1.1. Svislé nosné konstrukce 1.2. Klíčové vlastnosti materiálů 1.2.1. Tepelný odpor a součinitel prostupu tepla 1.2.2. Akumulace tepla 1.2.3. Tepelný most 1.2.4. Propustnost vodních par 1.2.5. Riziko zvýšené vlhkosti mokré výstavby 1.2.6, Zvuková neprůzvučnost 1.3. Materiály 1.3.1. Klasická cihla (výrobky z pálené hlíny) 1.3.2. Keramické tvárnice a bloky z pálené hlíny 1.3.3. Materiál na bázi betonu 1.3.4. Monolitický beton 1.3.5. Železobetonové panely 1.3.6. Betonové tvárnice 1.3.7. Pórobetonové tvárnice 1.3.8. Ztracené bednění 1.3.9. Sendvičové konstrukce 1.3.10. Dřevostavby 1.3.11. Materiály vápeno – pískové 1.3.12. Jiné materiály 1.4. Výrobkové normy a prohlášení o shodě 1.1. Svislé nosné konstrukce Máme-li už vylitou základovou desku a je-li již izolována proti zemní vlhkosti a radonu, můžeme se pustit do takzvaných svislých nosných konstrukcí. Svislé nosné konstrukce se dělí buď podle tvaru nebo své dizpozice. Dle tvaru rozlišujeme stěny, pilíře a sloupy a dle dispozice konstrukce obvodové (vnější) a vnitřní (vnitřní nosné stěny a příčky). Stěny vymezují náš životní prostor uvnitř domu, mezi stěnami uvnitř žijeme a pohybujeme se, vnější stěny pak jsou i ochranou budovy před vnějšími vlivy (klima, hluk, živly). Do stěn také instalujeme výplně stavebních otvorů (okna a dveře). Oproti tomu nám doplňkové pilíře či sloupy umožní realizovat větší prostory, vzdušnější kompozice a smělejší plány vůbec. U stavby běžného rodinného domu s běžnými nároky stavitele se s nimi však nesetkáme, snad kromě sloupů použitých k opoře přístřešku či zastřešené terasy, kterými klidně mohou být i jen dřevěné trámy. Obecně platí, že plocha stěn (svislých nosných konstrukcí) je oproti stropům (vodorovným nosným konstrukcím) více jak dvojnásobná. Svislé nosné konstrukce tedy výrazně ovlivní cenu celé stavby, a to i v závislosti na rychlosti a náročnosti výstavby, nejen hmoty – množství použitého materiálu. Svislé nosné konstrukce obecně přenášejí zatížení ze stropů a střech až do základů, a to postupně, patro po patru, pouze v závislosti na celkovém počtu poschodí konkrétní stavby. My ale hovoříme o rodinném domu a ten může mít nejvýš dvě podlaží nadzemní, jedno podzemní a podkroví. U obvodových stěn jsou velmi důležité i jejich tepelně izolační vlastnosti, jelikož díky nim napomáhají chránit interiér před výkyvy teplot a pomáhají tak uvnitř udržovat ideální klima. Stejně tak jsou ale důležité i akumulační schopnosti použitého zdiva. Nepočítáme-li s tím, že bychom v domě bydleli stále, ale naopak ho po odemčení dvěří potřebujeme co nejrychleji vytopit, je nutné volit materiály s vysokým tepelným odporem a nízkou akumulací a naopak, pro dům stále obývaný rodinou platí, že naopak potřebujeme vysokou akumulační schopnost zdiva a nižší tepelný odpor. 1.2. Vlastnosti materiálů pro svislé nosné konstrukce Stavíme-li rodinný dům, je dnes nejvhodnější zvolit pro vnější svislé nosné konstrukce v závislosti na našich požadavcích co nejvhodnější stavební systém (kompletní). A stavební systémy se liší podle použitých materiálů. Každý materiál se pak liší vlastnostmi, které jsou pro jeho vhodné konkrétní použití při výstavbě klíčové. Tyto vlastnosti vyjadřujeme hodnotami a ty se často liší i u jednotlivých výrobkových značek stejného materiálu. Už při vypracovávání projektu se předem volí tloušťka zdiva, izolace a druh omítky, kterou použijeme, stejně tak jako materiál a způsob výstavby, čili jeho aplikace. V následujících odstavcích definované vlastnosti už jsou při přípravě projektu předmětem předběžných výpočtů založených na konkrétní volbě materiálu, ale i jeho značky. 