Skleníky můžeme temperovat více způsoby a ty lze navzájem kombinovat, čímž můžeme dosáhnout snížení nákladů na minimum. Vytápění skleníků je vysoce neekonomické, to se hodí spíše pro dobře izolované zimní zahrady, které jsou nakonec ideálním prostředím pro pěstování rostlin v zimě a přípravu sadby na jaro. Třeba teplomilná zelenina vyžaduje alespoň 15 oC. Nakonec například mnohé odrůdy chilli paprik prostě nemají v našich podmínkách příliš šancí do podzimu dozrát (viz úvodní foto) a právě ty jsou extrémně náročné na teplo. Pokud je ale pěstujeme v mobilních nádobách, stačí je včas ukrýt do tepla, na co nejsvětlejší místo, případně jim přisvítit. A právě vytápěná zimní zahrada je pro dozrávání „pálivých papriček“ ideální, nakonec bývají zimní zahrady obvykle propojeny s bytem, což z nich činí zimní ráj rostlin. A napojit zimní zahradu na topný systém domu je tím nejjednodušším, co můžeme udělat. V mnoha případech si však vystačíme i jen s temperováním skleníku na teplotu okolo 5 oC a může to být i poměrně snadné. Dosažením této teploty vytvoříme vhodné podmínky pro zazimování mnoha druhů rostlin, kterým by se v teple bytu či vytápěné zimní zahrady nedařilo, a které nakonec nejsou v době zazimování obvykle ani vzhledné. Tyto rostliny vyžadují pro své zazimování chladné prostředí, nikoli však mráz. A obvykle jde o druhy subtropické. Navíc lze v temperovaném skleníku přes zimu pěstovat i otužilou listovou zeleninu, časně na jaře pak můžeme začít s přípravou sadby teplomilné zeleniny i květin. Samozřejmě však již za vyšších teplot jak 5 oc, teplomilná zelenina vyžaduje 15 oC (viz výše). Celoročnímu využívání skleníků navíc nahrávají mírné zimy posledních let, v některých lokalitách (např. jih Moravy) si mohou otevřít šampaňské, pokud se stane, že alespoň nějaký ten den trochu mrzne (kromě zahradníků a zahrádkářů samozřejmě, ti mráz nepotřebují vůbec, o to více, že se zde mnozí začínají přeorientovávat na subtropické rostliny). Pokud bychom pak chtěli skleník vyhřívat alespoň na 10 °C, náklady se prakticky zdvojnásobí, přičemž záleží i na typu a izolačních schopnostech skleníku, způsobu vytápění a také samozřejmě na počasí. Na prvním místě je tedy izolace skleníku, dobře izolovaný skleník je pro temperování základ. Určitě je v tomto ohledu lepší dutinkový polykarbonát než sklo (čím silnější a čím více dutin, tím lépe) a co se týká samotné konstrukce skleníku, je ideální plast a dřevo, nikoli kov. Důležité je též dokonalé utěsnění všech škvír, ovšem větrání skleníku se pak nevyhneme ani v zimě. Rozvinuté plísně a choroby v nevětraném prostoru by zahubily vše, co jsme chtěli temperováním skleníku ochránit. Větráme však pouze v nejteplejší části dne a vlastně stejně, jako se větrá byt. Naráz maximálně otevřít, co lze, nechat cca 5 minut a zase zavřít. A toto větrání opakovat ideálně vícekrát za den. Izolační schopnosti skleníku lze též zvýšit obalením bublinkovou fólií a na noc můžeme použít navrch ještě neprůsvitnou izolační vrstvu (černá netkaná textilie či jiný materiál). Na noc pomohou dokonce i zatažené stínící prvky (např. žaluzie). Větší skleníky pak můžeme přepažit polystyrenovými deskami a nebo bublinkovou fólií. Vytvoříme si tak zóny s různým tepelným režimem, načež pak temperujeme či vytápíme především jižně orientovanou část skleníku. Pro přezimování rostlin je ideální orientace skleníku na východ až západ. V tomto případě totiž ideálně využijeme zimní sluneční záření. Sluneční paprsky navíc lépe využijí asymetrické skleníky a o to více, pokud je orientujeme opravdu chytře. Základ představuje co největší šikmá plocha orientovaná k jihu. A toto řešení pak oceníme i v létě, kdy je slunce na obloze postavené výš a svítí více shora, tedy do lomené špice skleníku. A právě ta dovede sluneční paprsky