Jenže v Třebíči se u Okresního soudu nepříjemná historie začala tísnivě připomínat už sedm let po válce. V naprosto neuvěřitelném příběhu. A brzy odtud ta jiskra děsivých zpráv přeskočila dál, jak se otevřená soudní líčení přesunula ke Krajskému soudu do Jihlavy. Za chvíli už podrobnosti o celém případu rozmazával se šťavnatými podrobnostmi po senzaci lačnící český tisk.Po něm pak o věci s gustem referovaly noviny německé, rakouské, italské. A netrvalo dlouho, a mohli jste ty nejčerstvější podrobnosti ze soudní síně najít i v krajanských novinách, které vycházely v Baltimore nebo Chicagu, daleko za oceánem. Tak hrozné zprávy to byly. Nejen pro Třebíč na Vysočině, ale i pro celé Československo. Už totiž rázem neplatilo jen za zem hrdých legionářů a Sokolů, ale také za odporné rejdiště kanibalů. Kanibalské záležitosti, tehdy řešené soudy a horečně probírané snad všemi novinami, se týkaly dobře půltuctu obviněných, tuctu obvinění a věcí, z nichž se část měla odehrát ještě během války a část v roce 1919.Pro jejich bližší vysvětlení je ale třeba se vypravit ještě o kousek dál do minulosti. Na místo, které dnes cestou nevšímavě minete, ať už jen korzujete kolem Karlova náměstí, projíždíte po I/23 z Hradce na Brno anebo čekáte na zdejším autobusáku. Z něj to všechno vlastně máte přímo před očima. Co? Bývalou budovu tzv. Kohnova mlýna, stojící na rohu zakroužené uličky Na potoce. Je k nepřehlédnutí.Jinak ty názvy vystupující z mapy už dnes klamou: Stařečský potok je k nevidění, někdejší „mlýn“ je z poloviny objektem solidní instituce Moravského zemského archivu. Koleje také dříve nepokračovaly nad strží, trať nebyla dokončená, průjezdná. A tam, kde se dnes řadí autobusy, stála nehezká chudinská kolonie. Charakter slumu ale měla celá tahle blátivá čtvrť. Kohnův mlýn totiž spadal do majetku města, které z něj po roce 1914 nechalo udělat „sociální“ bydlení. Nejprve pro místní nebo oblastní existence, ale s vývojem na frontě pak i pro osoby, které válka vyhnala z domovů. Dovnitř bývalého mlýna a jeho okolí byli zasídleni uprchlíci z Haliče a její početné židovské komunity. V centrální evidenci panoval neskutečný zmatek, už proto, že ti přišedší neznali řeč a zvyky měli prapodivné. Měla jich přijít stovka, ale zabydlelo se jich, na čas nebo nastálo, snad pět stovek.Z bývalé mlýnice, sýpky, skladů a pytloven se staly nuzné cimry, často pro celé rodiny. Zužitkována byla každá zastřešená místnost, z nichž do některých se kvůli zazděným dveřím lezlo oknem. Takový pokoj byl kuchyní, společnou ložnicí, dílnou. Ti v přízemních šalandách bez oken žili v plesnivém vlhku, ale relativním teple. V horním patře se totiž vůbec netopilo, v trámech skučel vítr a v zimě tam přes noc zamrzala i voda ve džbánech. Říct o zdejších starousedlících, sestěhovaných sem ještě před válkou, že to byli nebožáci, co třeli bídu s nouzí, by asi nevystihovalo celý obraz. Těch poctivců tu totiž bylo pomálu, vlastně to byla až obdivuhodná koláž místní sebranky. Alkoholici, násilníci a rváči, dříve již mnohokrát trestaní, i ti příležitostní gauneři, kterým se zatím na jejich lumpárny nepřišlo.Živili se, jak se dalo. Námezdnou prací; vypomáháním na stavbách a v dílnách; vyspravováním bot; převážením cestujících a kufrů mezi nádražími. A taky šmelením, pančováním, keťasením, zlodějinou. Ti hadrníci a kožkaři, podomní prodavači psího sádla, nebyli žádnou galerkou nebo výkvětem podsvětí. Alespoň tak se to zdálo. Až do 4. února 1925, než si v knajpě U Schwarzů přihnul jistý Karel Dvoráček ještě o něco víc, než u něj bývalo zvykem. Ta dobrá - dvanáctkrát již za krádeže trestaná duše, názorný příklad typického obyvatele Kohnova mlýna - začala si nad sklenicí kořalky pro sebe rozprávět cosi o tom, že moc dobře ví, jak to tenkrát bylo s bratry Polickými.I to byla kapitolka ze svérázné místní kroniky. V roce 1919 totiž bez bližšího vysvětlení zmizeli dva bratři, Matouš a Bartoloměj Poličtí. Sdíleli jednu polo-sklepní komoru v Kohnově mlýně, kde