1.2.1. Tepelný odpor a součinitel prostupu tepla Klíčová je schopnost materiálu bránit prostupu tepla. Hovoříme tedy o tepelném odporu a prostupu tepla a to v závislosti na tloušťce materiálu a součiniteli tepelné vodivosti. Obecně platí, že čím je materiál těžší a tedy má méně pórů (mezer, dutin, …), tím nižší má tepelný odpor. Stejně tak platí, že čím vyšší je vlhkost materiálu, tím je tepelný odpor opět nižší. Pojmy tepelný odpor a součinitel prostupu tepla jsou protipóly (protiklady) a platí, že čím je součinitel prostupu tepla nižší, tím hospodárněji dům vytápíme a tím větší bude naše úspora energií. 1.2.2. Akumulace tepla Akumulace tepla je schopností materiálu podržet v sobě při přerušeném vytápění teplo, či v parných dnech uvnitř naopak udržet chlad. Opět platí stejné pravidlo jako pro tepelný odpor, že čím je materiál těžší, tím lepší je i jeho akumulace. Pokud má konstrukce dobré akumulační schopnosti, nejprve se teplo uloží do ní a potom až je vytápěna samotná místnost. Opakem jsou například nízkoenergetické dřevostavby (výborná izolace, velký tepelný odpor, nízká akumulace), kde vytápíme interiér téměř ihned. 1.2.3. Tepelný most Tepelný most je kterékoli místo v konstrukci, kde nám teplo uniká intenzivně a mnohem rychleji, než u použitého materiálu předpokládáme. Tepelné mosty jsou důsledky buď špatného návrhu a propočtů projektanta či častěji chybného provedení konstrukce (špatná technologická kázeň při výstavbě). A pojem tepelný most se zdaleka netýká jen obvodového zdiva, ale i stropů, izolovaných střešních konstrukcí a podobně. 1.2.4. Propustnost vodních par Důležitým pojmem je pro propustnost vodních par velikost difúzního odporu. Je nutné, aby stavba byla schopna zbavit se vlhkosti, kterou vyvolává běžná domácí činnost (koupání, sprchování, vaření, praní, …) včetně pobytu obyvatel domu. Čím méně je materiál porézní a tedy je i těžší, tím vyšší má difúzní odpor. Pokud je pak difúzní odpor příliš vysoký, průměrná vlhkost v interiéru nám nepříjemně kolísá. Následkem toho mohou vodní páry v konstrukci i kondenzovat a pokud nemá tato vlhkost možnost odpařit se, snižuje se tepelný odpor konstrukce a rostou náklady na vytápění. 1.2.5. Riziko zvýšené vlhkosti mokré výstavby Stavby stavěné mokrou cestou musí vysychat. Jako mokrou cestu chápejme u nás typické zdění na maltu a principy ztraceného bednění, kdy se tvárnice spojují na pero a drážku a vyplňují betonem. Minimálně platí, že by taková stavba měla jednu zimu vymrznout, ovšem pokud nám do svislých nosných konstrukcí (obzvláště při použití některých takzvaně homogenních materiálů) před zastřešením zaprší, zvýší se zabudovaná vlhkost a takový dům pak bohužel vysychá i řadu let. Obzvláště je v tomto směru dobré dát si pozor, stavíme-li z pórobetonu či cihelných bloků. 1.2.6. Zvuková neprůzvučnost Zvuková neprůzvučnost je schopností konstrukce vést, respektive nevést zvuk. Čím víc konstrukce stavby obsahuje dutin (pórů), tím víc se zvuk přenáší a schopnost materiálu zvuk izolovat je tedy menší. U některých materiálů se nakonec nevyhneme izolaci, která objekt odhluční, případně alespoň vybrané místnosti, pokud uvažujeme o jejich speciálním využití (nahrávací studio, zkušebna, ale třeba i ložnice či dětský pokoj, kde spíme). 