Mýtus o dodatečné vodorovné izolaci Motto: „Jediná zaručená metoda odstranění vlhkosti ze stavby je podřezání“ Stojíme-li jako investor či uživatel stavby před problémem, jak odstranit negativní dopady vlhkosti zdiva na provoz uvnitř objektu, můžeme se vydat dvěma cestami. První cesta je v začátku levnější, nemusí však vést ke zdárnému konci. Investor si pozve k řešení problému praktika ze specializované stavební firmy. Specializované firmy na sanaci vlhkého zdiva používají většinou jen některé vybrané metody ze dvou níže uvedených skupin. Důvodem je ekonomická náročnost strojního vybavení pro a nutnost získávání zkušeností opakovanými pokusy a omyly. První skupinou jsou metody dodatečného vložení vodorovné izolace do zdiva, tj. rozdělení zdiva na suchou a mokrou část. Používají se jednak mechanické metody podřezání stěnovou pilou, diamantovým lanem či podbourání, dále vrážení nerezových plechů do spáry, jednak metoda infúzních clon injektovaných do vrtaných otvorů. Druhou skupinou zásahů jsou metody snížení vlhkosti ve zdivu, nebo jejích projevů na povrchu zdiva. Jsou to metody elektroosmotické, vzduchové, systémy sanačních omítek a izolačních stěrek, stavebních úprav okolí staveb jako jsou drenáže, anglické dvorky, případně izolace zdiva zvenčí – ať již pásy, izolačními stěrkami nebo jílovými zásypy. Přizvaný odborník je ovšem vázán potřebou prosadit metodu, k jejíž realizaci leží ve skladu jeho firmy drahé strojní zařízení a nebude příliš brát ohled na zdroje a příčiny zavlhčení. Výše uvedený, často tradovaný mýtus o nutnosti vložení vodorovné izolace je často projevem snahy prosadit poměrně drahou metodu. Kalkulace cen metod podřezání vychází z odhadu tloušťky zdiva, z odhadu materiálového složení a jednotkové ceny. Skutečná výměra může být v reálu nižší než fakturovaná a rozdíl tvoří podstatnou část zisku firmy z akce. U chemické infúzní clony se kalkuluje nejvyšší spotřeba infúzního prostředku. I zde může skutečná spotřeba být dramaticky nižší, ať již vlivem nasákavosti, nebo vpravením menšího než potřebného množství aktivní složky. Autor či uživatel onoho mýtu zcela ignoruje jiné možné zdroje zavlhčení zdiva, než je vzlínající vlhkost. Zcela pomíjí zvláště zdroje v kondenzaci a hygroskopii solí. Jsou k dispozici příklady objektů, které po provedeném podřezání, výměně omítek a osazení nových, lépe těsnících oken vykazovaly ještě vyšší zavlhčení zdiva než před sanací. Taková sanace je zcela zbytečnou investicí, které bylo možno předejít. Druhou cestou, kterou se investor může vydat, je objednat si specializovaný průzkum. To je ovšem časově náročnější a na počátku vyžaduje investici. Průzkumník vyhodnotí míru, příčiny a zdroje zavlhčení. Není vázán ekonomickými vazbami na realizaci k navržení určité metody, ale může vybírat z celé škály. Poté navrhne řešení, případně varianty řešení a vyhodnotí jejich pravděpodobnou účinnost. Poměr ceny a účinnosti může pak vést k optimální investici. Jak lze určit příčinu zavlhčení zdiva ? Ve dvou stupních: I. Vyhodnocení možných zdrojů a vlivů: a) Průzkum systému okapů, funkce a zakončení svodů do kanalizace, trativodu b) Průzkum funkce a průběhu kanalizace, odpadů c) Průzkum vodovodních rozvodů d) Průzkum zaniklých zařízení, úprav (průzkum dokumentace, fyzický průzkum) e) Průzkum větracích a komínových systémů f) Průzkum původního systému vytápění g) Průzkum původních terénních souvislostí h) Vyhodnocení vlivu provozu z hlediska dotace vlhkostí II. Vlhkostní průzkum, vyhodnocení