Prvním krokem je vědět, které druhy mají přirozený potenciál k divokému rozrůstání. A že jich je:Z keřů a dřevin mají ambice k obsazení celé zahrady třeba bobkovišně lékařské (Prunus laurocerasus), včelaři oblíbené „falešné akácie“, tedy trnovník akát (Robinia pseudoacacia), žlutokvětá zákula japonská (Kerria japonica), vděčný základ živých plotů cypřišovec Leylandův (Cuprocyparis leylandii), svým listovím vysoce estetické tavolníkovce jeřábolisté (Sorbaria sorbifolia), růžovými kuličkami nápadné pámelníky (Symphoricarpos × doorenbosii) nebo škumpa orobincolistá (Rhus typhina). U šplhavců a lián je třeba dávat si pozor na modré mučenky (Passiflora caerulea) a vyloženě vlezlé ruské víno, opletku baldžuánskou (Fallopia baldschuanica). Zpozornět je třeba i u trav, bambusů, rákosů a ostřic. Nekontrolované tenkostébelné bambusy (Sasa palmata), chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), rákos obecný (Phragmites australis) nebo překrásná ostřice převislá (Carex pendula) se umí protlačit a okupovat jakékoliv území. Mezi trvalkami dělá neplechu paznehtík měkký (Acanthus), mochyně lékařská (Physalis alkekengi) přezdívaná židovská růže, vysoké zlatobýly (Solidago canadensis), půdopokryvné touleně srdčité (Houttuynia cordata), japonské sasanky, okrasné mydlice lékařské (Saponaria officinalis), vrbiny tečkované (Lysimachia punctata), čistce vlnaté (Stachys byzantina), slézy velkokvěté (Malva alcea), pupalky dvouleté (Oenothera biennis), monardy – zavinutky podvojné (Monarda didyma) a některé zvonky. Z nízkorostoucích, přisedlých půdopokryvných druhů kostivaly, pryšce, třezalky – například třezalka kalíškovitá (Hypericum calycinum), mechovec kostrbatý (Leptinella squalida), drobná a mile modrokvětá isotoma (Pratia pedunculata), hluchavky pitulníky (Lamium galeobdolon), barvínky menší i větší (Vinca major, Vinca minor) a skalnička, vyplňující dutiny, zvaná domácí štěstí - Soleirolia soleirolii. Z „hospodářských“ plodin je nutné konstatovat divoký růst u ostružin, malin, křenu, topinamburů, máty, šťovíku. Už z toho výčtu je patrné, že většinou nejde o vyložené padouchy. Jsou to docela respektované druhy, z nichž plyne krása a mnohdy i užitek. Jenže když je spustíte z dohledu, dokáží konkurenčně vytlačit všechny ostatní. Jak to dělají? Některé na to jdou přes výhonky a hřížení, jiné se pnou a oddělují, další kolem sebe chrlí semena. Obvykle postupují kupředu v sevřených řadách, zahluší povrch půdy a zastíní slunce. Nedají prostor nikomu jinému. Vědět, jaký funkční mechanismus stojí za jejich bujným růstem, je klíčové pro regulaci jejich dalšího růstu. U šplhavých lián je nejlepším nástrojem kontroly pravidelné prostřihávání šlahounů a natahujících se větví. Je to třeba už proto, že liány umí způsobit přetížení konstrukce, po níž se pnou. Nejlepší doba pro řez kvetoucích lián je po opadání květů, a v době zimního spánku většiny. Chcete si ušetřit práci? Zamotejte šlahouny kolem sebe. Mladé dříve nebo později uškrtí staré.S trvalkami je trochu potíž, mechanismů šíření totiž využívají hned několik. Můžete zastřihávat jejich semeníky a květy, čím zastavíte jejich rozmnožování. Taky je můžete likvidovat rýčem. Ne sekat, ale vykopávat. Vykopání je také jedinou fungující metodou pro cibuloviny. Likvidace porostu topinabmur je pak docela brigáda.Pokud se rozhodnete trvalky posekat, nenechávejte je ležet na zemi. Semena by pustily ven, a nezbavíte se jich. Pozor taky, pokud se je chystáte vyhodit na kompost nebo na hnojiště. V podstatě je tím jen přesazujete. Nízce rostoucí půdopokryvné druhy zastavíte snadno překážkou. Stačí jim vymezit prostor k růstu širším pruhem geotextilie, tkaniny, kartonové desky. Rády by se přes ni dostaly někam dál, ale přeskočit ji nedokážou, a zůstanou výskytem omezeni na plochu, kterou jim dovolíte.Pokud se do okolí šíří hřížením, kořenovými výhonky, oddenky, je ideálním řešením mulč. V silnější vrstvě totiž brání výhonkům prorazit na povrch. Zahluší je, ještě než se dostanou na světlo. Případně je „odpuzuje“ v růstu směrem, kterým je mulč nakladen. Nenechejte je zapustit kořeny. Že to zní zvláštně? Jistě, ale tahle metoda spočívá v tom, že když už budete některé z rostlin s potenciálem k bujnému rozrůstání na zahradě vysazovat, přidělíte jim předem místo, ze kterého neutečou. Například je vysadíte do starého kbelíku, který pak zakopete pod zem. Rostlina bude mít prostor pro svůj růst, ale minimum příležitostí expandovat někam jinam. A když vás přestane bavit, nebo začne škodit, vytáhnete ji i s kbelíkem snadno ven, i s kořeny. Určitě si ale pohlídejte, jaké rostliny u vás na zahradě rostou a jaké se chystáte vysadit. Nemálo z nich totiž umí překvapit. A když už se vysazení nějakého „divoce rostoucího“ exempláře dopustíte, nespouštějte ho z dohledu. Aby nepřeválcoval celou vaši zahradu, je třeba ho neustále kontrolovat, omezovat a vést.Zdroj: GardeningknowHow.org, TheSpruce.com, RHS.uk.org
