Tam, kde byla úmorná vedra pravidlem a nikoliv výjimkou, se do plánů domů začlenila jedna praktická záležitost. Spací verandy. Do užívání je zavedli poprvé asi v Japonsku, ale velmi populární byly i na přelomu 19. a 20. století. Byly částečně zastřešené, jako polo-venkovní prostor. Obvykle se nacházely v patře, jako přirozené rozšíření podlaží. Situovány byly do rohu domu, v zadní – klidné části - tak aby chytaly boční vítr a nic nerušilo pokojný spánek rodiny na čerstvém vzduchu. Z plánů obytných domů později vymizely, ale ještě dlouho se s nimi počítalo v nejrůznějších nemocničních zařízeních a sanatoriích. Tam totiž pacienti horkem trpěli, a tohle byl způsob, jak jim v dusné noci dopřát klidné spaní. Demerara leží v Jižní Americe, v Guyaně. A je dnes známá především třtinovým cukrem a vynikajícím rumem. Svět architektury obohatila ale ještě o jeden prvek. Zvláštní formát předsazených okenic, zakrývajících okna roštovou strukturou. Je navržena tak, aby bránila prostupu úpalného slunce do interiéru, a přitom propouštěla vítr. Obyvatelé domů s takovými okny ten design vylepšili ještě tím, že na vlastní parapet pokládali misku s vodou nebo kostkou ledu. Ta odparem zvyšovala vlhkost a dál snižovala teplotu v interiéru. Navenek takové okenice vypadají poněkud hrubě, ale efekt jim upřít nelze. V 18. a 19. století se rozšířili do domů stavěných po celém Karibiku. Ne, tohle skutečně objevné není. Protože s prvními „markýzami“ – rohožemi a plachtami zavěšenými v přesahu střechy nad ulicemi, vstupy do krámků nebo domů – si ochlazovali domácnosti už staří Syřané. Princip byl prostý: když před okny vytvoříte stín, dovnitř domu bude proudit o něco chladnější vzduch. A současně tím interiér zastíníte alespoň tak, aby se kriticky nepřehříval. Římané měli něco podobného, říkali tomu velarium. Skládalo se to v dlouhých pásů látky, které se daly podle potřeby rozvinout. Vůbec největší takový zastiňující systém měli nad celým Koloseem, aby se nepotilo 50 000 diváků. Fungovalo to? Zajisté. A nestálo to skoro nic. Ve starověku se ještě chvilku zdržíme. Protože staří Egypťané bojovali s horkem tak, že namáčeli rákosové rohože nebo závěsy do vody, a pak je zavěšovali do dveří a oken. Když vzduch procházel těmito zakrytými plochami, výrazně se ochladil a přidal trochu vlhkosti do horkého pouštního klimatu. V Persii se zase používal typ podzemního vodovodu zvaného qanat v kombinaci s badgirem, lapačem větru. Jak to fungovalo? Voda v qanatu ochlazuje přicházející teplý vzduch, který vstupuje šachtou, následně se vypouští do sklepů, aby se odváděl horními otvory v badgiru. U stavebních plánů by si to dnes žádalo velké úpravy, takže možná bude lepší zůstat u těch namočených rohoží. Člověk není rostlina, aby se držel kořeny v zemi na jednom místě. Když je někde opravdu nesnesitelné vedro, které nechce snášet? Může se sebrat a vyrazit tam, kde je chladněji. Sezónní migrace za chladem a osvěžením jsou starší záležitostí, než objev dovolené. V 17. století je běžně praktikovali Britové na ostrovech, později se tomu naučili Američané z východního pobřeží. Mířili do hor. Že nemůžete jen tak vyrazit k moři nebo do vyšších nadmořských výšek? A co třeba na chatu za městem, nebo do domku v zahrádkářské kolonii? Nebo si postavit „letní spaní“ ve stanu na zahradě před domem? Když je horka příliš, i takové letní dobrodružství se počítá jako zlepšení.Zdroj: Smithsonianmag.com, curioushistory.com, morayhousetrust.com