a) Odběr vzorků pro stanovení vlhkosti a zasolení b) Vyhodnocení vzorků na míru zavlhčení c) Vyhodnocení vzorků na obsah solí Velmi často se chybuje v bodě II a., kterému se tedy budeme věnovat blíže. Vzorky se odebírají často víceméně nahodile, například na základě pozorovaných anomálií na povrchu zdiva, dle stupně rozpadu omítek či zdicího materiálu, nebo podle orientačních hodnot naměřených některým z elektronických (a velmi nepřesných) přístrojů. K určení zdroje vlhkosti zdiva a k vyhodnocení míry zavlhčení je třeba zpracovat tzv. vlhkostní profil. Jedná se o sérii odběrů vzorků zdiva v jedné ose, a to nejméně ve třech výškách a třech hloubkách v každé výšce. Vzorky není třeba odebírat z povrchu – z rozpadajících se omítek (které při sanaci budou tak či tak odstraněny) nebo již odhaleného líce zdiva. Vlhkost tohoto povrchu je nejvíce ovlivněna mikroklimatem, tj. zdali dochází právě k odparu, nebo ke kondenzaci. Za standardní se považuje odběr vzorku zdícího materiálu po odstranění omítky, a to v hloubce 0 až 2 cm, dále 2 až 4 cm a z hloubky cca 5 a více cm. K odběru by bylo ideální používat duté vrtáky (nasucho) a ukládat jádra vývrtů. Avšak dle mé zkušenosti jsou velmi časté případy, kdy se provádí průzkumy ve sklepech bez elektroinstalace. Proto doporučuji spíše drobný ostrý sekáč o šíři dláta 20 mm a kladivo. Odebrané vzorky se váží, vysuší při 110oC a úbytek hmotnosti (voda) se vztáhne k hmotnosti vlhkého vzorku. Tím získáme hodnotu vlhkosti materiálu (zpravidla se udává v hmotnostních %). Odebraný materiál by měl u všech vzorků být srovnatelný – tedy zvolit nejlépe vždy cihlu, vždy kámen nebo vždy ložnou maltu. Porovnávat naměřené hodnoty vlhkosti – např. 3% hmotnostní – u rozdílně nasákavých materiálů, jako je žula a ložná malta, povede ke zcela zavádějícím výsledkům. Zatímco žula pojme nejvýše kolem zmíněných 3%, tj. je v tomto bodě vodou nasycena, malta pojme kolem 20% vlhkosti a je tedy nasycena z jedné sedminy. Tato vlhkost ložné malty je zpravidla v rovnováze s vlhkostí okolního vzduchu a zdivo takto málo zavlhčené je možno považovat za prakticky suché. Pro porovnání vlhkosti různě nasákavých materiálů je třeba zmapovat jejich maximální nasákavost. Kompaktní vzorek materiálu – úlomek cihly, několik úlomků kamene (nasákavost některých hornin se liší i na jednotlivých blocích), úlomek malty – se nechá povařit asi dvacet minut v čisté vodě. Tím se vyžene z pórů veškerý vzduch a póry se nasytí vodou. Po zvážení se vzorky vysuší jak uvedeno výše a znovu zváží. Úbytek hmotnosti vysušením vztažený na mokrou hmotnost se nazývá nasákavost. Uvádí se v % hmotnostních. Poměr mezi naměřenou vlhkostí a nasákavostí je hodnota zvaná stupeň zavlhčení materiálu (lze jej vyjádřit v % nebo jako desetinné číslo od 0 do 1) a lze jej porovnávat i pro zcela různé materiály vedle sebe. Jak bude vypadat vlhkostní profil při různých příčinách zavlhčení? (Šedé plochy řezu zdivem označují výrazně vyšší vlhkost, než je na plochách bílých. V řezu jsou vyznačeny sondy ve třech výškách a sondy rozděleny do tří hloubek odběru vzorku.) Dle výše uvedené trojice obrázků je možné z naměřených stupňů nasycení odlišit zdroj zavlhčení kondenzací od vzlínající vlhkosti. Pokud jsou vzorky odebrané z hloubky materiálu méně nasycené než u povrchu, je dominantní kondenzace. Klesá-li vlhkost směrem vzhůru, je dominantní vzlínání. Mýtus o sanačních omítkách Motto: „Na vlhkém zasoleném zdivu se neobejdeme bez sanačního omítkového systému.