alespoň částečně odrážet, čímž eliminujeme přehřívání a popálení rostlin. Pokud již máme skleník dobře izolovaný, správně orientovaný, konstruovaný z vhodných materiálů a optimálního tvaru, je nasnadě zvážit rozdíl mezi vytápěním a temperováním. Co se týká vytápění, nejšetrnější a nejlevnější budou topné kabely umístěné přímo v záhonech. Ty napojíme na termostat, který hlídá teplotu v prostoru, ale jen níže nad zemí. Nemá smysl se snažit vytápět celý prostor skleníku, ale jen tu přízemní část, kde rostliny jsou (tedy pokud nejsou umístěné v regálech výše položených). Pozor však, účinnosti takového vytápění dosáhneme pouze v případě, že bude půda stále mírně vlhká. Prodávají se též topné podložky, které lze umístit pod sadbu a zazimované rostliny v mobilních nádobách. Větrákem je navíc možné vyvolat proudění vzduchu, které brání rozvoji houbových chorob. Takzvané půdní topení je sice nákladnější co se týká pořizovacích nákladů, ale je efektivní a provozně příznivé. Nejdůležitější je totiž právě teplota půdy a právě z ní pomocí topných kabelů teplo stoupá vzhůru. Navíc si můžeme pomoci ještě infračervenými žárovkami. Kromě drahého a sofistikovaného topného systému včetně radiátorů či konvektorů s teplonosným médiem, tepelného čerpadla či solárně termických panelů, které ovšem nemůže nést sám skleník kvůli pasivním tepelným ziskům, pak lze vytápět i dalšími improvizovanějšími způsoby. Patří mezi ně třeba kamínka s kouřovodem, který odvádí spodiny ven ze skleníku, například kanadská kamna jsou pro tento účel vyloženě ideální. Ovšem v dostatečné vzdálenosti od kamen nesmíme nic pěstovat. Udělala by více škody než užitku. Dále propanbutanové ohřívače na bomby s plynem, případně ohřívače spalující oleje či parafín. Ovšem v těchto případech je třeba zajistit dostatečné a pravidelné větrání, aby se ve skleníku nehromadily zplodiny ze spalování. Pokud se rozhodnete skleník vyloženě vytápět, je třeba využít cirkulace vzduchu a faktu, že teplo stoupá vzhůru, kde jsou zvenčí ochlazovány zahřívané povrchy. Proto umístíme choulostivější rostliny v mobilních nádobách výše. V případě topných elektrických kabelů v půdě a topných podložek je tomu naopak. Bude se nám proto hodit nějaký regálový systém, který pak po zimě zase uskladníme a v sezóně využijeme skleník jinak. Ovšem záleží na velikosti skleníku, dispozicích a samozřejmě našich záměrech.Navíc můžeme faktu, že teplý vzduch uniká vzhůru a chladnější se drží při zemi, využít pomocí takzvané nucené cirkulace vzduchu. Funguje to tak, že pod vrstvu zeminy umístíme trubky a do nich vháníme přes den ventilátorem teplý vzduch, který čerpáme pod hřebenem střechy skleníku. Zemina se tak rychleji prohřeje. Teplo též můžeme ukládat do kamenů či betonových desek. A pokud se rozhodnete pro tepelný výměník, nepůjde sice o malou investici, ovšem v létě vám poslouží v obráceném režimu naopak k ochlazování skleníku. Navíc si lze i doslova na koleni vytvořit levnou variantu tepelného výměníku (např. pomocí husích krků a ventilátoru). Vyloženě samotné svíčky příliš nepomohou a při dlouhodobém využívání se nám i pěkně prodraží. Ovšem jako doplňkové a též okamžitě dostupné řešení svůj smysl mají. Nakonec noční přitápění svíčkami využívá již mnoho generací zahradníků. A aby nám teplo, které produkuje plamen svíčky, hned neunikalo vzhůru, stačí nad svíčky umístit například obrácený hliněný květináč, který teplo akumuluje a vyzařuje i nějakou dobu po dohoření svíčky. Pokud takto vytvoříme sestavu z více nádob, získáme poměrně účinné topidlo, které je schopné skleník mírně temperovat, ale hlavně poslouží nejlépe rostlinám ve své bezprostřední blízkosti.Vůbec akumulační schopnosti některých materiálů jsou pro temperování a vytápění skleníků klíčové. Tuto schopnost má půda, voda, kameny, beton, cihly