1.3. Materiál Volba materiálu pro stavbu domu byla už v historii (a stejně je tomu i dnes) daná společenskými poměry a aktuálně vžitými a praktikovanými dobovými názory na stavění (jak stavět). U nás nejprve vytlačil kámen dřevo, poté byl kámen vytlačen pálenými cihlami, ovšem to stále ještě pálené cihle nejprve konkurovala cihla nepálená a hlína, především pak na vsích – pro svou snadnou dostupnost. Dnes jsou zase klasické pálené cihly vytlačované moderními stavebními systémy a použijeme je často už jen okrajově či jako estetický (i izolační) doplněk v podobě lícového zdiva. U použitých materiálů je především důležité vědět, které vůbec lze v jedné stěně kombinovat. Je nutné důsledně dodržovat manuály jednotlivých stavebních systémů, které používáme a též musíme respektovat psaná pravidla. 1.3.1. Klasická cihla (výrobky z pálené hlíny) Pálené cihly se u nás poprvé objevily v 19. století, historii ale mají mnohem starší. Poslední dobou jsou sice stále patrnější jejich nevýhody – velká spotřeba malty při zdění mokrou cestou (jinak zdít pálenou cihlu ani nelze), velká spotřeba omítky a příliš nízký tepelný odpor, ale mnozí stavebníci na ni stále ještě nedají dopustit. A to dokonce i přes velkou pracnost oproti moderním stavebním systémům. Nejčastěji se však pálená cihla dnes používá pro vnitřní nosné svislé konstrukce (vnitřní nosné stěny a příčky). Její výhodou je zde velká neprůzvučnost a místnosti jsou tedy od sebe díky klasické pálené cihle velmi dobře zvukově izolovány. Rovněž se pálené cihle nevyhneme při stavbě pilířů z cihel a při rekonstrukcích památkově chráněných objektů a velmi oblíbené a moderní, byť oproti jiným typům fasád drahé, jsou dnes lícové cihly, které stavbu učiní skutečným originálem. Dříve se na fasádách z lícových cihel šetřilo a byly určené k použití pro výstavbu levných bytových jednotek a dnes jsou naopak módou a zbožím nadstandardním. Větší rozšíření než plná pálená cihla dnes ale vesměs mají vylehčené tvárnice a cihelné bloky. 1.3.2. Keramické tvárnice a bloky z pálené hlíny Jejich velkou výhodou je možnost rychlého zdění (výstavby) suchou cestou, kdy se do sebe jednotlivé tvárnice či bloky zasouvají na pero a drážku a lepí speciální hmotou, nanášenou vždy na poslední položenou řadu ve dvou souběžných pruzích. Velký důraz je nutné klást na přesnost zdění (lepidlem nesrovnáme mnoha milimetrové rozdíly jako maltou). Nakonec uznáme výhody přesného zdění i při omítání zdiva, jelikož naše spotřeba materiálu bude minimální a můžeme sáhnout po moderních stavebních hmotách a jejich systémech. Keramické tvárnice a bloky mají výborné vlastnosti tepelně izolační i akumulační a i díky širokému sortimentu doplňkových výrobků je můžeme řadit mezi stavební systémy. Bohužel jsou ale tyto tvárnice křehké a pro manipulaci těžší. Přece jen tvoří základ tohoto materiálu pálená cihlářská hlína. Nevýhodou je rovněž velká nasákavost tvárnic a nutné je i vyztužit vnější omítky domů stavěných z cihelných bloků (jinak popraskají). Jednotlivé nejrozšířenější značky keramických tvárnic a bloků z pálené hlíny se liší velikostí jednotlivých výrobků (ks) a procentem (podílem) vylehčení. Jednotlivé stavební systémy cihelných bloků se vyrábí včetně dílčích tvarovek, konstrukce stropů a včetně překladů. Vylehčováním cihelných bloků se jejich výrobci snaží dosáhnout dutinami ideálních tepelných vlastností zdiva, ale i úspory na materiálu a tedy nižší ceny. Nevýhodou je však potom