Mohla to být pořádně drastická podívaná. Však se na ní, kvůli předpokládané krvavé senzaci, sešly dobře tři tisícovky diváků. Úplně zaplnili vstupní halu New York Crystal, proslaveného veletržního paláce u Bryant Park. A všichni, s hlavou zakloněnou do výšky, s údivem sledovali představení. Co přesně se tu před jejich zraky v r roce 1854 odehrálo?Na první i na druhý pohled to vypadalo jako pokus o sebevraždu nešťastného vynálezce. Jakýsi muž se tu postavil na plošinu mohutné zdviže, která tu byla před nedávnem instalována. Poté se nechal tou plošinou vytáhnout do výšky – skoro do třiceti metrů – aby se pak pustil sekerou do přesekávání lana mechanismu, který onu zdviž vytáhl do výšky. Co mělo následovat, to se dalo vcelku očekávat. Po přetržení lana se měla ta několikatunová plošina s rachotem zřítit dolů a v hromadě ocelového šrotu pohřbít i toho sebevražedného šílence.Mohla to být skutečně drastická podívaná. Ale nebyla. Po posledním seku se lano sice vymrštilo vzhůru, ale ona zdviž jen seskočila, o pouhých pár decimetrů, dolů. A zastavila se bez hnutí. Žádná havárie, žádná destrukce. Nic takového nenastalo. Celá tahle sešlost posloužila jen jako názorná reklama na produkt, za nímž stál onen muž na vrcholku zdviže. Jmenoval se Elisha Graves Otis, a právě se tím odvážným kouskem postaral o to, aby se o jeho objevu psalo po celých Státech. Některé věci se zkrátka popisují těžko, a tak je nejsnazší je ukázat, názorně předvést.Otis vynalezl a nechal si patentovat tzv. bezpečný výtah. Přesněji řečeno, první výtah vybavený automatickým bezpečnostním zařízením, které samo zabraňovalo pádu v případě přetržení zvedacího řetězu nebo lana. Nelehko by se to vysvětlovalo, bylo to lepší rovnou ukázat.A protože na svůj produkt při té dramatické předváděcí akci vsadil před diváky svůj život, nikdo už o jeho kvalitě pochybovat nemohl. Těleso zdviže těžkého výtahu se po přetržení lana bezpečně zaklínilo. Což bylo něco nebývalého. Výtahy pochopitelně žádnou novinkou ve světě nebyly. První takové zdvižné stroje s kladkami používali už staří Egypťané, patřily k fárání a práci v dolech, k vidění byly i na každé druhé stavbě ve městě. Jejich hlavním funkčním zádrhelem ovšem vždy bylo to, že ono nosné lano se zdviháním přirozeně opotřebovávalo. Bylo jedno, z jak pevného materiálu – provazů, žíní nebo oceli – bylo.Dříve nebo později zkrátka podlehlo opakovanému používání, otěru a oděru, začalo se třepit a prasklo, přetrhlo se. Dalo se tomu částečně předcházet třeba kontrolou zátěže a pravidelnou výměnou takového opotřebeného lana za nové. Ale obecně to nebylo nic, co by zvyšovalo důvěru ve výtahy s lidskou posádkou. Vlezli byste dobrovolně do uzavřené rakve výtahu, aniž byste věděli, zda jej poslední pasažéři nepřetížili; zda jej lajdácký údržbář neopomenul zkontrolovat a spořivý majitel domu včas zaplatil výměnu tažného lana za nové?Výtahy tedy k výškovým stavbám patřily, ale šlo zpravidla o výtahy technické, servisní. V odloučených šachtách, neurčené pro lidskou posádku. Protože nikomu nepřišly dost bezpečné. A pan Otis se postaral o to, aby – i v případě přetržení tažného lana – bezpečné byly.Nedá se ovšem říct, že by byl Elisha Graves Otis vynálezcem, který zazářil hned napoprvé. Ke svému fenomenálnímu objevu se totiž dobral slušně řečeno oklikou. Jako jedno ze šesti dětí v nepříliš majetné rodině neměl budoucnost dopředu zrovna nalinkovanou. Ve dvaceti letech vyrazil z rodné Virginie do městečka Troy ve státě New York, kde se uchytil jako závozník a tesař. I když ho tesařina bavila, nebyla to zrovna platem vysoce hodnocená práce, a Otis měl k tomu ještě problémy se zdravím. Fyzická dřina ho ničila. A snad právě proto začal přemýšlet nad tím, jak to břemeno fyzické zátěže přenést na stroje.Parní pila, kterou sestavil, by byla nepochybně skvělým a práci usnadňujícím vynálezem. Ale větší slávu by nejspíš udělala v regionu, kde zpracovává dřevo ve velkém. Proto ji přestaví na parní mlýn. Ani to nebyl špatný nápad z technického