbourali poptávku po dělení kuchyně, obývacího pokoje a jídelny. Přízemí bude využito jako spojitý rodinná prostor. Odbourávat se nicméně musely i vlhkem narušené stěny a především celá střecha. Toho ale dokázali účelně využít, a ve zdvojené výšce stropu při osazování nové střechy se rozhodli vytvořit „zavěšené“ spací kóje. Skutečně se nedají nazvat pokoji, protože jsou to jen v dřevěné konstrukci vymezené spací buňky, zavěšené a uchycené ke konstrukci krovů. Celý horní svazek trámoví tak zvyšuje soudržnost stěn, a vazníky slouží jako opora po létající postele. Když z rozlohy každé domácnosti odečtete pokoje, zjistíte, že místa máte rázem nazbyt. A štědře komponované přízemí, nad nímž se vznáší prostor pro spaní, rázem působí velkorysým dojmem. Ten navíc utužuje silné propojení vnitřního prostoru na vnější část domu. Zastřešenou/zasklenou terasu a připojený trakt malé dílny. Dům je tedy společenským prostorem, využívaným celou rodinou, který ale nabízí i místa pro trávení času o samotě. Děti mají k dispozici zahradu, a terasa jim může sloužit za deštivého počasí k hrám, když už rodiče bolí hlava z jejich řádění v „hlavní“ místnosti. Dům létajících postelí se i přes tento nával kreativity přidržel původnosti. Kusové dřevo je recyklováno z původního trámoví, a uplatnění nalezlo po renovaci v konstrukcích schodů, prahů a rámů. Sympatické je i nacenění projektu, které v zásadě vycházelo z účelnosti, a každá jedna položka vykrývala další výdaje. S dražší střechou získali obyvatelé i místo na spaní, a peníze vydané za střechu ušetřili neobvyklou krytinou. Světlo pak zajistil hřeben z polykarbonátu. Příkladů recyklace tu najdeme víc. Obyvatelé i architekti se pyšní, že všechna okna v domácnosti pochází ze sklářských odřezků. S jejich vsazováním do rámů byla trocha práce, ale byly prakticky za hubičku. Staré cihly z demolice se hodily pro nové dláždění dvora. Extrémem je ale střecha. Majitele velmi mrzelo, že původní černé tašky byly dalece k neužitku. Místní klima je už nadobro rozhlodalo. Ale černou střechu mají. K její konstrukci přitom využili (podržte se) nařezané staré pneumatiky. Zní to hodně podivně, ale při správném vícevrstvém skladu a dobrém přivrtání si tímhle nepřirozeným šindelem můžete dobře pomoci. Dům s „gumovou“ střechou důvěru v neprotékavost asi nevzbuzuje, ale podle majitelů to funguje perfektně. A znovu, takový recyklovaný materiál je stál nula-nula-nic, protože se ho každý rád zbaví. Z Domu létajících postelí promlouvá historie, ale současně i moderní trendy-bydlení, nabité příjemně uvolněnou atmosférou. To proto, že do sebe dokázal chytře zabudovat staré i nové, a pro život v přítomnosti nezapomíná na budoucnost.Materiály: JAG StudioFoto-kredit: Al Borde, JAG Studio