nižší únosnost materiálu. Vylehčené cihelné bloky nakonec určitě nepoužijeme pro oslabené konstrukce. Zeď z cihelných bloků má nižší schopnost akumulace tepla a přiměřený tepelný a difúzní odpor a zároveň schopnost v ideálním případě udržet v interiéru kvalitní a stálé mikroklima. Dobré tepelné vlastnosti zdiva z vylehčených tvárnic jsou však závislé i na provedení ložných spár, přesnosti zdění a vypracování zdiva v ukončeních a nárožích.Velké nároky si též klade zabudování oken a dveří (výplní), jelikož je nutné přerušit vzniklé tepelné mosty a pokud někde musíme použít tenkostěnné části, budeme mít problémy s vkládáním vnitřních rozvodů, naruší se i statika a dokonce i izolační schopnosti u zdiva obvodového. Keramické cihelné bloky (tvárnice) se vyloženě nehodí pro výstavbu nízkoenergetických – pasivních domů. 1.3.3. Materiál na bázi betonu Mezi materiály na bázi betonu řadíme monolitický beton (pro stěny s potřebou velké únosnosti), železobeton (železobetonové panely), betonové tvárnice (skořepinové díly na bázi betonu), pórobeton (vylehčený beton), lehčený beton (tvárnice z keramzitu – pórovitých pálených keramických kuliček) a zdění na bázi ztraceného bednění (měkké pláště tvárnic, vylepšené tepelnou izolací, se vylévají betonem, který se stává nosnou hmotou, zpevňované jsou armováním). 1.3.4. Monolitický beton Monolitický beton používáme pro stěny, od kterých požadujeme vysokou únosnost a maximální variabilitu dispozice. Z monolitického betonu lze tvořit konstrukce různých tvarů. Jeho další velkou výhodou je vhodnost pro vytváření nejrůznějších druhů stavebních otvorů. Komplikované jsou však opravy a rekonstrukce takových staveb, jejich dispozice je pevně daná. Navíc je velmi drahé bednění před vylitím konstrukce, izolační schopnosti vnějších stěn z monolitického betonu jsou minimální, vysoký je difúzní odpor a velmi nízká odolnost před hlukem (odpor akustický). Stejně tak jsou v budoucnu těžko měnitelné různé drážky a dutiny. Stavba z monolitického betonu je v zásadě velmi nákladná a tento materiál se používá jen v konkrétních speciálních případech, u rodinných domů jen okrajově. 1.3.5. Železobetonové panely Vlastnostmi je na tom železobeton stejně jako beton monolitický. Běžně se s ním u nás setkáme v konstrukcích dříve (někdy však ještě i dnes) stavěných panelových domů. Rozdíl je pouze v tom, že dnes vyráběné panely mají mnohem lepší tepelně izolační vlastnosti, kdy se mezi dvě desky ze železobetonu vkládá izolační vrstva. Ve spárách jsou pak jednotlivé panely spojované svařením výztuže (ocelové), vylitím betonovou zálivkou a zatmelením spár. Ovšem ani se stavbami ze železobetonových panelů se u rodinných domů běžně nesetkáme, výjimky tvoří některé typizované stavby (kvůli rychlé a celkem snadné montáži a velké rychlosti výstavby). Nevýhodou je však obtížná manipulace s těžkými panely (potřebujeme jeřáb či alespoň hydraulickou ruku), drahá doprava, eliminace jakýchkoli oblouků a vůbec nepravoúhlých tvarů, velmi obtížné pozdější změny dispozice domu a nakonec i problémy s dodatečnými změnami povrchů. 