hlediska, ale ekonomicky úplně netáhl.Vrátil se tedy o krůček zpátky, k trochu jiné formě tesařské práce. Začal navrhovat a vyrábět kočáry a železniční vagóny. Ty prosluly svou kvalitou, ale určitě jich nevyráběl tolik, aby si mohl žít na vysoké noze. Firmu tedy ponechá běžet dál, ale sám kývnul na práci ve společnosti O. Tingley & Company, ve státě Albany. Tady se vyráběly lůžkoviny a textilní potahy. Otis k té jednotvárné práci přimyslel adaptovaný soustruh, pletací stroj. Ten vyráběl textilie čtyřikrát rychleji, než zvládly lidské ruce. Po téhle zásadní inovaci provozu už ale moc co dělat neměl, a tak jen tak bokem – pro své železniční vozy – vymyslí mechanismus záchranné brzdy, kterou mohl ovládat strojvedoucí.Byl to ale jen takový tvůrčí odskok, který ho proslaví až mnohem později. Ostatně, ve svém tvůrčím rozpoložení přišel i s „objevem“ parní – pečící trouby do domácností. Nápadů měl zjevně víc než dost, ale do kapsy měl pořád hluboko. Proto ve čtyřiceti letech totiž znovu pracuje, jako zaměstnanec – inženýr, na vylepšení strojové výroby v továrně na postele v Yonkers. Problém, který ve staré fabrice řeší, je vlastně prostý. Dvoupodlažní provoz, v němž je třeba z přízemí vytáhnout do patra těžké náklady. Klasickým kladkostrojem to sice jde, ale s vysokým rizikem nehod a úrazů. Přetížená lana se totiž často přetrhávají.Otis tedy velmi jednoduše načrtne mechanismus pružinových čelistí, které se v případě přerušení lana rozevřou a padající výtah zastaví.Funguje to skvěle. Jak přesně? V novinách to popisují následovně: „Bezpečnostní zařízení, které bylo vzorem technické jednoduchosti, se skládalo z pružiny, která byla připevněna jak k horní části zdvihací plošiny, tak k nadzemnímu zvedacímu lanu. Za běžných okolností byla pružina udržována na místě tahem hmotnosti plošiny na zvedací lano. Pokud se však lano přetrhlo, tlak se náhle uvolnil, což způsobilo, že se velká pružina pohybem podobným čelisti otevřela. Když k tomu došlo, oba konce pružiny se zaklesly do nosníků se západky s pilovými zuby, které společnost Otis instalovala na obou stranách výtahové šachty, čímž se padající zvedací plošina zcela zastavila.“ Takže když se rok později sám pustí do dalšího podnikání – odkoukal potřebné know-how, sám rozjel fabriku na výrobu postelí, lůžkovin a čalounění do kupé železničních vagónů – automaticky do nového provozu zařazuje i svůj bezpečný výtah. Ten velmi zaujal majitele ostatních fabrik v okolí. Prý za kolik by něco takového postavil pro ně? Otis tak ještě bokem rozjíždí výrobu svých bezpečných výtahů pro továrny v okolí. A pak prozře.Město New York roste do nebes, věžáky po výtazích volají. Ale jen po těch bezpečných.V roce 1854 se tak rozhodne šlápnout do „nejistoty“ a svolá do New York Crystal onu slavnou předváděčku. Akci, která slibuje senzaci destrukce, jenž nenastane. Zpráva o bezpečných výtazích má pak ještě nějakou setrvačnost, než ji vezmou v potaz architekti. První takový je s velkou slávou instalován v roce 1857 do E. V. Haughwout Building. Je to sice jen šest pater, ale jako prvek modernizace je to zásadní průlom. Majitelé výškových domů a nově budovaných mrakodrapů si spočítají, kolik prostoru ušetří tím, že místo spirál schodišť osadí do svých projektů bezpečnými výtahy. Otis pak s každým rokem získává dvojnásobek objednávek oproti předchozímu sezóně. A když ještě obohatí nabídku o parní stroj, určený speciálně k ovládání výtahů a zdviží? Je to recept na dokonalý úspěch.V roce 1889 je „výtah od Otise“ instalován na Eiffelově věži v Paříži.A v roce 1913 na Woolworthově budově, tehdy nejvyšší stavbě světa, v New Yorku. Vede přes šedesát pater! Toho už se ale Elisha Graves Otis nedožije. Podnik za něj dál povedou jeho synové, kteří z bezpečných výtahů učiní naprostý hit.Až příště pojede výtahem, nebojte se. O vaši bezpečnost se před 170 lety postaral univerzální vynálezce, který se nebál na tenhle vynález vsadit svůj vlastní život.Zdroj: ASME.org, invent.org, newyorker.com, otis.com