Když se zanoříme do historie a budeme pátrat po tom, kdo kdy na území naší vlasti organizovaně a plošně „vzpomínal na mrtvé“, zjistíme, že to byli Keltové. V jejich kalendáři by to ovšem odpovídalo noci z 31. října na 1. listopad, během svátku Samhain.Proč právě tahle noc? Protože „čtvrtila“ keltský rok, byla začátkem roku nového. A také oddělovala léto od zimy. Čas posklizňové hojnosti od času bídy. Ten přechod ze starého do nového, zlom, obavy z blížící se budoucnosti, to vše vybízelo ke vzpomínkám na minulost. A minulé. Hranice mezi světem živých a mrtvých se v tu noc stírala. Mohli jste sami navštívit podsvětí a zesnulí předkové zase mohli přijít pozdravit vás. S radou, poselstvím, věštbou. Jak asi sami odtušíte, pokud očekáváte pra-tchyni, je lepší mít naklizeno a posvítit jí na cestu. Třeba lucernou.Keltové sdíleli středoevropský prostor i se Slovany, kteří tento zvyk též rychle přijali za vlastní. Patřily k tomu hostiny pořádané přímo na hřbitovech – asi bychom měli spíše říkat v nekropolích – při nichž se živí dělili o jídlo a pití „s těmi pod zemí“. K tomu ve slovanské verzi patřila i spousta světel pochodní a třeba zvyk malovat si obličeje a oblékat se do hadrů a rubášů. Podivné, že? Nezbytná k tomu byla i důsledná očista, spíše tedy vnitřní. Při ní na „druhou stranu“ můžete odeslat i to, co vás tíží. Třeba tím, že to spálíte. Loučíte se s tím, co bylo, vzpomínáte. Tohle silně ritualizované duchařské - slovanské a na Kelty nad očekávání „rozvážné“ slavení vzalo za své poté, co jejich svět pohltili rozpínaví Římané. Ti už měli svoje Lemurie – květnové svátky usmiřování duchů zemřelých, Parentalie – únorové svátky předků i Ambrurbie, dny rituální očisty. Takže si z keltského Samhain vzali spíš tu oslavu úrody a poslední pořádný mejdan před zimou v lehce slovanském duchu. Tradice se proměnila, zvyklosti fúzovaly do sebe, jedno obohacovalo druhé.Římané takhle nejspíš „naučili“ Kelty klást na hroby zesnulých květiny a věnce. Věnce upletené z obilí. Jako formu obětiny, daru pro zesnulé, protože tak byli sami uvyklí. A od Keltů zase odkoukali ty lucerny, světla, ohně a pálení slaměných panáků. Každý má rád pořádný táborák. To splývání zvyklostí nerostlo z nějaké vzájemné shody, kulturní výměnu určoval vztah dobyvatelů a „barbarských pohanů“. Ale pořád šlo v principu o to, že Římani i Keltové měli své mrtvé předky, kterých si vážili - tížila je jejich ztráta - a že nikdo si moc nemohl být jistý tím, co jej po smrti čeká. Udělat to „jako ti druzí“ bylo pojistkou pro případ omylu.Nejprve Římané - a s nimi postupně pak celá Evropa - se v následujících staletích obrátili ke křesťanství. To na rozdíl od druidů a chrámových kněží nabízelo institucionalizovaný přístup k víře. Křesťanská církev, jako už mnohokrát, nedokázala vykořenit původní pohanskou tradici. Tak jí přejmenovala a ustanovila jí novou vnější fasádu. Ono In commemoratione omnium fidelium defunctorum, tedy Na památku všech věrných zesnulých, se slaví teprve od roku 993 našeho letopočtu. A je to „vynález“ pocházející z kláštera (dříve opatství) ve francouzském Cluny. Můžeme si tedy klidně myslet, že to je nepůvodní import.Vynález to byl nicméně velice chytlavý, který se křesťanským světem rychle rozšířil. Umožňoval totiž vzpomínat na mrtvé - stejně jako to dělali Kelti, Slované anebo Římani, hezky podle místních zvyklostí - ale nepůsobit přitom jako pohan.Chcete zapalovat svíčky a lucerny, nosit květiny na hrob, prostírat u stolu pro mrtvého? Prosím. Budete stále řádným křesťanem, jen to nedělejte v noci z 31. října na 1. listopad, ale až 2. listopadu. To původní „pohanské“ datum bylo přejmenováno na All Hallows' Eve, Předvečer svátku Všech svatých, a z něj pak vzešel onen na západě populární Halloween. A jen tak mimochodem, svým současným provedením – s převleky, maskami a rozdávanými dobrotami - má mnohem blíž ke slovanské verzi Samhain, než k té