Zahradníky a zahrádkáře zajímá v květnu jedno nejdůležitější datum, totiž patnáctého, tedy vlastně období mezi 12. až 14. květnem, kdy slaví po sobě den za dnem svátek tři ledoví muži. Pankrác, Servác a Bonifác. Právě k nim pranostiky vztahují poslední jarní mrazy (krajově se také říká muži kamenní nebo zmrzlí) a dokonce se toto datum dostalo i do odborně populární a odborné zahradnické literatury. Po ledových mužích si snad podle každé zahradnické knihy, po které sáhneme na pultech knihkupectví, můžeme dovolit konečně naplno zahájit zahradní sezónu... Prostě a jednoduše po ledových mužích nastává jedna z nejdůležitějších květnových činností – přesazování teplomilnějších rychlených rostlin do zahrady, ale i na naše balkóny, terasy, pergoly a venkovní okenní parapety. Balkónové rostliny bývají také choulostivé na chlad. A téže může začít letnění pokojovek exotického původu. Přesto ale doporučujeme jistou opatrnost, nezbrklost, prostě nechvátejte za každou cenu. Může se stát, že sice již nepřijdou mrazíky, ale chladno ještě zůstane nějakou dobu takové, že se vyplatí si počkat anebo rostlinky k večeru denně zakrývat netkanou textilií a pak zase dopoledne odkrývat. Ostatně u vatry kousek od nově postavené májky se 30.4. ještě pořádně choulíváme zimou a často nás vyžene ledový déšť. Kdo má pod čepicí, začne s přemístěním rostlin v nádobách do nevytápěného skleníku a pro jistotu je ještě navečer zatepluje. Hodí se též přesazení do větších nádob, aby se rostlinky již mohly rozeběhnout, ale na umístění na volné záhony je dobré počkat, dokud nebudou teploty jistější. Obzvláště pak ty noční. Třeba takové okurky úplně zastaví svůj růst, pokud nemají stabilně alespoň 15 oC a pomaleji jej pak zase rozbíhají. Navíc jsou za chladného a deštivého počasí snáze napadané plísněmi. Mnoho zahrádkářů dělá každoročně tu chybu, že uspěchají nákup sazenic a ihned je vysadí ven, načež se diví, že musí sazenice koupit znova. Moje žena zahradnice právě dodává, že se jí stává, že si lidi přijdou pro nové sazenice i pětkrát. Nazvala to umanutostí hraničící s vrcholnou zabedněností. Není se jí co divit, když sazeničky mnoha druhů piplá již od konce února, jiné od podzimu, a když je za chladnějšího počasí dokonce ani neodkrývá, prostě na nich nechává zákryv z bílé netkané textilie stále. Protože přes den jsou tak sazenice pro změnu chráněny před přehříváním. A pak si někdo přijde, zaplatí mrzký peníz a nechá sazeničky venku zmrznout. A znova a znova a znova a znova. Někdy mám o ni strach, aby ji nezavřeli pro násilný trestný čin způsobený třeba motyčkou... Opravdu nelze přesně říci, kdy své rychlené sazeničky přesadit ven. Nezáleží jen na termínu po ledových mužích, ale na aktuálním počasí, především teplotách a na tom, co vlastně pěstujete. Proto třeba trvalky kvetoucí v létě můžeme začít v zahradě vysazovat od konce března, během dubna pak můžeme vysazovat a vysévat různé bylinky a mnoho druhů zeleniny včetně třeba brambor, cibule a salátu spolu s trvalkami kvetoucími na podzim. A právě v druhé polovině května nastává čas okurek nakládaček i salátovek a jiných, paprik, rajčat, cuket, artyčoků, lilků a dýní. Pro mladé dvouděložné rostlinky platí, že je můžeme přesazovat, když si již vytvořili alespoň 2 pravé lístky. V této fázi je již kořenový systém dosti silný a rostlině proto manipulace tolik neublíží. Záleží však také na tom, o jakou rostlinu jde a v jakém pěstebním médiu jsme ji předpěstovávali. Třeba rostliny předpěstovávané v jiffech můžeme přesadit prakticky kdykoli, jelikož se přesazují i s jiffem, kořínků se proto ani nedotkneme. V případě teplomilnější zeleniny však dochází k přesazování mnohem později, rostliny jsou již statné a pravých listů mají mnoho. Některé jsou vytáhlejší, což svědčí o horších světelných podmínkách na místě předpěstování. Používat