Nee spolu s kolegy (a ve spolupráci s probační službou) vybrala tři vzorky osob: 56 profesionálních zlodějů-bytařů, kteří se specializovali na vykrádání domů, a nyní si odpykávali trest za mřížemi, potažmo už sekali latinu. Padesátku dalších provinilců, kteří měli v záznamech krádeže a vloupání (ale bez oné specializace zlodějů-bytařů, prostě všeobecných pobertů), a kontrolní vzorek padesátky lidí, bez trestních záznamů. A těchto 161 dobrovolníků nechala v rámci studie „vykrást“ libovolné obydlí podle vlastního výběru. Neděste se, tahle praktická část probíhala jen ve virtuální realitě, pod dozorem badatelů. Uměle vytvořené prostředí připomínalo počítačovou hru, která ale s velmi grafickou přesností vykreslovala čtvrtě a předměstí typického nizozemského města. Domy, jejich umístění, provedení fasády, dveří či oken, provoz na ulici, osvětlení – to vše vycházelo z reálných podkladů. Na zkušených zlodějích, jejich trochu amatérských kolezích z branže a do kriminálních počinů nezapojených civilistů pak bylo testování procesu vloupání. Studii a její jednotlivé záznamy „z akcí“ pak s velkým nadšením sledovali i přizvaní policisté, kteří měli vlastně poprvé možnost vidět, na základě čeho si zloději vybírají svůj cíl. A jak do něj pronikají, potažmo, jak se chovají uvnitř domu. Což je naprosto unikátní přístup: v praxi totiž řeší vloupání až poté, co je realizováno, a s pomocí stop na místě čině dohledávají, kudy dovnitř domu zloděj pronikl. Jsou uvyklí řešit a rekonstruovat prostup nenechavců domem takříkajíc z opačného konce celého příběhu. Tady jej poprvé mohli vidět od samého začátku, s tím, že behaviorální charakteristiky výběru cíle i kriminálního činu se silně lišily mezi profesionálními bytaři, běžnými zloději a kontrolním vzorkem dobrovolníků. To vše viděno záznamem z VR brýlí, tedy očima konkrétních osob. Jak to vypadalo v praxi? Například šlo vidět, že se profesionální bytaři skutečně vyznají. Předměstími a konkrétními ulicemi se ve virtuální realitě pohybovali s automatickou jistotou. Nepůsobili rozhodně nápadným dojmem, ale uměli se rozhlížet. Způsob, jakým rekognoskovali terén, pak slovně popisovali. „Z toho, jak lidé žijí, jak se starají o květiny za okny, jakou mají zahradu nebo jaké auto parkuje před domem, nenásilně vyčtete, co asi tak mohou mít doma a jakým způsobem asi bude domácnost organizována,“ zní jejich bezprostřední reakce. Profesně nezdatní zloději tohle neumí, mají tendence až neopatrně jednotlivá obydlí zvědavě okukovat, zastavovat se a tím sebe činit nápadné. O amatérech bez zkušeností raději nemluvit, protože jejich pohled nekoordinovaně těkal z místa na místo, bez jasného systému a výběru. Když přišlo na výběr cíle, profíci měli rovněž jasno. Tři čtvrtiny z nich si nezávisle na sobě vybralo poslední a rohové domy, na okraji ulice. Ideálně takové, které disponovaly neosvětlenou zahradou. Do domu vstoupili zadem, skrze dvůr a jeho nepříliš zajištěné dveře. Běžní zloději to často zkoušeli jinudy, například okny, a kontrolní vzorek dost chaoticky prostupoval, kudy to jen šlo. Průnikem do domu ale „hra“ ve virtuální realitě nekončila. Konečně se začalo krást! A jednotliví účastníci experimentu si mohli v konkrétních místnostech vybrat, co jen chtěli. I tady panovaly značné rozdíly. Amatéři například potřebovali na obhlídku interiéru v průměru 22 minut času, zatímco profíci necelých 9. A dokonale se v plánu obydlí a jeho místnostech orientovali. V přízemí přitom trávili jen menší polovinu času, suverénně směřovali do ložnice. Proč? „Protože tam můžete narazit na šperkovnici nebo bezpečnostní schránku, ve které je toho víc, než kolik stojí celý dům,“ prozrazují. Klasičtí pobertové a lidé z kontrolního vzorku tímhle expertním vhledem nedisponovali. Po scéně místností se pohybovali chaoticky až zmateně, a cílili na „zboží“, jako například spotřební elektroniku: počítače, laptopy, chytré telefony, audiosety. Ta ale nechávala profesionály zločinu chladné. „S plochou televizí sotva můžete rychle utíkat nebo nenápadně zmizet,“ připouštěli s pobaveným úsměvem. „A navíc většinu téhle drahé techniky nedokážete dobře zpeněžit. V zastavárně za ně dostanete jen zlomek ceny, který neodpovídá námaze a riziku.