1.3.6. Betonové tvárnice Lepší než stavět svislé stavební konstrukce formou monolitického betonu či užitím železobetonových panelů je použít skořepinové díly vyrobené na bázi betonu, takzvané betonové tvárnice. Můžeme je vhodně kombinovat například s plnými cihlami spojovanými pomocí malty (mokrou cestou). Existují různé tvary těchto tvárnic až po různé tvárnice tenkostěnné, které se betonem prolévají a pokud je třeba, armují. Společně s vkládanou izolací jsou i vhodné pro sendvičové konstrukce. Omezeni jsme zde pouze dispozicí, jelikož jednotlivé prvky je nutné vhodně provázat a též jejich velikost je pevně daná. Pracnost zdění je zde nižší, tepelný odpor závislý na tloušťce izolace, obecně je však vyšší a akumulace poměrně dobrá. Stěny z betonových tvárnic vyhovují i svou dobrou zvukovou izolací a mninimální nasákavostí, což ocení stavitelé především v lokalitách s rizikem větších vod (přívalových srážek, povodní). Ovšem vyšší difúzní odpor tohoto materiálu zrovna nezaručuje ideální mikroklima a neobejdeme se v takové stavbě bez rekuperační jednotky. Vezmeme-li však v úvahu, že se betonové tvárnice hodí i pro nízkoenergetické pasivní domy (pokud tvárnice tepelně izolujeme vrstvou aplikovanou ze strany vnější) a prodávají se přesně broušené díly, ale i tvárnice probarvované, vůbec nejde o materiál, nad kterým by bylo třeba lámat hůl. Především pak, je-li naším cílem hlavně i vyšší únosnost vystavěné svislé nosné konstrukce (vnějšího zdiva). 1.3.7. Pórobetonové tvárnice Pórobeton je lehký, snadno se řeže a snadno se v něm i frézují drážky pro dílčí instalace. Pórobeton vzniká tak, že jemnou betonovou směs výrobce vylehčí vzduchovými bublinkami. Většinou má podobu takzvaných bílých tvárnic, tvořících ucelené stavební systémy. Stejně jako keramické tvárnice a bloky se pórobeton dobře omítá (dokonce při ještě menší spotřebě materiálu z řad moderní stavební chemie) a při zdění taktéž nepoužíváme maltu (kromě první řady, kterou na základovou desku pokládáme). Ovšem jednotlivé doplňkové výrobky jsou v užším sortimentu, jelikož lze jakýkoli potřebný díl (o různých rozměrech) snadno i ručně uříznout. Problém by ale u pórobetonu mohl nastat, kdyby zdivo nebylo dostatečně ochráněné před vlhkostí. Vlastnosti tepelně izolační má výborné, ale dlouho vysychá a dosahuje nižší akumulace tepla. Navíc má už z výroby vyšší zabudovanou vlhkost a před použitím je nutné nechat materiál důkladně proschnout. Velmi rychle a snadno se však s pórobetonovými tvárnicemi staví, navíc i proto, že jsou velmi lehké a použijeme-li je v lokalitě bezpečné před proudící vodou, na vůči zemní vodě dobře izolovanou základovou desku a dáme-li si při uskladnění tvárnic i samotné výstavbě pozor na větší promáčení, určitě neprohloupíme. Jednotlivé řady tvárnic i dílčí tvárnice v řadách k sobě lepíme speciálními lepidly (nulová spára = 1 až 3 mm). Povrchy vystavěného zdiva nakonec vždy omítáme pouze systémovými omítkami (moderní stavební chemie). Problém při použití pórobetonu nemáme ani s rozličnými tvary například dveřních otvorů (třeba oblouky). Velmi snadné je i vyřezávání drážek pro vedení sítí. Stavebník ale musí výrazně dbát na dostatečnou technologickou kázeň při vyzdívání pórobetonem. Tepelný odpor tohoto materiálu je dobrý, špatné nemá pórobeton ani zvukově izolační vlastnosti, ovšem má nízkou akumulaci tepla, což může být v konkrétních podmínkách problém. I když je výstavba tímto materiálem rychlá a levná, je nutné, aby byl pracovník zaškolen. K nejvíce chybám (například zbytečným tepelným mostům) dochází při stavbě pórobetonem svépomocí. A že zde snadnost výstavby velmi láká. Pórobeton je materiálem, který vyniká svou měkkostí (i se řeže snáz než například dřevo). To však může způsobit změny tvaru (objemové změny) a vždy je proto lepší vyztužovat aplikované systémové omítky. Vnější i vnitřní. 