Na obrovská hejna špačků dotírající na jihomoravské vinice by byli strašáci marní. O tom žádná. Kvůli špačkům se vypalují od svítání do tmy salvy jako u pověstného Verdunu, mnozí vinaři investují i do drahých laserových plašičů. Ale kdyby se tu a tam nějaký hastroš hejhulovitý objevil, a že se ještě i objeví, určitě by vykouzlil úsměv na mnoha tvářičkách. A trocha strachu je také zdravá. Strašáci se začali objevovat u polí již v neolitu, jde tedy o prastarou tradici, která by si vlastně mohla říci i o zápis do nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Tedy kdyby byli, ale oni nejsou, mizí spolu se starými časy. Odpradávna lidé vyráběli strašáky z různých věcí, které už nepotřebovali. Především ze starého oblečení, případně i obuvi, hodil se i nějaký ten starý hrnec na hlavu, případně vidle do ruky a když to šlo, klidně i něco blyštivého. I u nás se strašáci používali hlavně k plašení ptáků v polích, sadech, zahrádkách a na vinicích. Přitom ale měl v historii strašák i jiné role. Například představoval moudrost a sílu. Třeba v japonské knize mýtů Kodžiki najdete zmínku o strašákovi jménem Kubeiko, což bylo božstvo, které sice vše vědělo, ale nemohlo se pohnout z místa. Lidé proto chodili pro rady za ním. Silného strašáckého boha mají i Číňané, totiž boha úrody a plodnosti Priapa, který je zároveň ochráncem vinohradů a zahrad. Až takovou měli a někde dosud mají hastroši moc. Evropský středověk pak přinesl další inovaci. U vinic strašáky nahrazovaly kříže zaražené do země. V době, kdy zrály hrozny, takové kříže varovaly před krádežemi. A tehdejší lidé to mysleli smrtelně vážně, protože za krádež hroznů hrozilo useknutí ruky i smrt. Beztrestné pojídání bylo povoleno pouze dětem, těhotným ženám a starým lidem. Tak pozor. On je vlastně klasický kříž základním konstrukčním prvkem každého hastroše, načež tento bubák většinou připomíná člověka, lidé se snaží, aby vypadal jako lidská bytost, zobrazují tedy do určitě míry sami sebe. Minimalizovanou konstrukci člověka. A základní konstrukce kříže se stala univerzální po celém světě. Liší se pak samotná výstroj strašáka a třeba v muslimské zemi může mít na hlavě klidně i turban. I přes úvodní nářek po strašácích se u nás přece jen někde určité zvyky zachovaly, třeba ve Velkých Bílovicích prý dosud udržují tradici hastroše jako postavu visící na šibenici. Místo kříže zde prostě stojí šibenice a na ní vypodobnění oběšeného muže středního věku. A můžeme jít ještě dál, zřejmě nejstarším motivem strašáků bylo mrtvé zvíře, tedy princip animistického strašáka.Strašáci se dokonce stavěli i u rybníků a řek kvůli komárům. Jak to mohlo fungovat a jestli vůbec, o tom bych dost pochyboval, ale musíme si uvědomit, že ještě před sto a méně lety lidé běžně věřili na vodníky, čerty, polednice, bludičky a jiné bubáky. Jaroslav Hašek s Matějem Kudějem by o tom mohli vyprávět své. Jejich zinscenování návratu vodníka do obecního rybníka vyděsilo a pobouřilo celé ospalé městečko. A stačilo k tomu málo, drobný trik s trochou rákosí a nahým tělem. A jelikož má strašák opravdu odstrašovat, například na Islandu to pojali zcela po svém a strašáci zde hlídají sušené ryby. Bohužel však strašáci z naší krajiny nenávratně mizí a zřejmě to začalo už kolektivizací v 50. letech 20. století. Skuteční strašáci přitom měli v české kultuře velký význam a mohli by mít i nadále. Přežijí? Světélkem na konci tunelu je například počin sociologa Rudolfa Šmída, který založil v roce 2005 na Masarykově univerzitě v Brně vědní disciplínu nazvanou terriculologie (latinsky terriculus = strašák). A například ve svém fotografickém díle sleduje i poetiku tvorby strašáků, vymyslel jim i typologii a píše jim básničky. Ano, to je to důležité, strašáci a hastroši mají prostě své kouzlo. Jsou spíše výplody básnických lidových představ než předměty určenými ke strašení. Zachraňme strašáky!Zdroj: autorský článek – Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz, Wikipedia, wave.rozhlas.cz, rudolfsmid.cz
