Princip je prostý: zařízení o minimálním průtoku postupně dávkuje po kapkách závlahu přímo ke konkrétní rostlině. Ta ve výsledku zužitkuje veškerou závlahu, kterou jí nabídnete. Nestrádá suchem, a vy maximálně šetříte vodou. Protože vlhkost dostáváte tam, kde je rostlina schopna ji bezprostředně zužitkovat. Přímo ke kořínkům, respektive do substrátu těsně kolem nich. Úspora vody pak v závislosti na substrátu činí 40-80 %. Podstatná je tu automatizace celého procesu, která šetří váš čas. Ten ale musíte do začátku investovat do toho, abyste správně vedený systém individuální závlahy vybudovali. Snadné to úplně není. Obvykle je třeba propojit krytý zdroj vody se záhonkem, rozvést síť hadiček přímo ke kořenům, zajistit fungování dávkovacího mechanismu aplikátorů. Buď na nějakém mechanickém principu, anebo s pomocí digitálního dávkovače-časovače. Aplikátor může mít v závislosti na vašich požadavcích podobu jehlových odkapávačů, děrovaných trubiček, (semi)permeabilních materiálů, mikro postřikovačů, rosičů či rozprašovačů/mlžičů, to vše na míru vašemu záhonku, závěsnému truhlíku či skleníku. Zapomenout nesmíme ani na redukci/regulaci tlaku. A aby to celé opravdu dobře fungovalo, je většinou zapotřebí ještě překrýt substrát fólií anebo ochrannou vrstvou mulče. Tím totiž snížíte další odpar a zajistíte, že závlaha bude směřovat opravdu jen ke kořenům, a nebude horkem vzlínat k povrchu. Instalace takového systému může být poměrně nákladnou a pracnou záležitostí, ale je to investice, která se vám vrátí. Zvlášť, dokud se meteorologické předpovědi o suchu v dalších letech neumoudří. Strategicky směřovanou a dobře dávkovanou závlahou zabraňujete přelití rostliny, chráníte její listy před spálením. V tropických vedrech je jediným omezením růstu rostliny právě sucho, takže když jí zajistíte přiměřenou vláhu, bude se mít skvostně a na úrodě to bude hodně znát. Zajistit v průběhu dne zálivku tak, aby odpovídala požadavkům rostlin, je jinak skoro nemožné. Zkuste si nalít každou hodinu odměrku ke každé rostlince… závlahový systém to udělá za vás. Dávkováním vody přímo ke kořenům bráníte tomu, že budete závlahou vyživovat i okolní, konkurenceschopnější plevele, navíc pohodlně vykryjete bilanční rozdíly mezi deštivými a suchými dny. Znát je tu hlavně u plodů, jejichž chuť či velikost je přímo úměrná zálivce – jahod, salátů, brambor, okurek, rajčat, paprik. Je to povšechně dobrá věc, pokud ji tedy dobře sestavíte. A záleží jen na vás, jak sofistikovaný systém automatické závlahy hodláte vytvořit. Základním řešením, se kterým můžete začít (než se pustíte do pokročilejších experimentů, protože tohle vás určitě chytne) je modulární systém hadic a rozvodů zavlažovací sestavy. Funguje jako centrální potrubí „velké“ hadice, v níž jsou v pravidelném intervalu vytvořené průniky, dírky, ze kterých vestavěnými kapkovači uniká voda. Většinou ale směřuje do hadiček o menším průměru, jež cílí k rostlinám a jejich kořenům. Z každého průniku, dírky, je pak v pravidelném intervalu vypuštěna voda. Je to instantní řešení, které ale ne každému musí sedět, odstup kapkovačů, většinou designovaný po třetině metru, totiž nemusí odpovídat tomu, co zrovna pěstujete. Instalace ale bývá doplněna o uzávěry, se kterými redukujete kapkovací efekt. Důležitý je i průtok touto centrální hadicí, limitovaný kapkovači. Může činit jeden, dva nebo osm litrů za hodinu, větší už v podmínkách české zahrádky uplatnění nenajdou. Pokud vám tovární řešení nevyhovuje, můžete si zavlažovací sestavu vyrobit sami. Chce to jen měkkou hadici (plast LDPE), do které vyříznete a vsadíte kapkovače. Vložený díl je třeba dobře zaizolovat, abyste zabránili ztrátám vody. Hodí se k tomu různé dvou a čtyřcestné spojky. Na rozvody pak napojíte jemné PVC hadičky, kapačky, jež vedou přímo ke kořenům