1.3.8. Ztracené bednění V zásadě jde o dřevocementové desky či tvárnice, které vyléváme betonem. Dřevocementová skořepina je doplněna o tepelnou izolaci a dutiny jednotlivých vedle sebe do řad pokládaných tvárnic se vylévají betonem. Ztracené bednění je praktickou pomůckou stavebníka a setkáme se s ním už před vyléváním základové desky, kdy se běžně pokládá na vylité základové spáry řada dřevocementových tvárnic, vylévaná betonem stejné kvality, jaký jsme použili pro vylití základové spáry. Se ztraceným bedněním se pracuje snadno a rychle. Ztracené bednění má velký tepelný odpor, dobře akumuluje teplo a izoluje zvuk. Stěny ale musíme armovat (vyztužujeme ocelovými pruty nebo sponami z nerezu). A pokud bychom metodou ztraceného bednění stavěli vnější zdivo, musíme počítat s větším difúzním odporem. A jelikož jde o konstrukci vylévanou betonem a armovanou, budou v budoucnu obtížné jakékoli stavební úpravy vybudovaných stěn. 1.3.9. Sendvičové konstrukce Mezi ně řadíme štěpkocementové desky, betonové sendvičové tvárnice a vibrolisované betonové tvarovky. Štěpkocementové desky a tvárnice mají na rubu vnější strany vloženou tepelnou izolaci. Tvárnice sestavíme do bednění (řady vedle sebe uložených tvárnic) a takto poskládanou stěnu vybetonujeme. Beton pak zajistí pevnost společně s dostatečnou tepelnou akumulací konstrukce a štěpkocementové desky či tvárnice navíc dobře izolují tepelně, ale i proti hluku. Betonové (či liaporbetonové) tvárnice můžeme použít do požadované tloušťky zdiva 300 mm. Používají se pouze pro jednovrstvé zdivo (vnější i vnitřní svislé stavební konstrukce). Opět je zde jako u štěpkocementu mezerovitý liaporbeton doplněn izolací z vrstvy polystyrenu, ovšem jednotlivé tvárnice se nevylévají betonem, ale ukládají na sebe na maltu (opět mokrou cestou). Vibrolisované betonové tvarovky se při svém použití liší tím, že k nim přichytíme tepelnou izolaci a už je na nás, zda budeme omítat či dům obložíme (lícové zdivo, dřevo a další materiály). U sendvičových konstrukcí opět hovoříme o stavebních systémech, často kompletních. Patří sem i další materiály, například keramzitbetonové tvárnice. 1.3.10. Dřevostavby Za dřevostavby považujeme definicí ty domy, jejichž obvodová stěna je tvořena rámovou konstrukcí (dřevěné trámy, fošny), která je opláštěna deskami (OSB desky, sádrovláknité desky) a mezi ně vkládáme tepelnou izolaci a parozábranu. S podobným systémem se setkáme i při budování podkrovních interiérů. Zvenčí můžeme stavbu ještě izolovat (například polystyrenem) a poté použijeme strukturní omítku, ovšem můžeme takovou stavbu i obezdít lícovým zdivem či jakkoli obložit (dřevo, dřevoplast, plast, ale třeba i sláma). Vnitřní povrchy takových stěn se pak většinou řeší sádrokartonem a i jednotlivé příčky bývají sádrokartonové či z podobných materiálů. Doporučuje se ale i vnitřní přizdívka, která zlepší celkový dojem z interiéru. Součástí dodávky dřevostaveb (většinou na klíč) nebývá základová deska. Jejich výhodou je rychlá montáž a plynulé navázání instalací a dokončovacích prací, jelikož stěny nemusí vymrzat (vždy, pokud realizujeme obvodové zdivo suchou cestou). I cena je nízká a máme jistotu, že ze stavebních materiálů maximalizujeme využití obnovitelných zdrojů a tedy náš dům dostane nálepku ECO. Ovšem lidé u nás mají z takového domu dojem, že je z papundeklu, že bydlí na chatě a podobně. To však vyváží výborné izolační