Začneme hned „pořádnou“ exotikou. Protože co je větší havaj, než opravdová Havaj? Právě na tomhle sopečném souostroví je doma rostlinka, která si trochu neprávem vydobyla přídomek „čínský“. O tom, kam ale opravdu ibišek Hibiscus rosa-sinensis patří, nemají na Havaji sebemenší pochyby. Udělali tu z něj svou národní květinu. Jsou nadšení jeho vůní, krásou květu i tím, že láká motýly. A vy si jej můžete užít též. Od pozdního jara až do brzkého podzimu vám může zkrášlovat zahradu. Abyste jej, než se ochladí, zase přestěhovali do vyhřáté domácnosti. Když se podíváte na květy bromélií – jde o hodně rozmanitou a pestrou skupinu – přijdou vám nesmírně sofistikované, křehké a už od pohledu náročné. Jenže navzdory tomu patří k velmi vděčným a skromným pěstěncům. Rostlinky jako Guzmania nebo Aechmea snáší i široké rozmezí teplot. S tím, že teplo až horko mají o něco raději, než chlad. Důležitější je pro ně ale substrát, který musí být náležitě vzdušný, a také vyvážená zálivka. Vláhu totiž nejraději vstřebávají ze vzduchu, často rostou epifyticky, přisedle. Přes léto s nimi můžete udělat parádu na terase, na zimu je pak třeba nastěhovat někde domů. Ne každému se poštěstí, aby mohl svým rostlinám nabídnout plný slunečný osvit. Ale to nevadí, protože přesně pro takové případy je tu Clivia – klívíe. Vypadá jako lilie na dietě. Tedy, na kráse květů Clivia miniata to nepoznáte. A navíc je nebývale skromná. Je ráda za méně osvětlená místa až polostín, takže se jí bude líbit i na parapetu okna směřujícím na sever. Chce jen minimum hnojiva a nepotřebuje to přehánět ani se zálivkou. V průběhu léta ji můžete usadit někde do stínu na venkovní terase, tohle „letnění“ jí jenom prospěje. Nestává se, aby u vás často zazvonili sousedé a přišli se zeptat: „Co to prosím vás pěkně vlastně je?“ Pokud se ale pustíte do pěstování novoguinejské Acalypha hispida, nejspíš to zažijete. Je to „podivnost“. Ale nádherná. Akalyfa – též nazývaná palnice nebo kočičí ocásek – totiž připomíná… ohňostroj zamrzlý v čase? Těžko to popsat, ale její chlupaté načervenalé „ocásky“ skutečně vypadají jako spršky gejzíru. A ty dobré zprávy? Údiv, který vyvolá venku, si s sebou odnese i do interiéru. Jen pozor, tam možná bude potřebovat doplňkový zdroj světla, přisvícení. Jasmín nepatří k exemplářům, které by vyloženě překvapily. Jsou poměrně známé, a největší debaty kolem nich se pojí s tím, který že jasmín je vlastně ten „pravý“. To ale neznamená, že by Jasminum officinale nebyl sázkou na jistotu. Do zahrady přináší fantastickou jemnou vůni – ne nadarmo je považován za krále všech esenciálních olejů – a přitom až divoce liánovitý růst. Přímo si říká o nějaké tvarování, ovíjení a formování řezem. Přes léto je pro něj venku důležitá vlhkost vzduchu a správná zálivka, do zimy v interiéru pak potřebuje ke spokojenosti dostatek nepřímého světla a chladnější místo. Pro stromy se dá nevidět celý les, a pro užitečný oddenek se někdy dá přehlédnout nádherný květ. U zázvoru – toho lékařského, pikantního - to platí skoro dokonale. Tak už se těšíme, až se rozroste – a nastrouháme si ho do čaje – že zapomínáme na barevnost jeho přírodní výbavy. Rodina zázvorů je opravdu početná, a narazíme v ní na druhy, které toho mají na sobě hodně co k obdivování. Většina z nich navíc vypadá jako nějaká mimozemská forma života. Léto venku zbožňují, ale potřebují k tomu vlhké propustné půdy a stín. A na zimu pak samozřejmě teplo. Když Protea, tak rovnou ta královská! Její květy mohou mít až 30 centimetrů v průměru, a svou skladbou jsou skutečně k nepřehlédnutí. Vypadají jako kříženec mezi artyčokem a bodlákem, takže pozornost rozhodně přitahují. Proteje jsou přitom trochu nesprávně „zapsány“ jako exotické keře, ale ony se dost dobře