Takže prosím trochu s nadhledem: proč vlastně stavět udírnu ze zdiva, když se nabízí desítky jiných materiálů? Jednoduše proto, že zděná udírna vydrží a přetrvá. Pokud ji usadíte na dobré místo, a její stavbu neodfláknete, bude stejně stabilní stavbou, jako třeba chata nebo garáž (to o té stabilitě a dlouhodobosti ale raději na stavebním úřadě nezmiňujte). Dobrá zděná udírna zdobí a krášlí svou přítomností, dotváří funkční zázemí zahrady. A má taky velmi slušnou provozní kapacitu, objem na zpracování masa a dalších produktů. Na rozdíl od plechových boxů nebo dřevěných domečků. Velmi slušná je i její schopnost akumulovat teplo, takže s „velkou“ v zásadě více neprotopíte. A jistě vás ještě pár kladů napadne. Pokud jde o konkrétní konstrukční model, nabízí se jich stovky, a domácí kutilové je volně kombinují. Takže nějakého univerzálního ideálu se při žádném popisu nedobereme. Budeme se soustředit jen na model, který počítá se svatou trojicí: topeniště (místo, kde zatápíte), kouřovod (prostor, kudy vzlíná a prostupuje, ochlazuje se, kouř) a vlastní prostor pro uzení (komora, kde vzniká bašta). Než se vrhnete do divokého kolíkování stavební parcely, dejte si chvilku na prostudování materiálů. Článek Stavba udírny není dřina, pokud víte, co chcete do startu postačí. Dozvíte se něco o doporučené velikosti komory, roštech; spádu a tahu kouřovodu (největší zdroj komplikací), optimálních odstupech, dostupných materiálech, požadavcích na topeniště. Z toho všeho pak vzniká plán, přenášený v praxi do terénu. Jak to může vypadat? Třeba jako udírna se zahloubenými základy pod úroveň terénu do nezamrzající hloubky (50-80 centimetrů), vysypaná štěrkovou drenáží, vybetonovanou a armovanou základovou deskou (10 – 15 centimetrů) nebo základním nosným rámem, soklem (podle očekávané lehčí váhy kompletu udírny), a s částečnou nebo kompletní izolací podkladů (v závislosti na terénních a klimatických podmínkách). Pokud zvažujeme udírnu jako náročnější komplet s už trochu důmyslnějším zastřešením, neobejdeme se už kompletní základové desce se ztraceným bedněním. Protože to už skutečně není malé a skromné dílo. Parametry stavebního zdiva se pak liší podle očekávané frekvence provozu, náročnosti údržby, počasí. A ke zvážení je hodně toho, co můžete, a relativně nemnoho toho, co opravdu musíte. Kouřovod by měl být z kameniny, litiny, nebo oceli. Topeniště musí být schopné snášet výkyvy teplot, být zaizolované, vyspárované. Ke zdění udírny nepoužíváme běžné pálené cihly, protože ty svět okolo neustojí. Jejich póry mohou nasávat vlhkost, může dojít k přemrznutí a popraskání. Proto sáhneme preferenčně pro krajc-na-krajc pálených lícových, hladkých. Těm už venkovní klima problémy nečiní. Základní stavba z betonových tvarovek se jeví jako slušný kompromis cena/výkon, ale nevypadá to kdovíjak hezky. A dívat se na to budete dlouho. O něco lépe vypadají třeba vápenopískové cihly, ale jako jinde v životě i tady platí, že to podstatné se nachází uvnitř. V tomto případě by se za hranou vápenopískových cihel měla nacházet vnitřní vyzdívka ze šamotových cihel. S šamotkou nešetříme nikde, kde bude teplo a žár. Nejen ve vlastním topeništi, ale v napojení kouřovodů, u dvířek, manipulačních prvků. Volba, jestli šamot (sypká směs k naředění, šamotová moučka nebo malta) anebo šamotové desky či vyzdívka z téhož materiálu, je dost individuální. Pro a proti má i tzv. vodní sklo, které je možné do šamotové malty přimíchávat ve směsi, a zvýšit tak odolnost/tvrdost. ¨Jenže kritické hlasy zmiňují, že v udírně nedosáhnete takového tepla (kolem 1200 °C), aby se sklo skutečně vypálilo. Ať tak či onak, rozhodně je toto šamotové řešení efektivnější pro samotné topeniště, než komoru. Šamotová malta přitom slouží jako izolační výplň, nikoliv klasická malta – pojivo. Nemá držet stavbu, ale odolávat žáru. Určitě ale uvnitř na žáru exponovaných nepoužíváme klasickou maltu, který by rozpukala. A vyhlazení a vyspárování musí být v celém vnitřním profilu dokonalé. Je to určitý kontrast, v preciznosti i materiálu: zatímco základovou desku vyrábíte klasicky, z běžného betonu (C15), směrem vzhůru přidáváte na kvalitě. Protože ta rozhoduje o tom, jak dlouho bude výsledek sloužit svému účelu. Pojivem cihel v řadách je obvykle vápenocementová nebo vápenná malta. A nezapomeňte ani na dilatační spáru mezi vnitřní komorou (trezorem udírny) a zdivem, protože vlivem tepla dochází z rozpínání. Při dalším vnějším obezdívání udírny už můžeme více povolit uzdu své fantazii, a prakticky nejsme omezení materiálem, jen jeho estetickými hledisky (formátovaný kámen, lepené pásky, řemínky, štípaná břidlice?). Dá se říct, že dvě kutilské udírny ze zdiva nebudou stejné. Proč? Udírnu totiž zrovna tak můžete vystavět i ze starých vypálených cihel, s těmi pálenými nadvakrát vyrovnanými zevnitř. Malta může být klasická, doplněná o vnitřní vyspárování šamotovým tmelem… stavět můžete z kamene, z betonových tvarovek ztraceného bednění či z jiného (prakticky jakéhokoliv) zdicího materiálu. Pokud se na kutilská řešení úplně necítíte, ale přesto máte velkou chuť nechat vypotit bůček v domácí udírně, můžete sáhnout i po kompletních dodavatelských balíčcích. Stavební materiál (dost často betonový), spolu s kováním a dalšími prvky vám tak dorazí přímo domů, jako jedna velká skládačka. Nejste tím tedy ochuzeni o radost z toho, jak vám práce roste pod rukama, ale zároveň nemusíte pracně řešit, jak adaptovat nedostatky materiálu sháněného po všech čertech.