vlastnosti, rychlost výstavby a cena a při vhodných vnitřních úpravách a doplňcích lze v interiéru navodit atmosféru vily z jakéhokoli jiného materiálu. Nejmenší dřevostavby zase na druhou stranu lze naložit na návěs a přivézt až na pozemek smontované a i pro takové řešení u nás existuje cílová skupina. Pokud pak dokonce postavíme a vybavíme dřevostavbu tak, že dosáhneme hodnot tepelných ztrát, které odpovídají normě pro pasivní domy (do 15kWh/m3), určitě její služby oceníme. Kdysi se pro dřevostavby vžil výraz americké bednění. 1.3.11. Materiály vápeno – pískové Metodou nazvanou autoklavování (směs písku, vody a vápna) se vyrábějí vápenopískové bloky, cihly, ale i tvary větších formátů. Vyrábějí se ale i doplňkové tvarovky a systém se opět lepí systémovými lepidly a výstavba tedy probíhá suchou cestou. Zdít ale můžeme i mokrou cestou, na běžnou maltu. Tento systém je co do provádění opět velmi snadný a rychlý. Materiál je velmi málo nasákavý a tedy odolný vůči vlhkosti a přitom výborně akumuluje teplo a izoluje hluk zvenčí. Tepelný odpor však má nižší a vysoký naopak difúzní odpor. Jelikož je vápenopískový materiál poměrně tvrdý, je obtížnější vysekávání drážek pro vedení sítí. Navíc jde o typickou sendvičovou konstrukci s aplikovanou tepelnou izolací z exteriérové strany. 1.3.12. Jiné materiály Stejně jako se někteří architekti a stavitelé vracejí k původním materiálům (kámen, nepálená hlína, klasická pálená cihla), prosazují se ve stavebnictví i materiály zatím nové, netradiční, netypické. Konstrukce stěny rodinného domu může být dokonce i z plechu, respektive plechových profilů. Používají se ale i balíky lisované slámy či plastické hmoty. Obzvláště v oblasti nízkoenergetických pasivních domů se dnes velmi experimentuje a tyto experimenty už překročily hranice fantazie kdejakého stavebníka. 1.4. Výrobkové normy a prohlášení o shodě Řídíme se zákonem č. 22/1997 Sbírky o technických požadavcích na výrobky. Na něj navazuje nařízení vlády č. 163/2002 Sb., které konkrétní technické požadavky na dané výrobky stanovuje. Na základě platných předpisů jsou výrobci povinni na každý výrobek vydat prohlášení o shodě tohoto výrobku právě s platnými technickými předpisy. Jednotlivá prohlášení o shodě musíme od dodavatele převzít a uschovat pro případné kontroly. Rovněž je nutné, aby tyto výrobky respektovaly zákon č. 102/2001 Sb. (obecná bezpečnost výrobků) a § 156 novely stavebního zákona, podle které musí použité výrobky splnit následující kritéria: - mechanickou odlnost a stabilitu - požární bezpečnost - ochranu před hlukem - úsporu energií (včetně tepelné ochrany) - hygienu a ochranu zdraví a životního prostředí - bezpečnost užívání stavby a jejího udržování Je-li pak kterýkoli výrobek opatřený evropskou značkou shody (CE), nelze mu klást překážky při vstupu na náš trh. Nevýhodou zde je, že dovážené výrobky, které jsou evropskou značkou shody opatřené, vůbec nemusí akceptovat místní (naše) klimatické a povětrnostní podmínky. Evropská značka shody má totiž obecně nízké hodnoty technických požadavků. Proto musíme dát pozor, jaký – byť certifikovaný – materiál v konkrétním případě použijeme. Je nutné dbát i na fakt, zda nás může ohrozit třeba i proudící voda (při příhrnových srážkách či povodních) či nadměrné sněhové přeháňky. Tomu bude odpovídat nejen materiál použitý pro svislé nosné konstrukce (obvodové a vnitřní zdivo), ale i tvar střechy a použitý druh střešní krytiny.
