Mnohokvět hroznatý (Kniphofia uvaria) z čeledi Asphodelaceae pochází z území Jihoafrické republiky, konkrétně z Kapské provincie, odkud byla tato rostlina zavlečena do mnoha zemí světa. Dnes ji najdeme v Severní Americe, Austrálii, Novém Zélandu, jihoamerické Patagonii i v Evropě, většinou však jako rostlinu zahradní. Někde ale unikla pokusům o svou kultivaci a dostala se i do volné přírody, například na jihovýchodě Austrálie (Nový Jižní Wales a Victoria). Zde se kleopatřina jehla stala dokonce invazním druhem rostoucím v hustých trsech, který ohrožuje místní citlivé ekosystémy. Rostlina se též naturalizovala například v americké Kalifornii a v Indii, kam se zřejmě dostala v období britské nadvlády. Zplaněla i ve Velké Británii, kde se stala oblíbenou v anglických zahradách, ale i v Belgii. A za posledních několik let již byla viděna v přírodě i u nás a na Slovensku. Cesta ze zahrad do přírody je pro tento druh zřejmě dosti snadná. Vzdáleně může Kleopatřina jehla svými květenstvími připomínat zmenšeninu věže klenotů (Echium wildpretii), endemitu Kanárských ostrovů, případně místní vlčí bob mnoholistý (Lupinus polyphyllus) čili lupinu. Je ale třeba hodně přimhouřit oči, protože kleopatřina jehla je prostě originál. Své jméno dostal celý rod Kniphofia podle profesora lékařství z německého Erfurtu Johannese Hieronymuse Kniphofa. Lidově se rostlinám též někdy říká pochodňové lilie, jelikož nápadná květenství připomínají pochodně. S liliemi však nemají kleopatřiny jehly vůbec nic společného. Setkáme se také s názvy tritomea, torch lilie a red hot poker. Kleopatřina jehla dorůstá výšky od 0,7 až do 1,5 metru (výjimečně dvou metrů), přičemž tvoří nad zemí listovou růžici podobnou růžici juky (Yucca). Podobně jako u juky též květ vyrůstá ze stvolu pokrytého šupinami, tedy vlastně květenství hrozen s jednotlivými drobnými kvítky. Vejčitý hrozen je totiž tvořen množstvím drobných květů, které jsou nejprve zbarvené červeně a později postupně směrem vzhůru žloutnou. Po odkvětu je třeba stvol, který právě může být dlouhý až 2 metry, odříznout.Kleopatřina jehla kvete od června do září, což je skvělá zpráva, další skvělou zprávou je, že jde o vyhledávanou pastvu včel. Květy mohou mít barvu od jasně žluté přes smetanově zelenou až bělavou, oranžovou a růžovou, nafialovělou, až po temně červenou. Kleopatřina jehla preferuje slunná stanoviště, která jsou dobře chráněna před větry. Půda je nejlepší dobře propustná a bohatá na živiny. Krásně se tato kvetoucí soliterní trvalka doplňuje s jemnými travinami a vůbec jinými drobnějšími druhy rostlin, které nechají vyniknout její nádheře. Výborně vypadá třeba i vedle levandulí. Pokud ji budeme pěstovat v popředí významných trvalek, umocníme tím naprosto neopakovatelný pohled na její jakoby oranžově až červeně hořící hrozny. A pokud rostlinu zkombinujeme třeba s šantou kočičí, dosáhneme opravdu romantického dojmu. Aby rostlina správně přezimovala, je dobré zkrátit přibližně o třetinu její listy. Stonky s hrozny budou též uříznuty a my poté hlavní část rostliny zakryjeme spadaným listím opadavých dřevin. Kleopatřinu jehlu lze i přesazovat, musíme však být velmi opatrní. Její zásobní hlíza se totiž snadno zlomí, je velmi křehká. Doporučuje se nejprve vytvořit v zemi jámu, aby se do ní kromě hlízy pohodlně vešly i kořeny. Vegetační vrchol rostliny musí vždy směřovat vzhůru, najdeme jej ve středovém puku. Na rostlinu v jámě opatrně nahrneme zeminu a zarovnáme s okolní půdou do roviny. Žádná z částí hlízy nesmí ze zeminy vyčnívat. Některé kořeny mohou být silně propletené se spoustou vláknitých oddenků a právě i s nimi je třeba zacházet opatrně. A pozor, časté přesazování této rostliny může mít za následek, že nám nebude kvést. Lepší je ji proto nechat na jednom stanovišti více let.V teplejších oblastech snáší a přežívá zimu spolehlivě, v chladnějších oblastech doporučujeme na zimu důkladné zateplení listím. Obecně je mrazuvzdornost udávána až do -25 oC (s přikrývkou do -30 oC). Prvním kultivarem je zřejmě zahradní hybrid, který byl vypěstován v 19. století v anglických zahradách Williama Wilsona Saunderse, nelze však vyloučit, že by mohlo jít také i o původní jihoafrický druh. Africké mnohokvěty (Kniphofia) byly do evropských zahrad přivezeny právě na začátku 19. století, kde docházelo ke křížení především druhů Kniphofia uvaria, Kniphofia bruceae a Kniphofia linearifolia. Skutečná jihoafrická Kniphofia uvaria přitom byla záhy shledána pro evropskou kultivaci jako méně efektní a přestala být pěstována. Dnes se proto setkáme nejčastěji s kultivary, jejichž původ lze rozeznávat hlavně podle délky a tvaru listenů. Některé druhy rodu Kniphofia jsou původní i na Madagaskaru.Prodávány jsou dnes například následující hybridy:'Aleazar' (výška 1 m, červený květ)'Corallina' (výška 80 cm, sytě červený květ)'Earliest of All' (výška 90 cm, žlutočervený květ)'Little Maid' (výška 60 cm, žlutý květ)'Royal Standard' (výška 1 m, žlutočervený květ)'Wol's Red Seedling' (výška 50 – 60 cm, červené květy)'Bees Sunset' (nažloutlé i naoranžovělé květy)'Fiery Fred' (oranžové květy)'Prince Igor' (červené květy)'Royal Standard' (květy přechází z červené na žlutou)'Strawberries and Cream' (červená poupata, slonovinově bílé květy)'Traffic Lights' (květy přecházejí od zelené přes oranžovou na červenou)'Tawny King' (hnědožlutý stvol)'Timothy' (červený stvol)'Bees Lemon''Buttercup''Green Jade''Ice Queen''Little Maid'Zdroj: botany.cz, magazinzahrada.cz, wikipedia.org, rostliny.net, ČESKÉSTAVBY.cz
