Už v přípravné projektové fázi totiž hrajete Tetris s pravidly, nastavenými státní normou ČSN 734301. Ta stanovuje minimální plochu místností obytných budov. To jsou takové ty legrácky, jako že minimální plocha obytného pokoje musí činit 8 m2 (anebo 16, pokud je například v bytě jedinou místností). Případně, že minimální šířka dvoulůžkového pokoje je 2400 mm a jeho plocha musí být alespoň 12 m2. Nebo že v obývacím pokoji bytu se 4 obytnými místnostmi, který je rovněž určen i ke stolování, byste měli narazit na rozlohu 24 (26) m2 … je to dost nekonečný seznam, navíc funkčně omezený v tom, že údaje o nezbytném minimu pochopitelně neodpovídají optimu, nebo snad dokonce ideálu. Protože když se nad tím hlouběji zamyslíte, dětský pokoj s minimem 8 metrů čtverečních by stěží mohl obsahovat něco jiného, než postel, optimum se blíží spíš 10-12 m2 a ideál, v závislosti na (hyper)aktivitě vaší ratolesti a množství hraček, je spíš někde kolem 15 metrů čtverečních. To jen jako příklad, jak generický plán domácnosti, který by s určitým automatismem vychrlil kdokoliv, nemusí nutně odpovídat optimu nebo vašim nárokům. Což je zhruba ten moment, kdy se začnete potýkat s tím, že ať už je vámi budovaný dům jakkoliv rozlehlý, nejspíš bude pořád dost malý na to, abyste naráželi na strop svých prostorových možností. A pak půjde o každý centimetr, který vás bude dělit od optima či ideálu, a vaší spokojenosti. Která je dost zásadní, vzhledem k tomu, že si připravujete bydlení na celý život. Rázem taky zjistíte, že mezi optimistickými čísly, vyjadřujícími užitnou/užitkovou plochu, celkovou podlahovou plochu a obytnou plochu, existuje určitý nepoměr, nesoulad. Dílem proto, že podlahovou plochu bytu v jednotce tvoří půdorysná plocha všech místností bytu (včetně půdorysné plochy všech svislých nosných i nenosných konstrukcí uvnitř bytu, jako jsou například stěny a sloupy); užitnou plochu měříme uvnitř vnějších stěn, ale bez konstrukčních ploch, průchozích prostor a funkčních ploch pro pomocné využití; a obytná plocha započítává jen s místnostmi o normovaných rozměrech. Takže to, co zpočátku vypadalo nadějně a prostorně, se vyjádřeno propočtem může rázem jevit velmi skromné. Abyste se nechytili do stísněné pasti neoptimálních řešení, můžete k projektu přistoupit takříkajíc z opačné stran. Začít řešit detail, které se zprvu jevil podružný a nepodstatný. Dílem proto, že jste si pro sebe místnosti definovali jejich objemem/plochou, ale nikoliv už silou/tloušťkou/hloubkou zdiva. A to je přesně ten zásadní rozdíl, který může znamenat velkou změnu k lepšímu. Nebo k horšímu, podle situace. Ve výpočtech celkové zděné plochy, počtech cihel a pojiva, propočtech týkající se zateplení máme prostě tendenci zapomínat, že existují různá řešení. A že třeba u (ne)nosných konstrukcí, stavebních předělech a příčkách v interiéru, můžeme nasadit materiály různé síly s totožným výsledkem kvality. Byť pochopitelně v parametrech daných norem. Tip: Nechte si odborně spočítat spotřebu zdiva a dalšího materiálu podle vašeho projektu zdarma. Je totiž zatraceně velký rozdíl, jestli se rozhodnete vložit do interiéru zdivo například z velkoformátové pórobetonové tvárnice (s šířkou 375 mm by vám to nejspíš měl projektant vymluvit), anebo tvárnici s perodrážkou (250 mm). Jestli zvolíte moderní příčkové zdivo (pohybující se v síle mezi 140-200 mm), anebo půjdete do broušených cihel či úzkých příčkových tvárnic (80 mm). Podle hloubky zdiva zvoleného materiálu pak můžete šetřit na každém metru stěny 85-125-225 centimetrů čtverečních. Že to nic není? Do uvolněného čtverečního půlmetru navíc už můžete s přehledem postavit třeba pračku, aniž byste „ukusovali“ z limitovaného prostoru. Při pěti takových místnostech už vám vybývá 2,5 metrů čtverečních. U vnitřního nenosného zdiva můžete optimálním výběrem staviva zahýbat s rozlohou místností obvykle v rozmezích 1,25 - 2,6 - 3,5 %. Což už je v plánu trochu znát. A když se budete soustředit i na materiál obvodového zdiva? Dosáhnete snadno zisku dalšího místa. Kvalitní obvodové zdivo, s patřičným zateplením, totiž nebude ubírat ze vzácného místa uvnitř. Každá místnost, z hlediska svého provozu a využití, si přitom zaslouží individuální přístup, a zhodnocení šíře spektra dostupného materiálu. Nikdo neříká, že všechny nenosné zdiva musí být nutně 175/150/120 mm. Ale tam, kde potřebujete prostor, to oceníte. Rodinný dům nemusí být zbytnělý a utlačovat zevnitř, vytěsňovat obyvatele. Ano, má být pevný jako hrad. Ale to neznamená, že máte žít ve středověkých kobkách. Vybrat si takové zdivo, ať už obvodové, nosné, nenosné, které vám umožní ušetřit trochu místa, je rozumné. Chce to pochopitelně při plánování bydlení narazit na projektanta, který se nebojí hledat řešení jen v úzce vymezeném ranku jemu známých materiálů. Pokrok jde totiž rychle kupředu, a význam optimalizace hloubky zdiva pro kvalitu bydlení je toho názorným příkladem.