bydleli a vedli malou truhlárnu s hodinářskou dílnou. Aby ze dne na den znenadání oba zmizeli. Aniž by se o takových plánech zmínili svým příbuzným nebo přátelům. Že odešli do světa, snad kamsi nočním vlakem do Grazu, tehdy tvrdil jen Josef Fejta. Ano, jak se dalo čekat, další obyvatel Kohnova mlýna, který jim tu komoru pronajal.Tuhle skutečnost o nenadálé cestě za hranice vyjevil Fejta až poté, co se příbuzní Polických začali vyptávat, proč že rozprodává věci z jejich truhlárny. Odvětil, že mu je před cestou přenechali. Celé to bylo dost podivné, protože oba bratři měli mít nastřádánu nemalou hotovost. Pět tisícovek korun! A po těch se také slehla zem. Opilecké rozpravy páně Dvoráčka o staré záhadě neušly pozornosti, a tak se hned dalšího dne dočká policejní eskorty k výslechu. A jen hodiny po něm tam zamíří i Anna Dvoráčková - ze dvou manželství matka jednadvaceti dětí, z nichž se jen šest dožilo dospělosti - Josef Fejta a Janové Fejtové, bratři s otcem - a také Tomáš Mašek (těžkým žalářem dříve potrestaný řezník), Josef Kment (překupník dvakrát obžalovaný z prodeje psího masa) a po nich další a další. Všichni převážně obyvatelé Kohnova mlýna, potažmo nejbližšího okolí.Dál už to – přes sebevědomé popírání, různá hysterická zhroucení u výslechu, pokorné doznávání, přísahání a dušování se, přehazování viny, podávání nových svědeckých výpovědí a jejich odvolávání či měnění – vezmeme hopem. Všichni tihle staří dobří sousedé stáli „nějak“ za tím – ať už činem, radou, dopomocí – že bratři Poličtí zmizeli. Protože je společně zavraždili. Těch různých verzí popisu událostí zaznělo do protokolů mnoho. Vybrat si tu jedinou je těžké, rekonstruovat šest let starý mord s takovou sebrankou svědků je v roce 1925 nelehké.Ta nejustálenější variace byla asi taková, že Dvoráčková bratry Polické pohostila rumem ředěným s čajem tak vydatně, že až byli „bez vlády“, ti ostatní na ně hodili těžký trám, a dobili je pak sekerami a palicemi. Kdo to celé naplánoval, kdo přesně vraždil, jestli u toho někdo „píchal nožem“ anebo jestli někdo konal ze strachu, aby se nestal další obětí? Těžko říct.Protože kdo nevraždil, ten hlídal. Anebo odklízel těla, inkasoval podíl z loupeže. Krev na rukou, v různé míře provinění, tu ale měli prakticky všichni. V Kohnově mlýně nebylo nevinných. Těla obou bratrů, respektive jejich kostry, se pak našly pod starým náhonem, na dvoře mlýna. A tím by se tahle surová dvojitá vražda s loupežným motivem taky mohla nadobro uzavřít. Jenže tím proud obviňujících svědeckých výpovědí neustal. Dvoráček se totiž u výslechu pochlubil, že řezník Mašek zavražděným tělům Polických odstranil hlavy, z kostí odkrájel svalovinu a naházel ji do škopíku se solí. Aby pak tyhle kusy masa zabalené v dece odnesli ke Kmentovi, který je vyudil a odprodal jako psí, na guláše. Kdyby někdo hodil do služebny policistů oknem granát, větší ránu by to neudělalo. Navíc si Dvoráček přisadil, že tohle nedělal poprvé.Vzpomínáte ještě na ty židovské haličské uprchlíky? Ještě před osmi lety jich v Kohnově mlýně a okolí za války bylo spousta. Tolik, že by je jeden ani nespočítal. A kdo by je vlastně počítal, když nikomu ti přivandrovalci nestáli za slovo. A dost možná právě z toho přehlížení válečných uprchlíků, zmatků a bídy frontového zázemí - vzešel pocit domnělé beztrestnosti. Dvoráček vypověděl, že těch polských židů zavraždil šest. Čtyři muže, mladíka a dívku. Ty první tři zabil společně s Josefem Fejtou, ty zbývající s Jaroslavem Kunstem.Modus operandi, způsob provedení, se prý moc nelišil. Nalákat je, prý za účelem opravy nebo prodeje bot, do komory v Kohnově mlýně. Pak je „prásknout“ sekerou a palicí – „píchnout“ do krku a vykrvit, vykostit – maso zpracovat k prodeji na černém trhu, podělit se o kořist. A kam se zbytky? Co se nezpracovalo a nevyvařilo, to se buď zakoplo pod podlahu anebo se naházelo do řeky. To byla taková síla, že se přitížilo i otrlým vyšetřovatelům. Mordy a vraždy z afektu znali, ale tohle bylo nové.Ti