Kiwano (Cucumis metuliferus) z rodu okurka (Cucumis) je blízkým příbuzným melounů, okurek a jiných tykvovitých rostlin. Bude po vás chtít teplo a tedy skleník a nebo fóliovník, závětří, sluníčko, kyprou a humózní půdu a dostatek vody. Rostlinky si přitom snadno vypěstujeme ze semínek získaných ze zakoupených plodů. Ta vyséváme na konci února do květináčků či sadbovačů a do skleníku dáme sazeničky, až budeme mít jistotu teplého počasí bez hrozících mrazíků. Přesto však bude dobré zpočátku rostlinky zakrývat na večer bílou netkanou textilií. Vhodná doba na přesazení kiwana do skleníku je obvykle na konci května, určitě pak po půlce května. Kiwano pochází z jižní Afriky a podle výrazných špičatých výrůstků na plodech se mu lidově říká “rohatá okurka“ a nebo “africký rohatý meloun“. Dalším synonymem je “divoká okurka“. A pokud bychom si odmysleli právě ony rohy, okurkám se i dosti podobá. Tedy svými plody. Co se týká listů a květů, ty jsou ještě podobnější.V Zimbabwe říkají kiwanu “gaka“ nebo “gakachika“. Na plantážích je pěstováno hlavně v USA v Kalifornii, v Portugalsku, Itálii, Německu, Chile, Austrálii a také na Novém Zélandu. Na pulty našich obchodů je kiwano importováno. Plazivé stonky kiwana dorůstají délky až několika metrů, v úžlabí střídavých listů se začnou objevovat výrazné žluté květy, které se po opylení mění ve válcovité bobule. Ty mohou být dlouhé až 15 cm a široké až 7 cm. Na povrchu mají plody (bobule) kiwana pevnou slupku, která je zprvu zelená a při dozrávání zoranžoví. Porostlá je krátkými, silnými ostny. Uvnitř bobule najdeme velké množství bílých semen, která jsou obalena zeleným, sladkokyselým míškem. Co se týká pěstování, má kiwano opravdu stejné nároky jako ostatní teplomilná plodová zelenina. Prvních plodů se dočkáme na přelomu července a srpna. Dobře živená a zalévaná rostlinka nám dovede dát za jedno vegetační období plodů až několik desítek. A pozor, kiwano je třeba sklízet na rozdíl od okurek pouze v plné zralosti. Tedy v době, kdy je slupka oranžová. Nejcennější jsou na kiwanu jeho semena a dužnina. Semínka obsahují větší množství draslíku a hořčíku, dužnina pak také vitamin C. Pokud žijete v teplejších oblastech naší země, třeba na jihu Moravy, vypěstujete si kiwano dokonce i na venkovních záhonech, kam sazeničky přesadíme po půlce května. Ohromnou předností této rostliny je, že tolik netrpí na rozdíl od okurek houbovými chorobami, ovšem sviluškám, molicím a mšicím chutná náramně, což představuje riziko přenosu nemocí virového původu. Plody kiwana se konzumují především syrové, stačí plod napříč rozkrojit a jeho obsah vyjíst pomocí lžíce či lžičky. Dužnina má na rozdíl od semen výraznou sladko kyselou chuť, ovšem konzumujeme i semena. Navíc jsou zdravá. Kdo však semínka nemusí a vybírá je i z melounů, může si dužninu propasírovat přes sítko. Vynikající je pak třeba do koktejlů, ovocných dezertů a sals. Chutí kiwano připomíná okurku s příchutí limetky, někomu pro změnu banán s dýní. Ovšem plody voní po okurkách. Alespoň tedy něco. Semínka získaná z plodů je třeba opláchnout čistou vodou a nechat oschnout, aby nehnila. Výsev provedeme na konci února až začátku března a to velice mělký. Do týdne nám semínka vyklíčí, pokud udržujeme substrát neustále vlhký. Semenáčky pikýrujeme jakmile povyrostou. Vyžadují však jemné zacházení, jelikož kořínky jsou velmi jemné. Lepší bude vysadit dvě semínka do jedné nádobky a nechat růst 2 rostliny vedle sebe. Při výsadbě do skleníku udržujeme vzdálenost jeden metr na každý důlek, rostliny vytvoří dosti slušnou hmotu. Ideální pak bude použít nylonovou síť, aby se měly rostliny čeho zachytávat. Jakmile rostliny dosáhnou délky 1 metr, musíme je zaštipovat, aby netvořily další neplodící stonky. A pozor, plody, které zůstanou ležet na zemi, rychle hnijí, bude proto vhodná podestýlka například ze slámy. Byť kiwano odolává lépe plísním než okurky, přesto je vhodné používání fungicidu.