lze k předpěstovávání také takzvané květináče Woodee Pot, které se po přesazení v půdě rozloží a rostlinu ještě přihnojí. Pokud ale sazenice předpěstováváte v tradičním kupovaném substrátu, případně ve vlastním, který jste si namíchali, musíte dát při přesazování dobrý pozor na kořínky. Postupů je přitom více a záleží na konkrétním rostlinném druhu. Například sazenice okurek, cuket a dýní nesnesou manipulaci s křehkými kořínky, v jejich v případě je proto nutné navlhčit substrát, prostě rostlinu pořádně zalít, případně na chvíli namočit i s nádobou do vody. Poté sazenici i s květináčem po nějaké chvíli, aby se substrát pořádně napil, opatrně otočíme vzhůru nohama, rostlinku podržíme mezi prsty a šetrně uvolníme z květináče i s vlhkým balem. Ideální jsou měkčí plastové květináčky, na které ze stran několikrát zatlačíme a obsah se uvolní. Substrát pak z kořínků neodstraňujeme, nýbrž rostliny přesazujeme i s balem. V případě větších sazenic to tak děláme třeba i u rajčat a paprik. Opravdu mladé sazenice paprik ale můžeme opatrně uvolnit ze substrátu. Často jsou navíc vysévané ve větším množství, poté pikýrované, kdy však přesadíme každou zdravou sazenici. Nejde o klasické pikýrování, při kterém se část sazenic vyhodí, byla by to škoda. A právě později vyseté papriky můžeme takto již přesazovat ven či do skleníku. Statnější jedince je však třeba přesazovat i s balem. Saláty, které předpěstováváme nahloučené vedle sebe, přesazujeme kousek po kousku bez substrátu, kořínky zcela uvolníme. Musíme s nimi ale zacházet opatrně. Vždy se také musíme ujistit, že výsadbové jámy a jamky jsou pro kořeny konkrétních rostlin dostatečně prostorné. Sazeničky pak přesadíme tak, aby první dva lístky byly těsně nad zemí. Přihrneme zeminu, rostlinu do půdy lehce přitlačíme a nakonec všechny zalijeme. Samostatnou kapitolou je výběr vhodného stanoviště. Běžná zelenina se vysazuje na venkovní záhony včetně vyvýšených, ale i do květináčů, truhlíků, pytlů se zeminou, vhodných objemnějších nádob, třeba starých věder apod. Obecně platí, že rostliny musí mít podle svých konkrétních nároků dostatek světla, vlhkosti, živin a prostoru. Ovšem právě teplomilnější zelenina má ráda ještě jedno, totiž zakrytí shora před deštěm. Obzvláště pak okurky a rajčata. I když zrovna s rajčaty je to vlastně ještě úplně jinak. Například rakouský pěstitel Erich Stekovics, který pěstuje na devíti hektarech cca 3200 odrůd rajčat, tvrdí, že je nejlepší pěstovat tyto rostliny ležící na zemi a podestlané slámou. Žádné vyvazování k tyčkám či spirálám. Sláma po dešti vždy vyschne, zadrží však dostatek vlhkosti především v půdě. Navíc se při vyšších denních teplotách podestýlka zahřeje až na 70 oC a vrací tak zelenině teplo. Erich Stekovics také tvrdí, že se rajčata nesmí nikdy zalévat. Zálivku dokonce uvádí jako příčinu všech chorob. A proč nezalévat? Ve své původní vlasti, Jižní Americe, rostla rajčata na skalnatém povrchu a vodu si hledala. A jak! Tvořila prý až 800 metrů dlouhý kořenový systém v hloubce až 1,7 metru. Dalším zajímavým postřehem je, že nejlepší chuť prý rajčatům dodává vítr, který rozhýbává jejich listy. Ty přitom způsobují plodům mikrozranění, načež rostlina mobilizuje mnoho sil pro hojení plodů. A tento proces zlepšuje jejich chuť. Tak pozor, nejchutnější a nejvíce aromatická jsou nezalévaná rajčata pěstovaná venku na slámě a na větrném stanovišti. Přitom jsou taková rajčata i nejzdravější. Stekovics prostě tvrdí, že rajče miluje sucho, horko a vítr a svá tvrzení dokazuje mnoha lety praxe, kdy dodává své výpěstky nejnáročnějším zákazníkům po celém světě. Říká také, že zbytečným zaléváním a přeléváním kořenový systém rajčat oslabujeme, ten odehnívá a hniloba se šíří dál. Pokud však nechcete rajčata zalévat a chcete jim dopřát dostatek větru, nesmíte je pěstovat ve skleníku, navíc