keltské.Opat Odilo z Cluny (který bude později svatořečen) lobboval za přijetí katolického dušičkového svátku přes padesát let. A nijak u toho neskrýval, že mu jde o pokřesťanštění pohanského zvyku. Byl to přiznaný záměr. Nejprve na to přistoupili kláštery benediktýnské. Zvyklost se usadila v Itálii, která měla k původním Římanům víc než blízko. Pak, ve 13. století, praxi zavedli dominikánští mniši. S nimi se ve století patnáctém rozšířil svátek do Portugalska a Španělska. A teprve v roce 1748 schválil Vzpomínku na všechny věrné zesnulé papež Benedikt XV., který zkoušel řešit i to, aby v tom „svátku“ nebylo tolik regionálních odchylek. Marně, protože jej každý dál slavil trochu po svém, podle místních zvyklostí a svého naturelu.Když tedy někdo říká něco o tradičních oslavách Dušiček, měl by brát v potaz, že tahle „tradice“ je stará necelých 275 let. Není to málo, ale předchází jí 755 let regionálně nespecifikovaných polo-pohanských a polo-křesťanských experimentů, které navazují na nějakých 895 let „římského“ modelu svátku, jemuž předchází celá tisíciletí keltského Samahinu.Zkrátka, není asi úplně vhodné, aby ten nejmladší a nejčerstvější poučoval a kázal těm, z nichž vznikl a co tu byli dlouho před ním. Hodí se též zmínit, že ona papežem „schválená“ verze Památky na zesnulé je primárně určená duším, které nedorazily do nebe. Ale hoví si v očistci, kde podle Bible pobyt ke zrovna příjemným nepatří. Duše zesnulých se v tuto jedinou noc mohou vydat na krátkou střídačku do světa živých, kde jim jejich žijící potomci mohou alespoň nějak minimálně odpomoci od jejich očistných očistcových strastí. Z jam pekelných se navrací i hříšníci. Proto se lampy naplňovaly máslem, aby si ti opálení ohněm pekelným mohli namazat rány. Proto se podávalo studené mléko, aby se duše mohly osvěžit (a ano, i to pálené málo, i to mléko, patří k původnímu keltskému ritu). Proto se u nás peklo speciální dušičkové sladké pečivo – ve tvaru kostí. Kterými děti obdarovávali chudé a žebravé.Rozdávání sladkostí „koledujícím“ na Dušičky tedy není nějak nepřiměřené, a k naší kulturní české „výbavě“ patřilo ještě před sto lety. Třeba na jihu Čech. Že by si něco takového bohabojní Moravané nedovolili? Inu, ti zase v krojích usedali u vydlabaných dýní a řep, v nichž zapalovali svíčku. To aby duše nebloudily. S vydlabanými řepami do dělali Kelti, Slované i Římané. Prskat nad tím, že to je nepůvodní a netradiční? Tenhle krásný zvyk z moravského Slovácka například zachytil na obraze z roku 1893 malíř Joža Úprka. Nejspíš to dělala i vaše pra-prababička. Tak starý zvyk to je…V období Dušiček uctí na hřbitově památku zesnulých více než polovina osob v Česku. Pravda, jen asi desetina z nich to stihne přesně v termínu. Řada lidí se také na hřbitovy nevydává, ale vzpomíná po svém. Třeba tím, že doma ve věnci nebo jen tak zapálí svíčku. Což je v zemi, která platí za nejateističtější na světě, rozhodně úspěch. Hlavní je nezapomenoutSvátky, které máme za tradiční, se postupně mění a vyvíjejí. A nejednou přitom nabývají formát, který už pamětníkům moc tradiční nepřijde. Dušičky se také mění, ale jejich kořeny zůstávají bez ohledu na vnější fasádu stejné. Všichni vzpomínáme na někoho, kdo nám byl drahý a opustil nás. A chceme si je, bez ohledu na vlastní vyznání, nějak připomenout.Jak? To už je na vás. Nahastrošit se jako strašidla a jít tancovat na hřbitov? Ale jděte, tak se to během Los dios de muertos dělá v Mexiku. A to je jedna, na rozdíl od Česka, z nejkatoličtějších zemí světa. Debata, jestli k tomu svátku náleží i vydlabané dýně a sladkosti, už k tomu vlastně nepatří. I jimi se dříve vzpomínalo na mrtvé. Uplynulá staletí nabízí spoustu příkladů, a vy si z nich můžete vybírat, stejně jako vytvářet tradice vlastní. Důležité je jen nezapomenout.Zdroj: Vývoj religiozity v České republice, Břeclavský Deník, Vatican.va, Wikipedia.org, FamilySearch.org, daytranslations.com