rostlin. Jednotlivé díly této miniaturní skládačky vodovodního potrubí se ještě hodí pevně zafixovat, uchytit k podkladu. Je to i pro vaše pohodlí, abyste při manipulaci kolem rostlin nezavadili a nerozpojili zavlažovací sestavu. Což se jinak prostě stává. Jinak je vcelku kumšt vytvořit dostatečný otvor. Takový, který nebude systém přetěžovat přílišným odběrem a tryskáním (anebo moc malým, kterým to nepoteče vůbec). Vyhráno ale ještě nemáte. Je zapotřebí solidní zdroj vody. Tím může být třeba velká nádrž, studna, IBC kontejner, odběr z vodovodního řadu. Ale systém si podle zdroje žádá jisté úpravy. Pokud chcete závlahu fungující nenáročně, samospádem, musí se zdroj vody nacházet nad výškovým profilem záhonku. Přeci jen, k optimálnímu toku vody z hadice potřebujete tlak 0,5-1,5 barů, u systému mikro-kapkové závlahy až 3 bary. A na 1 bar (1 metr výšky vodního sloupce) potřebujete vytvořit dostatečný výškový přesah. Zdroj tedy musí být v samospádné sestavě o dost výš, než je položený záhonek. Pokud tedy nenahradíme samospád malým čerpadlem. To si ale bude žádat zdroj energie. Vynechat všechny zbytečnosti, a spolehnout se na vodu z kohoutku? Jistě, ale úplně si tím nepomůžete. Budete totiž potřebovat redukci/regulaci tlaku, abyste zabránili tryskání vody. Každé z nabízených řešení tedy má své malé pro a proti, roli tu přirozeně hraje rozlehlost závlahového systému, jeho členění a profil zahrady. Pokud máte zahradu položenou ve svahu, vyplatí se hrátky se samospádem. Jinde se vyplatí tvořit několik paralelních, nepropojených a nekřížených systémů závlahy, abyste nevytvářeli pro vodu nedostupná místa. Přitom platí, že tovární řešení vám bude garantovat funkčnost, ale ne vždy podle vašich požadavků, zatímco ručně vyrobený systém vás vyjde levněji, ale bude potřeba ho více ladit. Pro jímání vody ze zdroje mimo vodovodní řad oceníte ještě jednu hračku: filtr nečistot. Usazování řas a zanášení systému pískem by totiž mohlo vaši práci deklasovat na zbytečnou námahu. Svou roli tu hraje i tvrdost vody. Krápníkové jeskyně tvořit nechcete, ne? A samozřejmě, ráz dokonalosti získává závlahový systém až poté, co jej provedete spínačem, elektrickým časovačem. Ať už hodinami, které nastavíte na konkrétní čas, anebo pravidelné intervaly. Pokud podlehnete kouzlu techniky, utratíte pravděpodobně ještě za pár dalších komponent. Užitečné může být jedno či více půdních čidel, sbírajících v reálném čase data o dostupné vlhkosti u kořenů zalévaných rostlin. Dozvíte se, jestli zaléváte přiměřeně a dost, a podle toho můžete vodu i dávkovací interval upravit. Fungovat to může v plně automatizovaném režimu, při kterém závlahový systém sám vyhodnotí, že za deště zalévat netřeba. A další hříčkou nejen do skleníků může být připojení dávkovače tekutých hnojiv, který tu a tam vypraví hadicí směrem k rostlinám dávku živin. Není to sci-fi, ale efektivita moderní práce. Různá technická řešení nabízí i provedení hadic. Nemusí být nutně děrované. K dostání jsou totiž i porézní, polopropustné. Ty propouští jednocestně vodu svým povrchem ven, a ovlažují povrch kolem sebe. Podobně jsou pak k dostání hadice kapkové, určené k instalací do výkopu a zahrnutí. Propouští vodu ven, ale jsou ošetřeny tak, že kořeny rostlin nepustí dovnitř. Nezanáší se. Což je asi jediný neduh, který se vyplatí na systému zavlažovací sestavy průběžně kontrolovat, zvlášť u jehlových odkapávačů. Z hlediska celoroční údržby je třeba jemné vlášení hadiček na zimu sklidit, aby nedošlo k jejich poškození mrazem či zanášení. Ze systému je třeba po sezóně vypustit vodu, a na jaře před instalací pročistit, profouknout. Elektronika a čerpadla by určitě měly strávit zimu pod střechou.Jinak je ale servis už sestaveného systému závlahy minimální. Váš čas a energii si žádá během instalace, pak už dělá jen radost.