dají pěstovat i v rozměrnějších květináčích. Pokud jim nabídnete písčitou půdu a dvakrát do týdne rozumnou zálivku, budou spokojené. Na venkovním stanovišti docení jen půldenní sluneční svit, tedy místa, která se překlápí z osvitu do stínu. Další národní květina, tentokrát z Brazílie. Bougainvillea glabra se ale zabydlela i v dalších zemích světa, kde teploty připomínají tropy. Má pověst divoce rostoucí – ale zato poměrně tvárné – liány. Vyžaduje celodenní sluneční osvit, nevadí jí sucho. Zaujme už na jaře, když nasazuje purpurové nebo červené listeny. Hlavní kvetení si odbude ale až na podzim, kdy se délka slunečné části dne přiblíží noci. Takové „rovníkové“ podmínky se jí moc líbí. S přezimováním je to podobně složité, jako s vyslovením jejího jména. Potřebuje totiž prostor, takže spíš než do obýváku se hodí do zimní zahrady. Když se rozdávala elegance, šla si toulitka pro nášup aspoň dvakrát. Anthurium andraeanum, anturie neboli toulitka Andréova, má skutečně čím ohromovat. Listy, toulce, hrají odstíny červené, růžové, bílé i dramaticky vínově rudé. Rostlina navíc vypadá jako pokrytá lakem – tenhle lesklý efekt vynikne nejlépe v podmínkách tlumeného slunečního světla. Pokud jde o klima, v létě preferuje prostředí vlhké, tropické, dusné. K tomu ještě vlhkou půdu a ochranu před přehřátím (čtyřicítky už jsou vážně moc) a máte recept na spokojenou krásu. Přezimování v pokojových teplotách jí pak nečiní problémy. Vypadá, jakoby se designér pokoušel dostat řád za práci přes čas. Medinilla, Růžová panna, totiž propracovaností svých květů překonává i vánoční ozdoby. Její české jméno pak působí nevděčně. Medinilla magnifica se totiž nazývá tupoušek pyšný. Opět patří k rostlinám, s nimiž v kompozici letní zahrady zabodujete – protože by je tu nikdo nečekal. Přitom na jejím pěstění není nic náročného. Dodržujete totožné postupy, jako u epifytických orchidejí. Tedy zavěsit někam do koše, na stinné vlhké místo. Nemá ráda úpal ani suchý vzduch, což platí i pro její pěstování přes zimu v interiéru. Penta (Pentas lanceolata) je doma v Africe. Snad proto je neuvěřitelně přizpůsobivá. Vděčná za pozornost, bez které se ale celkem slušně obejde. A svými trsy hvězdicovitých květů – od růžové přes červenou po tmavě fialovou - dokáže z pokoje i dvorku vytvořit exkluzivní místo. Pro život si žádají propustnou půdu a běžný režim zálivky. A přes léto – plné slunce. Nic víc, nic míň. Tahle kráska se navíc velmi snadno množí, takže z ní dokážete vytvořit skutečnou lavinu květů. Cestovatelka. Jinak se to ani nedá nazvat. Canna indica je totiž prapůvodně nejspíš doma ve Střední Americe a Mexiku. Odkud se zastávkami přes Afriku a Karibik nakonec doputovala do Evropy. To, že si někdo dal tu práci, a nechal se doprovázet touhle květinou, o ní něco vypovídá. Je podmanivě krásná. A taky věrná, odolná, přizpůsobivá. Kanny – česky se jim říká dosny – proto patří k nejoblíbenějším tropickým rostlinám v domácích zahradách. Pokud vás trápí podmáčená, bažinatá půda, zabydlete tam kanny, a máte vystaráno. Klidně porostou i na stojaté vodě. Když je udržíte v rozumné velikosti květináče, můžete si je na zimu odnést domů. Pokud nemáte problém s tím, že byste vy sami – nebo vaše děti, potažmo zvířectvo – pravidelně okusovali rostliny v květináčích, je víc než přitažlivou volbou tropické exotiky pro letní venkovní prostor mexický durman. Tedy „andělské trubky“, zástupci rodu Brugmansia. Nepříjemnost je zřejmá - jsou jedovaté. Na druhé straně, jsou krásné. A nemusí mít jen podobu obřích keřů, k dostání jsou „kapesní“ kultivary. Ty jsou navíc tvarově zajímavé i mimo dobu květu. Na pozdní podzim je třeba je silně sestříhat, a pak pobyt doma snáší bez obtíží.Zdroj: TheSpruce.com, ČESKÉSTAVBY.cz
