Musí se nechat, že vliv drtivé většiny těchto opatření na lidské zdraví byl veskrze pozitivní. Místo podezřele zasmrádlých zákoutí ulic velkých měst udržované veřejné toalety; přetékající žumpy a jímky byly postupně nahrazeny systémy kanalizace; už žádné haldy koňského a jiného hnoje vedle chodníků. Širší přístup ke zdrojům čisté pitné vody, mýdlo a umývání rukou. Bohužel, snaha po zneškodnění zdrojů organického odpadu a zdrojů vizuálního nepořádku šla někdy až příliš daleko. V případě prostor, které si o sanitaci z principu svého fungování - kvůli zdraví lidí - přímo říkaly, trefila plošná sanitace nesprávný cíl. Vlivem hnutí došlo k likvidaci zeleně kolem nemocnic a špitálů. Ze stromů padající listí, blátivá hlína chodníčků, dráždivé pyly rostlin, nad ránem ohlušující zpěv ptáků. To vše se dostalo na černý seznam „znečišťujících a rušivých faktorů“, které musely být bezpodmínečně odstraněny. Krom té trochy viditelné i neviditelné (ale tušené) špíny totiž zeleň za okny rozptylovala pozornost léčených. A to se profesorům medicíny a primářům klinik nezdálo vhodné. Pacient se neměl soustředit na nic jiného, než na zdar své terapie, a ke svému vyzdravění měl upínat veškeré myšlenky. Ne čučet z okna nebo z lavičky ústavu na to, jak nad záhonky bzučí včely. Proto drtivá většina zdravotních institucí, vzniklá na přelomu 19. a 20. století připomíná pochmurný skanzen architektury. Budovy jsou to sice na pohled vznosné, ale neradostná. S interiéry vysokých stropů, vyplněné povrchy snadno omyvatelných kachlíků a dlaždic, sterilní, ploché a bez výrazu. Odlidštěné a vyprázdněné, bez života. Člověk se tu snadno promarodil až k márnici, a proto také spousta nemocných, kteří měli možnost výběru, dávali přednost domácí medikaci. Protože se s nápomocí ochotného doktora a jím podávaných léků doma uzdravili spíš. Jak to? Motivující přítomnost důvěrně známého prostředí evidentně pomáhala, stejně jako nějaký ten kontakt s přírodou. Bylo to něco jako pomyslný slon v místnosti: téma, o kterém všichni vědí, a rozhodně se nedá přehlédnout, ale nemluví se o něm. Nemocnice navenek disponovaly veškerými kvalitami, ale něco jim prostě scházelo. Něco, co silně brzdilo úspěšnost delší terapie a především rekonvalescence pacientů. Že by tím chybějícím faktorem mohla být ona vyklučená zeleň, bylo víc než tušené, ale nepotvrzené. Vycházelo to i z prosté selské logiky a zkušeností. Proto také byla mezi smetánkou tak populární soukromá sanatoria, protože byla obvykle usazena v parcích. Ale pořád tu chyběl nějaký solidní vědecký argument, důkaz. A zdá se až neuvěřitelné, že jsme si na něj museli počkat až do roku 1984. Tehdy v prestižním vědeckém žurnálu Science vyšla studie doktora Rogera Ulricha, který velmi rigorózním způsobem experimentoval s uspořádáním prostředí nemocnic, ve smyslu vlivu zeleně na terapii. V krátkosti: zjistil, že pacienti se například po operaci močového měchýře vyzdraví v průměru o den až dva dříve, když budou moci z lůžka koukat do zahrady, než do bílé cihlové zdi na své cimře.Brzy se s podobnými studiemi roztrhl pytel. Ukázalo se, že obrázek lesa zavěšený na stěně je lepší než holý stěna, ale pořád bude lepší živá květina, a ještě lepší je okno s výhledem do zahrady. Samozřejmě, pacienti, kteří měli možnost posedět si na lavičce ve skleníku, zimní zahradě anebo procházky parkem, to úplně vyhráli. Výsledky byly průkazné, statisticky přesvědčivé. Chyběla jim jen interpretace, protože nemocnice minulé i současné přece dávaly pacientům maximum péče. Nebo ne? Vysvětlení se ustálilo na tom, že kritickým faktorem pro rychlé uzdravení pacienta je absence stresu. Stres totiž rekonvalescenci blokuje. Zahrady kolem nemocnic přímo neléčí (takové tvrzení