jmenovaní spolupachatelé se pochopitelně k ničemu takovému nehotovili doznat. Fejta i Mašek si „házeli“ mezi sebou. Zapírali a popírali, že k něčemu takovému vůbec došlo, potažmo přenášeli vinu jeden na druhého. Výpovědi měnili i třikrát za den. Takže jednou už je to skoro plné doznání, při němž všichni ti přičinliví obyvatelé Kohnova mlýna potvrzují, že za tmy společně vynášeli v pytlích kosti do řeky Jihlavy – aby jen o pár hodin popřeli, že k něčemu takovému kdy došlo. Vyšetřování se vleklo. Už proto, že chyběl kardinální důkaz – těla nebo ostatky zavražděných obětí. A bez těl, jasných svědeckých výpovědí, doznání, hlavního pachatele nebo jiných hmatatelných důkazů, stál celý případ na vodě. Nebo spíš na bahnitém dně řeky Jihlavy. I když z ní bylo postupně vyloveno kostí víc než na valník, lidské mezi nimi nebyly. Prý. Případ uvízl na mrtvém bodě a celá jeho „lidojedská větev“, s ubitými uprchlíky a domnělým kanibalismem, byla nakonec založena do spisu.Důkazně vypolstrovaný dvojnásobný mord bratrů Polických totiž na odsouzení provinilců z Kohnova mlýna docela stačil. To ale neznamená, že by se těch „kanibalských orgií“ stejně snadno pustil tisk. Regionální, zahraniční i rovnou ten světový tisk si k tomu přimýšlel nejrůznější vylhané podrobnosti, a líčil celou Třebíč jako hnízdo krvežíznivých lidožravců. Milé to nebylo třebíčským ani mladé republice. Po Haarmanovi a Denkem teď žila Evropa touhle československou senzací.Jak to ale bylo doopravdy? Mordovali v mlýně za války uprchlíky? Fakticky řečeno, celá ta historie souvisela jen s první takovou výpovědí Dvoráčka, který ji následně celou popřel a odvolal. Mohlo být, že se nic z toho jinde než v jeho divoké fantazii neodehrálo. Možná chtěl jen vylhanou historkou pozdržet průběh spravedlnosti, možná chtěl znemožnit policii.Mlhavá doznání Fejty a Maška se rozplynula s tím, že z nich bylo přiznání strážníky vytlučeno. A bez důkazů zkrátka nebyl případ. Nedoložené vraždy s kanibalským motivem byly každopádně větším soustem pro všechny, než ty dvě doložené, loupežné. Síla, s jakou kanibalské vyprávění postihlo Československo, nerostla jen z tíživého pocitu v žaludku, pokud jste si za války dali někde v Třebíči talíř guláše z masa nejistého původu. I kdyby byla ta kanibalská story od základu vylhaná – a tak se k ní zatím bez dalších faktů přistupuje – děsila hlavně tím, že pravdivá naprosto být mohla. A taky tím, že připomínala něco, co lidé chtěli mít za zapomenuté.Pošmourné večery a kalná rána nad barákovými koloniemi chudinských čtvrtí, šourající se postavy blátivými uličkami, žebravé zástupy válečných vysídlenců a bezejmenných mrzáků, o berlích se ploužící veteráni v otřepaných uniformách. Smrad z pálených hadrů a hnoje, kterým se zatápělo v kamnech, propocené a vydýchané útulny, bitky o hrnec psího sádla, fronty na řídkou polévku a čekání na telegram, stroze oznamující skon syna nebo otce v zákopech.Třebíčským případem v paměti národa ožila celá ta doba války vedené v zázemí. I ti - kteří mysleli střízlivě a snadno nepodléhali krvavým senzacím v novinách - zkrátka nemohli popřít, že k něčemu takovému, jako možná v tom prokletém mlýně, klidně mohlo dojít. A mohlo se to v té podivné době stát kdekoliv, v celé zemi. Zlé časy dělaly z lidí surová zvířata a život, zvlášť ten cizí, pro nikoho neměl takovou cenu.Dosud platí, že v ulici Na Potoce se v Kohnově mlýně odehrály dvě vraždy. Těch dalších šest, kanibalských, je nyní spíše tradovanou historkou. Kterou si ale můžete připomenout, až půjdete okolo. Třeba cestou do restaurace na guláš.Zdroj: Novinky.cz, iDnes.cz, trebicsky.denik.cz J. Nahodil - Vraždy v Kohnově mlýně, Zločin v Třebíči a jeho druhý život (bakalářská práce) objektiv.trebicsko.cz Mohlo by vás zajímat:Statek Pohádka: tady bydlel sériový vrah, oběti prý dal sežrat prasatůmKendeho vila: židovské majitele nacisté zavraždili, ve sklepě byly cely pro zadrženéSchindlerova továrna v Brněnci: 1200 Židů tady uteklo smrti při holocaustu
