145 centimetrů je obrazy ideální výška, tento číselný údaj vychází z hodnoty 57 palců od středu, což je pro změnu „mantra“ americká. Znamená to, že bychom měli obrazy věšet tak, aby se jejich střed (ve směru vertikálním) nacházel 145 cm (57 palců) od podlahy. V této optimální výšce pozorujeme obrazy vestoje zcela přirozeně, jde o ideální pozorovací výšku. Záleží však také na typu interiéru a výšce stropu, nejde o pravidlo všemocné. Proporce dovede zkreslit také instalovaný nábytek. V každém případě však neberte pravidlo 145 cm na lehkou váhu. Vlastně zjistíte, že je to níž, než jste si mysleli. A v praxi pak lze podle dispozic konkrétní místnosti a vybavení nábytkem hodnoty přizpůsobit. Navíc platí, že obvykle nevěšíme jen jednu řadu obrazů, ale vlastně můžeme stěny od určité do určité výšky zaplňovat. Navíc mají obrazy různé rozměry a je otázkou, podle čeho je na stěně srovnat. Začneme tedy provázkem nataženým ve výšce 145 cm, poté si změříme výšky obrazů, ty nejdůležitější, které budou tvořit jádro expozice, postavíme ke stěnám a začneme se rozhodovat.Zvolit lze v první řadě obrazů, kterou budeme věšet linii středovou, spodní, horní, šikmou, olovnicovou (vertikální rovina) a nebo zvlněnou. U středové linie použijeme jako výchozí bod společnou středovou linii. Čili střed každého obrazu leží na stejné linii. Pravidlo 145 cm je v tomto případě nasnadě. U spodní linie volíme jako výchozí spodní hranu obrazů bez ohledu na výšku jednotlivých exemplářů. Obrazy tedy věšíme do řady podle spodní linie. Opět je vhodné natáhnout si provázek. Oproti pravidlu 145 cm (středová linie) je třeba vhodně zvolit spodní hradu. Doporučujeme vybrat ze všech obrazů jeden průměrně vysoký, ten přiložit podle středové linie (145 cm), naznačit na stěnu jeho spodní hranu, natáhnout v této výšce provázek a nebo načrtnout na stěnu linku a obrazy věšet v řadě vhodně promísené tak, jak se nám jejich sled nejvíce líbil, když jsme je stavěli ke zdi. Vhodné je udržet tuto linii okolo celé místnosti. Výzdoba bude působit kompaktně, bude mít smysl. Spodní linie je vhodná pro rámy pravidelných i nepravidelných tvarů, jde prostě o osvědčené, univerzální řešení. Horní linie je pravým opakem linie spodní. Obrazy tedy věšíme tak, aby jádro expozice bylo zarovnáno podle horní hrany. Oproti tomu šikmá linie zajistí, že pověšené obrazy povedou náš pohled šikmo vzhůru. Použít je třeba v tomto případě rámy na šířku i na výšku a je třeba, aby byly od sebe stejně daleko (ideálně pět až deset centimetrů, ovšem v závislosti na velikosti plochy a množství obrazů. Olovnicová linie vlastně představuje svislou přímku, kterou určíme společný středový bod obrazů věšených nad sebou. Tuto linii pak lze kombinovat na větších stěnách s linií horní, spodní i středovou ve směru horizontálním. Olovnice funguje výborně u rámů pravidelných i nepravidelných tvarů, ideální je pak samostatná v úzkých prostorech, tedy na úzkých stěnách. Například nade dveřmi, vedle dveří a v průchodech, na záchodech, mezi skříní a dveřmi apod. Zvlněná linie je praktickým řešením v případě, že chceme na stěnu pověsit spoustu hranatých rámů, chcete však zmírnit účinky až příliš velkého množství přísných hran. V tomto případě je třeba vybrat obraz, který se stane středem stěny a ostatní obrazy začneme od něj věšet v linii zvlněné. Toto řešení je též nejvíce kreativní, můžeme se opravdu rozmáchnout. Dosáhneme