Kloš jelení (Lipoptena cervi) nebudí sympatie ani pod lupou. A ani jeho další česká pojmenování nezní sympaticky: lojnice, jelenica či třeba postraňák a dokonce okřídlené klíště či létající klíště. S klíštětem sice nemá tento hmyz po biologické stránce nic společného, ale na našem těle nebo oděvu se opravdu dovede držet úporně. Jako klíště. Pohybuje se přitom velmi rychle. Před týdnem mě v lese zástupci tohoto hmyzího druhu pobodali tak nepříjemně, že na ně prostě musím upozornit. Místa silně svědí, člověk si je škrábe i ve spánku, krvavé tečky se zvětšují a infekce bakterií nechce ustoupit. Navíc jsou pod kousanci na pokožce tvrdé boule. Jestli za takové trable košík stročka trubkovitého (černé lišky nálevkovitého tvaru) vůbec stál... Nic platný nebyl repelent ani dlouhé rukávy a nohavice, kloš jelení se na další části těla dostane pohodlně od hlavy, tedy od vlasů. A nejvíc bodanců pak najdete vzadu na krku. Tento dvoukřídlý hmyz z čeledi klošovitých je ektoparazit, který se živí krví zvířat, hlavně jelenovitých savců a ptáků. Obzvláště nepříjemný je pak, pokud se v lokalitě přemnoží. K hostiteli si jednoduše dolétne, usedne a křídla se ulomí. Není to sice příliš dobrý letec a křídla má pouze k nalezení hostitele, ale právě to se mu daří náramně. Kloše jeleního najdeme v lesích mírného pásu severní polokoule, přibližně v oblasti holarktické. Zavlečen byl i do Severní Ameriky, ale teprve nedávno. Ve Střední a Jižní Americe pak najdeme příbuzný druh Lipoptena mazamae. Tělíčko kloše jeleního je dlouhé pouhých 4,5 až 5 mm, je ploché, ochlupené a velice pružné. Silné nohy směřují do stran a jsou opatřené drápky usnadňujícími pohyb v srsti hostitele. A že se dovede na své kořisti či jejím oděvu kloš držet opravdu pevně. K nalezení hostitele mu slouží čirá křídla. Tykadla má tento hmyz krátká, sosák protáhlý a ústní ústrojí bodavě sací. Larvy jsou bílé, válcovité a řídce štětinaté, později hnědnou. Důkazem, že nás kloš jelení trápí už velmi dlouho, jsou zbytky klošů na slavné mumii Ötziho. Pod zvětšovacím sklem přitom může kloš jelení připomínat zmenšeninu cvrčka. Pokud kloš napadne vašeho psa, lze použít přípravek ve spreji s obsahem pyrethroidů, ale pozor, stejná chemikálie je toxická pro kočky. Samička uvolní ve svém těle pokaždé jen jedno vajíčko, které se líhne do podoby larvy již v její děloze. Larva se pak v děloze vyvíjí, přičemž se živí mléčnými výměšky. Na světlo boží larva vykoukne až těsně před zakuklením v podobě takzvané předkukly (prepupa). Kukla spadne z hostitele na zem a zde se vyvíjí dál. Vývoj každého jedince trvá 3 až 6 týdnů v závislosti na teplotách. Dospělci se líhnou nejčastěji od začátku září do začátku prosince, pro podzimní houbaře je proto kloš jelení velmi nepříjemným parazitem.Jakmile se dospělec vylíhne, ihned hledá hostitele, nejčastěji je jím jelenovitá zvěř. Na hostiteli se živí sáním jeho krve a páří se. Jedno sání trvá 15 až 25 minut. Není přitom vůbec známo, kolik larev je samice schopna za svůj život přivést na svět. Pokud vás kloši napadnou, poznáte to rychle, ale těžko se jich na místě zbavíte. Z oblečení je nesetřesete, stejně jako z vlasů, je třeba každého jedince prsty nahmatat a mechanicky sejmout. Účinná je také sprcha hned po návratu z lesa, jenže to jste již dávno nepříjemně pokousaní. Pružné tělíčko kloše je dokonce obtížné rozmáčknout. Doporučuje se mechanicky sejmutého jedince promnout mezi prsty, zahuben by měl být zaručeně. Paradoxem prý je, že kloš nesaje lidskou krev a na lidské tělo dosedá omylem. Pak ale nechápu, proč jich na mne usedlo rovnou více. Během jediné hodiny. Na lidské pokožce tedy prý kloš nezpůsobuje problémy sáním krve, ale bodnutím, když se dostane do úzkých, je nějak přimáčknut.U zdravých lidí by se bodnutí mělo projevit pouze svědivým pupínkem, ovšem lidé s oslabenou imunitou mohou být sužováni bakterií Bartonella schoenbuchensis, kterou kloš přenáší, mnoho týdnů. Tato bakterie způsobuje zánět kůže a dlouho trvající svědivou vyrážku.Zdroj: wikipedia.org, lidovky.cz