V létě v zahradě především grilujeme, udíme, posedíme s přáteli, ovšem oheň je více méně praktickým pomocníkem z hlediska kulinářských požitků, a také romantickým doplňkem. Za horkých nocí není k tomu, abychom se ohřáli, vlastně ani třeba. Ovšem s koncem léta přichází chladné večery a noci, navíc také bývá třeba ohřát se v zahradě při podzimní práci. A právě k tomu slouží ohniště. Ohniště může mít své trvalé místo, může však být i přenosné, čili velmi praktické a my se můžeme ohřát, kdekoli je to třeba. Zní to úsměvně, ale místo toho, abychom se my přibližovali k ohni, přibližuje se on k nám. Tedy – našima rukama.Večery u ohně jsou rituálem, který ukazuje na náš původ, historii, pradávné i blízké předky. Samozřejmě oheň prvotně sloužil ke dvěma účelům – ohřát se (neřkuli nezmrznout) a upravit si tepelně potravu. Přičemž je nejčastěji oboje spojeno dohromady. My se však zaměříme na ohniště, která jsou vhodná tak k opečení buřtů na klacku, ovšem jinak se u nich především ohřejeme. Pokud si chceme ohniště vyloženě postavit, může být v rovině terénu, zapuštěné a nebo vyvýšené. Stavebních materiálů se nabízí mnoho. Počínaje starými či novými pálenými cihlami, případně šamotkami, přírodním neopracovaným kamenem, kamenem otesaným, umělým kamenem (čili betonem v dekoru kamene) a konče tvárnicemi (tvarovkami) z různých materiálů. Dokonce se i vyrábí například betonové tvarovky určené přímo k jednoduché stavebnicové konstrukci ohniště.Zděné ohniště můžeme zapustit do země a vybavit betonovým dnem, na kterém ohniště po obvodu vyzdíme, nebo naopak vyvýšit (a to i výrazně) nad terén. Nesmíme také zapomenout na bezpečnost, jelikož po uhašení zůstávají v ohniště žhavé uhlíky, při hoření zase odletují jiskry. Určitě ohniště nestavíme tam, kde by mohly jiskry cokoli zapálit a po uhašení je dobré přikrýt ohniště poklopem, aby silnější vítr uhlíky nerozdmýchal a neroznesl včetně jisker. Nad terénem vyzděné ohniště se pak může stát například trvalou součástí terasy, stejně jako tomu bývá u krbu s grilem či udírnou. Velmi sofistikovaným řešením jsou přenosná topeniště, často podobná košům, ale také kamnům bez komína, případně však mohou mít tvar třeba ocelové mísy. Ovšem materiálem takového ohniště nemusí být jen kov – ocel či litina, případně silný ocelový plech. Zatímco pod košem bývá pevná podložka, do které se zachytává popel, který propadá roštem, v míse shořelé zbytky dřeva zůstávají. Přenosná ohniště lze často i doplnit roštem a využít jako gril. Přenosná ohniště mívají drátěné či plné poklice, obzvláště ty drátěné jsou velmi praktické, jelikož brání za větru šíření jisker a žhavých uhlíků, čímž ochrání nejen majetek nemovitý, ale i movitý – třeba naše oblečení. Poklice se také používá jako větrolam. Přenosná ohniště mívají nožičky různé podoby, tvaru a tloušťky.Vrátit se však můžeme právě i k tradičnímu kruhovému ohništi, lemovanému kameny, kolem kterého je umístěno jakékoli posezení. Třeba jen ze špalků a prken položených přes ně. Jako ohniště si též můžeme pořídit kovové sloupy s krátkým komínem ve tvaru jehlanu, kužele, válce, … Komín přitom bývá odnímatelný. Ve sloupovém ohništi můžeme oheň udržovat i za deště, voda se do ohně díky malému komínku nedostane. Komínek může mít navíc i stříšku. Jako zahradní ohniště však lze využít i přenosná kamínka. Pokud nějaká stará máme - třeba odložená na půdě, jde o výborné řešení, obzvláště když z nich lze sejmout plotýnka či její část. A skutečnou lahůdkou jsou takzvaná aztécká kamna. Ta nabízí čisté, dekorativní a polouzavřené topeniště. Plášť mají z terakoty, může být i stylově zdobený, co je však jeho největší předností, to je dlouhodobé sálání i po vyhasnutí ohně. A proč zrovna aztécká? Pochází z Mexika. Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, chatar-chalupar.cz, shutterstock.com