a jiná keramika. Jestliže přes den svítí sluníčko, teplo akumulují a rovnou i vyzařují, později postupně vyzáří zbytek tepelné energie, čímž snížíme náklady na vytápění. Vynikajícím způsobem lze takto využít skleníky pultové, které jsou postaveny ideálně u jižně orientované stěny. Akumulačních schopností kamenů, cihel a betonu využijeme jejich umístěním ve skleníku a stejné je to i s vodou. Akorát je třeba do skleníku vložit celou baterii vodních topidel, tedy například PET lahví naplněných vodou. Ohřev vody navíc urychlíme zabarvením plastu zvenčí na černo. Stačí jakýkoli nátěr a obarvit můžeme i samotnou vodu, což je zcela ideální řešení. Takový hypermangan je levný a není jej třeba mnoho, ovšem využít lze i obarvení vody grafitem a jinými materiály, nejlépe opět do černa. Ovšem kameny, cihly a beton mají přece jen i tak o dost lepší akumulační schopnosti než voda. Tu pak lze též udržet v uzavřených černých hadicích, které roztaháme po skleníku jako nekonečného hada. Vlastně pomocí kompostu využijeme podobného principu, jako když se brzy na jaře zakládá pařeniště, na jehož dno uložíme čerstvý koňský hnůj, ten shora zasteleme listím a přikryjeme vrstvou zeminy. Kompost se dovede díky rozkladným procesům zahřát na až 70 °C a to je panečku teprve něco! Žádné palivo, žádné technologie, ale jen obyčejný rozklad rostlinné hmoty (kterou ostatně i skleníkem produkujeme) a čerstvého hnoje, posekané trávy, rostlinných zbytků z kuchyně apod. Toto teplo se v až takovéto intenzitě uvolňuje až po dobu několika týdnů a postupně kompost vychladne. To však neznamená nic jiného, než že do vrstvy zeminy nad kompostem na jaře vysadíme, co potřebujeme, přičemž rozložená hmota již bude fungovat jako hnojivo (humus) a zároveň si bude držet dostatek vody, čímž eliminujeme zálivku. Sice nejde o řešení na celou zimu, ale je naprosto geniálně jednoduché a zdarma. Aby pak kompost opravdu hřál, musíme jej založit naráz, z čerstvé hmoty a v době, kdy skleník teplo začíná potřebovat nejvíce. Tři čtvrtiny takového kompostu by měla tvořit hmota bohatá na uhlík (listí, sláma, dřevní drť, štěpka a seno), čtvrtinu pak hmota zelená. Pokud takovou dobře promísenou směs obohatíme ještě o dostatek čerstvého hnoje (ideálně např. koňského) a vše „naočkujeme“ ještě ne zcela rozloženým kompostem, máme vyhráno. Proces rozkladu nastartujeme zalitím kompostu, který zakryjeme listím a navrch uložíme vrstvu zeminy. A jelikož musíme při zimním pěstování ve skleníku zalévat pravidelně, každá další zálivka rozklad podpoří. Pro nastartování rozkladu lze též využít zalití zákvasem z kopřiv a ptačího trusu. Kompost můžeme z části zapustit pod povrch a z části nad povrch, přičemž kompostovanou plochu ohraničíme z boků dřevěnou ohrádkou, aby se nám do kompostu dostával vzduch. Déle bude kompost fungovat jako dokonalý výhřev skleníku, pokud jej jednou za týden provzdušníme (přeházíme lopatou), proto je ideální pro pěstování rostlin v mobilních nádobách, které vždy odsuneme na stranu, kompost přeházíme a zase nádoby položíme na plochu s kompostem. Kompost nám tak do jara opravdu důkladně vyzraje a my v něm můžeme rovnou začít pěstovat rostliny. Kompost lze navíc založit i vedle skleníku a z něj do skleníku zavést trubky, které sem budou přivádět teplý vzduch. Pokud kompost pravidelně nepřehazujeme a rovnou přes zimu pěstujeme rostliny ve vrstvě zeminy nad ním, bude nám vyzrávat pomaleji. I tak se ale do jara rozloží dostatečně, abychom zde mohli pěstovat teplomilnou zeleninu. Pomocí kompostu výrazně snížíme náklady na vytápění. Nesmíme též zapomenout na odstraňování sněhu ze skleníku. Pravda, sníh je sice tepelným izolantem, ovšem též brání pasivním solárním ziskům. A to je v tomto případě důležitější. A navíc může těžký sníh skleník poškodit.