takovém, který je zdola i ze stran vybetonován. K vodě by se přes vrstvu železobetonu kořínky nedostaly. A vítr? Toto slovo lze považovat za pravý opak slova skleník. Co se týká okurek, ideální je pro ně takzvané okurkoviště. Tedy jakási obdoba skleníku, ovšem ze stran otevřená, okurky jsou tedy pouze shora chráněné před deštěm. Konstrukci si snadno postavíte i sami třeba ze starých trámků, hranolů a prken a starých oken. Vlastně ze stejných materiálů, ze kterých se obvykle staví pařeniště. Jen je třeba dodržet dostatečnou výšku okurkoviště. Šikmá střecha a výška hřebene 3 metry jsou ideální. A ještě jednu vychytávku můžeme při přesazování sazenic využít, totiž takzvanou chytrou houbu. Řeč je o mikroskopické houbě Pythium oligandrum, která patří do skupiny vodních plísní. Tato houba žije především v půdě, kde nám pomáhá v boji se škodlivými organismy.Pythium oligandrum totiž napadá a likviduje jiné patogenní houby a plísně, které způsobují houbová onemocnění rostlin. Produkuje speciální enzymy schopné rozkládat buněčné stěny jiných hub. Pythium oligandrum se proto využívá jako biologický kontrolní prostředek v zemědělství a zahradnictví, kde nám pomůže snížit potřebu fungicidů prakticky na nulu. V laboratorních podmínkách se také zkoumá možné využití této houby při léčbě některých lidských onemocnění. Například atopického ekzému a akné. Pythium oligandrum aplikujeme velice jednoduše, stačí v roztoku s touto houbou máčet kořeny rostlin a to klidně i s kořenovým balem. Smáčitelný prášek s chytrou houbou rozmícháme v několika litrech vody, necháme přibližně 30 minut aktivovat, poté do vědra o objemu cca 10 litrů dolijeme vodu a můžeme začít. Po výsadbě můžeme tímto roztokem rostliny též zalít a to i opakovaně. Ublížit rostlinám nemůžeme, neexistuje něco jako nebezpečná koncentrace houby. Ta navíc, když nemá k dispozici okolo sebe žádné jiné plísně, vyčkává než se zase objeví. Prostě se zapouzdří a čeká na další výživu. Zároveň žije v symbióze s kořenovým systémem ošetřovaných rostlin pomocí nízkomolekulárního proteinu oligandrinu. Tento protein je translaminární, což znamená, že v rostlinách indukuje přirozené ochranné schopnosti (čili rezistenci) vůči houbovým chorobám. Rostliny díky tomu omezují klíčení spor fytopatogenních hub a potlačují růst jejich mycelia. Zároveň i tloustnou buněčné stěny ošetřovaných rostlin. Je paradoxní, že byl právě mikroorganismus Pythium oligandrum dlouho řazen mezi nebezpečné druhy ničící rostliny. Nikoho totiž od jeho objevu Charlesem Drechslerem v letech 1930 až 1932 nenapadlo, že není součástí společenství fytopatogenních plísní, že rostliny neničí, ale fytopatogenní plísně naopak likviduje. Teprve v 70. letech 20. století houbu znovu objevil český vědec Dáša Veselý, kterého napadlo začít tuto houbu využívat k ochraně rostlin. Za silné koncentrace by mikroorganická houba Pythium oligandrum dokonce zlikvidovala i nám známé hříbky. Kromě přesazované zeleniny můžeme roztokem s chytrou houbou zalít jakoukoli rostlinu a nic tím nepokazíme. Jen je třeba si dobře zvážit cenu balení a kolik ho vlastně potřebujeme.Další články o rychlení a přesazování zeleniny:Jak si předpěstovat sazenice zeleninyJak docílit silných a vitálních sazenic, které se zbytečně nevytahujíS předpěstováním zeleniny, balkónovek a letniček pomohou sadbovačeRychlení dýní začíná. Vyznáte se v dýních? Jaké pěstovat a k čemu jsou dobré?Co můžeme vysít již na přelomu ledna a února a proč?Padání klíčních rostlin je komplikací doslova na zabití, jak mu zabránitPařeniště, vlastním teplem ozbrojený bojovník se zimou uspíší zahradní sezónuHříchy uspěchaného jara: čeho se určitě vyvarovat při sázení rostlinKdy začít pěstovat sadbu a jak?Zdroj: Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz, wikipedia.org, pythium.eu, stekovics.at, zahradkar.org