“ Sanační omítkové systémy se objevily v oblasti sanace vlhkého zdiva v osmdesátých letech. Jejich móda k nám dorazila hned po revoluci a jako každá móda vedla k bezhlavému rozšíření a následně ke skepsi. Tak se dnes setkáme s obdivovateli, kteří při sebemenší pochybnosti o vlhkosti či solích nasazují kvalitní a drahé sanační čtyřvrstvé systémy, zatímco skeptici se jejich použití vyhnou i za cenu častých oprav klasických, například vápenných omítek. Sanační omítka má několik funkcí odlišných oproti klasické vápenné omítce: a) je prodyšnější – propouští více vodní páry z vlhkého zdiva b) nenasáká kapalnou vodou – její póry jsou nesmáčivé c) je schopna ukládat ve svých rozměrných pórech soli d) velký obsah vzduchu ve vrstvě jí dává i příznivější tepelně – izolační vlastnosti V památkové péči je dnes vápenná omítka tématem dne: vracíme se nejen k vizuálním atributům památky, ale i původním materiálům. Je možné je použít i na zdivu, které za desítky až stovky let absorbovalo značné množství solí? Do zdiva se soli dostaly díky jejich transportu vzlínající vlhkostí, vyluhováním ze síranové krusty na povrchu fasády, vyplavením dusičnanů z ptačího trusu. V některých případech lze použít vápenné omítky po odsolení líce zdiva. Princip odsolení je patrný ze schématu: Na prvním obrázku zleva vidíme zasolené zdivo, výkvěty na povrchu. Na druhém očištění nasucho a poté vydatně namočené zdivo. A na třetím obrázku vidíme nanesení obětované kompresní vrstvy a vysychání. Po namočení se soli rozpustí, částečně se čistou vodou zatlačí do pórů ve zdivu. Po nanesení silně nasákavé kompresní (obětované) vrstvy difunduje voda se solemi do tohoto falešného líce. Zde dochází k odparu vody a ke krystalizaci solí. Po vyschnutí se vrstva i se solemi z povrchu odstraní. Odsolovat můžeme nejen zdivo bez omítek, jak je naznačeno na schématu, ale i vlastní omítkové vrstvy. Zatímco k odsolování zdiva se výtečně hodí mikroporézní nasákavá omítka, pro lícové zdivo včetně historických omítek se používají směsi na bázi buničiny a jílů. Na omítce (nebo kameni apod.) nezanechává buničitá směs po sejmutí stopy. Tato metoda funguje velmi dobře u dlouhodobě nahromaděných solí na líci zdiva, například u soklů, starých omítek, všude tam, kde jsou soli na povrchu vysoce koncentrovány. Tam, kde na povrchu je podobná koncentrace solí jako v hloubce zdiva, metoda dává krátkodobé výsledky. Rovněž tam, kde je přísun vlhkosti a solí stálý, není efekt odsolení dlouhodobý. Výsledky po jednom odsolovacím kroku (tj. postupu dle výše naznačeného schématu) bývají přesvědčivé jen u hygroskopických solí, tj. dusičnanů, chloridů nebo sody. Při odsolování síranů z podkladu je vždy třeba postup několikrát opakovat. Nižší rozpustnost některých solí je nutno podpořit použitím destilované vody jak k vlhčení, tak k zamísení kompresní hmoty. Po správně provedeném odsolení je možno na povrch zdiva nanést klasické vápenné omítky. Mnohdy se nesprávně interpretuje výsledek průzkumu zasolení a zavlhčení – vysoký obsah hygroskopických solí (chloridy a dusičnany, soda) v povrchové vrstvě nese s sebou logicky i vyšší vlhkost materiálu (hygroskopická vlhkost). Tato vlhkost pak bývá líčena jako další překážka použití vápenné omítkové malty. Po odsolení hygroskopických solí poklesne nezřídka i vlhkost líce zdiva tak, že lze aplikovat vápennou omítku. Tento fakt však není možné předpokládat automaticky, ale je třeba jej ověřit experimentálně pokusným odsolením na vzorkové ploše. Zdroj: Pavel Šťastný, Remmers CZ s.r.o.
