Řešit problém hned u zdroje je pochopitelně nejpraktičtější. Ale právě to není dost dobře možné. Se sousedem sice ještě můžete promluvit o tom, kdy by zrovna nemusel frézovat plechy, případně že jeho lásku k hlasitému technu nesdílíte - ale hluk z dopravní komunikace, stavebních prací (pokud nepřekračují normy) už většinou domluvou nezkrouhnete. Pak je třeba improvizovat, proměnit třeba plán vlastní zahrady tak, aby do ní hluk zvenčí tolik nepronikal a nešířil se dál. Zvuk se normálně šíří od zdroje postupným podélným vlněním, od pevných látek se může odrážet i příčně. Přenos zvuku také do jisté míry ovlivňuje vítr a teplotní gradient v atmosféře, které k vám mohou „přihrnout“ hluk odjinud. Jednou z nejprostších metod, jak utvářet ze zahrady skutečně klidný prostor bez kraválu zvenčí, je postavit šíření hluku do cesty bariéru, překážku. A ne, nemusí to hned výt rovnou vysoká zeď. Rostlé vysoké stromy svými kmeny průniku hluku brání, a stejně tak to umí i živé ploty. Principem pohlcování zvuku u nich je hustě rostoucí a současně jemná struktura. Zkrátka a dobře, hodně lístků a spletitých větviček pohromadě. Pokud na živý plot nemáte místo a deset let nechcete čekat na topolový větrolam, vyzkoušet můžete i „menší“ bariéry. Vynikající jsou například pampové trávy, husté porosty bambusů anebo třeba choísie, mexické pomerančovníky. Pohlcují příchozí hluk, rozptylují jej a ještě k tomu samy trochu šumí, takže podstatu nepříjemných hluků ředí. Pro „ředění“ hlukového znečištění prostředí je též perfektní voda. Tedy, vodní plochy, voda naplacato. Molekuly vody totiž pohlcují přicházející hluk, vibrují a odčerpávají tak rychlost zvukové energie. Vodní prvek sám působí dost uklidňujícím dojmem i opticky, navíc ochlazuje prostoro odparem vody (zlepšuje mikroklima zahrady) a pomáhá i zvířatům. Je to výhra na několika frontách. A samozřejmě, pokud zvládnete vytvořit vodní prvek tekoucí, zurčivě bublavý potůček anebo kaskádu malých vodopádů, dáte vzniknout vlastní akustické kulise zahrady. Hluk ale často přichází ze stran, kde vytváření vodního prvku úplně nepřipadá v úvahu. Tam se vyplatí operovat s loukou. Plochou porostlou vyššími travinami/kvetoucími bylinami. Ano, mají to rádi opylovači, prospívá to biodiverzitě. A většímu tichu také. Navíc tenhle voňavý koberec skvěle „lapá“ zvukové vlny, díky svým strukturovaným listům. Metr široký záhon s vyššími lučními květinami udělá podobný efekt jako pět centimetrů silný plaňkový plot. A vypadá o něco přirozeněji. Přicházející nezvaný hluk pochopitelně nemusíte jen tlumit a pohlcovat, ale také tříštit a odrážet. Totiž chytře umístěnými strukturami.Tam ovšem trochu nastává problém – kam se vlastně ta zvuková vlna odrazí. Pergola, altánek, zastřešení nad terasou, jsou k tomuhle účelu perfektní. Nejsou vyloženě pevnými překážkami, neuzavírají prostor. Ale i tak dokážou vytvářet tišší prostor. Samozřejmě, že když jsou zastřešené, porostlé pnoucí se vegetací, fungují lépe. A na to se hodí myslet i při sestavování nejrůznějších rostlinných girland, kvetoucích oblouků, porostlých mříží a trelisů. Rozhodně totiž působí v prostředí zahrady přirozeněji, než třeba cihlové zdi. Na druhé straně, zděná stěna o síle 200 mm funguje spolehlivě. A čím vyšší - případně se vzduchovou přepážkou - tím lepší. Zrovna tak dobře funguje i beton, ale uznejte sami. Kdo by se na to koukal? Nepřekročit limit stavebních vyhlášek a současně nevytvořit něco, co tiché zahradě ubere na efektu odpočinkového místa, není vždy snadné. Ráj květin obklopený zdí věznice prostě netěší oko ani duši. Ale nebojte, místo zdí neméně dobře fungují skalky a výtvory z přírodního kamene. Anebo gabiony, zídky vystavěné z drátokamene. Gabiony jsou vůbec zajímavým – a poměrně estetickým – řešením hlukové situace. Rozptylují a pohlcují zvukovou energii prostřednictvím vibrací, vytváří hodnotný prvek zahrady, stabilizují půdu a terasy. A poměrně dobře je můžeme „sladit“ i s dalším proti-hlukovým prvkem, vyvýšenými květinovými záhony. Jejich vrchní vrstva půdy je tvořena miliardami drobných půdních částic, které fungují jako houba pohlcují zvuky, snižující decibely. Ostatně, na zahradě bojující s hlukem by mělo být všemožných obrubníků, lemů a různě členitých pásem co nejvíce. Při potírání hluku ale vždy v první řadě vycházejte od zdroje. Zkrátka, identifikujte, odkud to přichází. A lze-li na to vidět, bude to i slyšet. Pro odklon i pohlcování hluku tedy platí v první řadě zařídit, abyste na zdroj „neviděli“. Zablokovat přímou viditelnost. Překážka musí být ale o něco vyšší, širší/delší, aby fungovala. Nezapomeňte také na to, že jakákoli bariéra musí být nejen akusticky účinná, ale také vhodná pro daný účel. Budete se na ni dívat, inu, pořád. Takže tou tlustou betonovou hradbou to sice vyhrajete, ale vaši zahradu poklidnějším místem neučiní. Někdy je proto lepší využít více ne až tak extrémních postupů, kombinovaných na jednom místě, než jedna obří zeď.