tak vizuální jednoty i s nepravidelnými rámy (rámy nepravidelných rozměrů). Dále můžeme opticky rovnat vnější obrysy obrazových, tedy částí stěn, na které obrazy věšíme. Čtyřúhelníkový obrys znamená, že celek bude působit jako čtverec či obdélník. Zdálky to pak vypadá, jako by šlo o jeden obraz složený z více dílčích. Vlastně tím zmateme lidské oko naprosto dokonale, to pak vidí jednotu složenou z různorodých částí (dílčích obrazů). Vnější obrysy však mohou být různorodé, tvoříme tak proměnlivé kontury. A dokonce lze zasahovat i do rozměrů konkrétních obrazů, pokud nejsou nijak cennými originály. Například u fotografických reprodukcí a fotografií lze zvolit ořezy před zarámováním podle potřeby. Jde o velice kreativní přístup, při kterém vzniká výzdoba stěny obrazy jako mozaika. Experimentovat lze i s velikostmi paspart, typy a materiály rámů apod. Existují však i další zajímavé tipy a triky pro věšení obrazů. Často se zapomíná na rohy místností, ovšem je to jen na škody. Ty totiž tvoří v horizontálním směru přirozené svislice, vlastně olovnicové linie, kterých se můžeme držet. A dokonce se od rohů můžeme odrazit. V některých rozích pak můžeme zdůraznit jejich funkci (třeba čtecí kout apod.). Zajímavé je též řešení obrazů nad schodištěm. Obrazová stěna nad ním prohlubuje a zvýrazňuje prostor a výšku. Ideální je zde věšet více podobných obrazů do opakovaného vzoru (kompozice). Můžeme též kopírovat stoupání schodiště, stačí změřit vzdálenost od jednoho schodu po spodní okraj a tohoto rozměru se držet. Vlastně tak udržujeme „stoupající linii“, nejlépe středovou. I zde je na místě pravidlo 145 cm.Mohlo by vás zajímat: Jak vyrobit mechový obraz. Též platí, že čím větší obrazy jsou, tím větší od sebe vyžadují odstup a naopak. Ohled přitom bereme také na vhodné rozměry obrazů vůči stěnám a nábytku. A v potaz bychom měli brát též odstup pozorovací, čili jak daleko bychom měli stát od stěny, když obraz (obrazy) pozorujeme. Další zajímavou možností je rozvěšení menších obrazů co nejtěsněji vedle sebe, do takzvaných bloků. V tomto případě však musí mít určitý řád i volba rámů a jejich formátů (tedy velikostí obrazů). Držet se však můžeme i dalších pravidel, například větší a vizuálně objemnější motivy (rámy a obrazy, někdy může rám působit dominantněji než samotný obraz) je dobré umisťovat na levou stranu galerie (stěny vyzdobené obrazy). Vycházíme z faktu, že čteme zleva doprava a stejně tak se díváme i na interiér. Ovšem některé národy to mají naopak, žádné pravidlo prostě není univerzální.Jelikož velké obrazy působí jako těžiště prostoru, je vhodné jejich „připevnění“ do spodní části galerie. Jestliže pak obraz věšíme nad pohovku, měl by jeho rám viset 15 až 30 centimetrů nad okrajem zadní opěrky pohovky. Není nic horšího, než se při sezení o obraz otírat. V jídelnách pak umisťujeme střed galerie co nejníže, abychom si mohli obrazy pěkně prohlížet i v sedě. U nástěnné galerie můžeme používat stejný rozměr rámů, nebo kombinujeme více velikostí a poměrů stran, minimálně je pak třeba použít tři různé rozměry obrazů, kdy se jednotlivé poměry stran snadno dopočítávají. V praxi ale není dosažení takovéhoto ideálu vůbec snadné. Obzvláště v případě originálních uměleckých děl. Autoři si s rozměry a poměry stran hlavy příliš nelámou. A je tomu dobře, uniformita je až tím posledním, co bychom měli vyhledávat. Vždyť jde o umění.