“Cíleně pásli po „malých, ale hodnotných věcech“. Šperky, prsteny, hodinky. Věci, které nic neváží, dá se jich snadno zbavit, ale pořád dostanete za ně slušnou cenu. A také osobní doklady: „Cestovní pas se vejde do kapsy, a má u překupníků násobně vyšší cenu, než nový notebook.“ Profíci také měli podle prvotní prohlídky jasno v tom, jestli se vůbec vyplatí zacházet do suterénu nebo garáže, nebo trávit čas obhlídkou příborníků, potažmo obrazů na stěnách. V běžných domácnostech tady totiž klenoty nenajdou. Což se o amatérech říct nedalo, a jejich snaha nabrat si luxusně vypadající reprodukce nebo sety příborů, připomínající letité stříbro, by jim v praxi moc neprospěla. Povšechně byl ale výstup tohoto virtuálního testu, různých ukázek přístupů ke vloupání, neobvykle robustní a dozorující policisté si jej rozhodně pochvalovali. „Když víte, že jako první udělají A, pak B a nakonec C, můžete se na to prostě připravit,“ říká Nee. Na příkladu z Holandska by to znamenalo posílení bezpečnosti u zadních dveří nebo noční nasvícení zahrady (případně její vybavení pohybovými detektory se světlem), které by profesionální nenechavce odradilo. Pro velký úspěch byl experiment ve virtuálním prostředí zopakován (na vzorku 186 osob tří totožných kategorií) zopakován i v prostředí Velké Británie. S podobnými výsledky a závěry. A nyní nezbývá než čekat, kdy se virtuální výzvy chytí i naši výzkumníci, potažmo policejní vyšetřovatelé.Vhled do mysli zločince a možnost vidět svět kolem sebe jeho očima je totiž, z hlediska praktické bezpečnosti a zajištění objektů před krádežemi, k nezaplacení. Ani v Belgii policisté nezahálí, a vyzvali vědce z oboru behaviorálních studií ke spolupráci. Aby, při konzultacích s konkrétními provinilci, vytvořili „mapu potenciálních rizik“. Ve studii z roku 2019 pak na základě dat o 138 000 obydlí ze 193 typických čtvrtí, předměstí a venkova vykreslili ty „nejtypičtější“ cíle nenechavců. Podle čeho si je vybírají? Základem je nízká hustota zasídlení a malá šance, že někoho při akci potkají. Preferovány jsou proto domy stojící stranou, prostorově odloučené. Ideálně menší byty a garsonky, zvlášť pak ty, které jsou v pronájmu. A zajímavost? Bytaři, alespoň ti z Belgie, se rádi pohybovali v prostředí, s nímž už byli z předchozích akcí obeznámeni. Takže pokud tu žijete v pronajatém bytě, a vaše sousedy nedávno vybílili, můžete chovat reálnou obavu, že jste další na řadě. Z nahodilých dat o vloupáních a bytových krádeží, jež mají vztah k regionálnímu prostředí, jde vyčíst pár zajímavostí. Které ne vždy potěší. Podle čeho si pachatelé vybírají svůj cíl? Impulzivní typy to s dlouhým plánováním nepřehání, a nechají se pozvat nedovřeným či nezajištěným oknem, které je cestou prostupu v 84 % případů. Další preferovanou cestou je sklep a garáž (74 a 73 %). Analytičtější typy se rády informují předem, a před prázdninami je pro ně nejlepším zdrojem informací o movitosti a nepřítomnosti majitele prostředí sociálních sítích. Kam na sebe ochotně a chlubivě rádi naprášíme svou chystanou dovolenou. S klasickým zámkem si většina nenechavců poradí do dvou minut, u složitějších modelů pak do pěti. Přítomnost sousedů ve vedlejším bytě pro ně přitom není překážkou. Čím je tedy odradit? Bezpečnostními skly a bezpečnostními dveřmi. A poněkud problematické je to s alarmy. Zatímco ty připojené na centrální pult bezpečnostních služeb mohou někdy zloděje-bytaře odradit, jiné (a nepřipojené) je naopak lákají. Jsou majákem faktu, že se uvnitř nachází něco hodnotného. Český bytař chodí také na jistotu. Když chce najít peníze v hotovosti, podívá se nejdřív do kuchyně a prohledá dózičky a hrnečky v policích. Pak jde do skříní s ručníky či ložním prádlem, za kterým si lidé často peníze schovávají. A pro jistotu se podívá do splachovací nádržky na WC či pod vanu, pod kterou si lidé z nějakého důvodu ukládají větší částky zabalené v igelitu.Zdroj: ČeskéStavby.cz, ScienceDaily.com, Criminology, Journal of Quantitative Criminology