by se nejspíš studovaných lékařů dotklo), ale umenšují hladinu stresu – a tím pomáhají pacientům v rychlém uzdravení. Kolem roku 1990 se tedy kruh poznání definitivně uzavřel a dospěli jsme tam, kde jsme stáli na počátku Hnutí za hygienu. Čistota a sterilní prostředí je pochopitelná nutnost fungujících nemocnic, ale bez té trochy zeleně a života to prostě dobře nejde. Je to taková naše potřeba si všechno rozdělit, zařadit, rozškatulkovat. Proto se dnes ohromná energie věnuje navázanému výzkumu toho, co jsme tak nějak tušili. Řeší se, jestli je třeba trávník prospěšnější než záhon s květinami, jak vysoké a jak daleko mají být stromy, aby to pořád pomáhalo, jestli má výraznější efekt jezírko než skleník, zda pro výsadbu zvolit spíše druhy regionální nebo exotické.Navíc se ukazuje, že různé věkové kategorie pacientů si žádají trochu odlišné věci. A ty se mění třeba i podle probíhající fáze rekonvalescence, nebo třeba konkrétního období dne. Snaha nacpat tyhle poznatky do tabulek a dát jim charakter doporučených standardů, aby se z nich vytěžil ten nejlepší terapeutický potenciál, tak běží pořád. Co by tedy na správné terapeutické zahradě chybět nemělo, jaké rysy by v souladu s dnešním poznáním měla mít?Správná zahrada by v první řadě měla být svěží a zelená. Měla by disponovat místy nabízejícími reálný zástin rozrostlých stromů i místa rozvolněná, prosluněná. Pochopitelně že se sedacími prvky. Nechybět by tu měly kvetoucí rostliny a keře by měly být různých výšek, žádné stejnověké linie živých plotů. Ostatně, těch přímých linií by mělo být co nejméně, upřednostňovány by měly být organické tvary, křivky a pozvolné obloučky. Prostor takové zahrady by měl být pochopitelně přístupný, bezpečný. Všem věkovým kategoriím. Poměr mezi zelení a pochozími plochami by měl dodržovat poměr 7:3 (tedy 70 % zeleně), protože i lavina vegetace dobrotu nedělá. Zahrada má působit udržovaným, ale nepřešlechtěným dojmem. Musí být uvěřitelná, reálná. Zbavená by měla být abstraktních rysů. Umělecké výjevy, skulptury a neuchopitelné sochy nemocné příliš netěší. Prostor by měl nabízet jistou míru soukromí (v tomhle koutku si můžete nerušeně povykládat s návštěvou) ale také podněcovat interakci. Aby tu byla místa, kde se vejde víc vozíčků vedle sebe, a jejich řidiči si mohou třeba povykládat. Sociální kontakt je totiž také moc důležitý. Správná terapeutická zahrada by měla dávat možnost zapojit všechny smysly: něco tu vidět, slyšet, cítit, moci se čeho se zajímavou texturou dotknout. Ano, je třeba dávat pozor na alergeny, ne, neměly by tu být rostliny jedovaté a také je vhodné se vyhnout květinám příliš vonným aromatickým. Ty třeba dráždí pacienty prodělávající chemoterapii. S vodními prvky se dá udělat trefa i chyba. Překvapivě důležitá je akustika jejich provozu. Pokud fontánka svým zvukovým projevem připomíná učurávající toaletu anebo chrchlavé pítko, nikomu radost neudělá. To vodní hladinka, po níž ševelí větrem hnané vlnky, je něco jiného, milého. Ptačí krmítka ano, ale hodí se je držet v odstupu – tak, aby byli vidět a slyšet ptáci – ale neslétali se blíže. Přeci jen, přenáší těch parazitů víc než dost.V krátkosti: čas strávený na nemocniční parku nebo zahradě vám těžkou popáleninu nohy nebo rakovinu nevyléčí. Ale může vás motivovat, zbavit stresu a nakopnout váš imunitní systém tak, že budete léčbu lépe přijímat. Léčba je ucelený proces, který se nesoustředí jen na jeden neduh nebo orgán, ale chápe tělo lidského pacienta v jeho celistvosti. A právě proto bychom další užitečný střípek do mozaiky vyzdravění – efekt vegetace nemocničních a terapeutických zahrad – rozhodně neměli podceňovat.Zdroj: ArchDaily.com, ScientificAmerican.com, HealingSpaces, Science.org
