Podle různých pramenů bylo kolečko vynalezeno před přibližně dvěma tisíci lety v Číně. Vynálezcem byl (či alespoň mohl být) jakýsi Ču-ke Liang, vojevůdce a hlava říše šu chan. Jde dokonce dodnes o jeden ze tří států existujících na území dnešní Číny. Vynálezce či možná lépe řečeno šéf vynálezců nazval vynález dřevěným volem, tedy podle zvířete, které se v té době běžně používalo k dopravě těžkých nákladů. A jelikož šlo o vojevůdce, byla by naivní představa, že šlo o náčiní stavební či zahradnické. Dřevěný vůl přepravoval výhradně zbraně či jiné vojenské náčiní. Navíc vůbec nemusel být vynálezcem právě on, historici mají pravdu vždy až do okamžiku nalezení čerstvějších (ve smyslu starších) důkazů. Našly se totiž na území Číny písemné doklady a nástěnné malby z dřívějších období, které popisují zařízení podobná kolečku. Ať tak či onak, na rozdíl od současných koleček měla tato jednoduchá mechanická zařízení kolo umístěné uprostřed, načež byl nákladní prostor umístěn na ose. Madla směřovala dopředu (tažená verze), či dozadu (tlačená verze), přičemž tažené kolečko bylo praktičtější. Umožňovalo rovnoměrně rozložit váhu nákladu, čímž šetřilo lidskou sílu. Dalším rozdílem oproti současným kolečkům je, že dřevěného vola mohlo táhnout či tlačit až šest lidí. Záleželo jen na velikosti a hmotnosti nákladu. Jeden vůl s potahem byl tedy nahrazen až šesti lidmi, což je teoreticky odpovídající síla. Ale museli to být pořádní svalouši... A ještě jedna perlička, vynálezci se dokonce inspirovali i u konstruktérů tehdejších lodí a dřevěný vůl byl experimentálně opatřen plachtou. Cílem bylo, aby s těžkým nákladem pomáhal i vítr, zřejmě se ale ukázalo, že protivítr byl smrtící. Proto tento vynález rychle zapadl. Ale můžete sami na zahradě zkusit, jestli to bude fungovat. Udělejte to však hodně pozdě v noci, aby si vaši sousedé naťukali na čelo. Mohli byste získat novou přezdívku. Evropané si vynálezu všimli o dost později a na našem kontinentu se proto kolečko začalo objevovat až na přelomu 12. a 13. století. Konstrukce však již byla odlišná, kolo se přesunulo ze středu do čela kolečka. A tak je tomu dodnes. Sice takové kolečko uvezlo méně, ale usnadnila se vykládka, stačilo náklad vyklopit. Navíc byl snadnější i pohyb s kolečkem. Aby to však nebylo až tak jednoduché, mohlo se kolečko v Evropě objevit již mnohem dříve a vůbec nemuselo být inspirované Čínou. Ostatně mnoho vynálezů se objevilo nezávisle na sobě na mnoha místech světa a v různých dobách. Kolečko mohli mít klidně i staří Řekové a Římané, mohlo se objevit i v Egyptě a jinde, důkazy však neexistují. V každém případě se však kolečko začalo šířit masivněji Evropou až od 15. století. Nejprve bylo využíváno ve stavebnictví a v dolech. Sedláci si přisvojili variantu, která byla u nás nazvána trakařem. Ten byl mnohem lehčí, jednodušší konstrukce a používal se buďto k přepravě naskládaného dřeva anebo sena či slámy, ale i jiných hmot. Ona i taková pytlovaná mouka se snáze převážela na trakaři než na zádech. Do finální podoby kolečka se pak podepsala průmyslová revoluce, která nahradila dřevo kovem a gumou, načež byl nákladní prostor kolečka více uzavřen. Posledním výstřelkem doby je pak osazení kolečka motorem, čemuž se říká poměrně sympaticky motúčko. A to jsme u jazyka, pokud si totiž čeština pohrála s nějakým předmětem či vynálezem opravdu důkladně, pak je to právě kolečko. Uznejte sami: kolec, samokol a samokolí (jihozápadní Čechy - Pošumaví a Prácheňsko), kotouč (jihovýchod Čech, Horácko a jižní Morava), kolmaha (Chodsko), šajbtruhla a šajtruhla (Doudlebsko na jihu Čech), luberna a lubárna (západní Plzeňsko), kortouč (Podkrkonoší), kolečka v množném čísle (Haná), radvanec (severozápadní a severní Čechy), korbice (sever Vysočiny), kárka (Náchod a Náchodsko), tůčko a tůček (Orlickoústecko), táčky a táčka (Valašsko, severní Morava a Slezsko), točky (Těšínské Slezsko). A zdaleka není tento výčet úplný. Oficiální slovenský název kolečka je fúrik. Wikipedie současná kolečka definuje jako mechanická zařízení (ruční stroje) sloužící k manuální přepravě materiálů, konkrétně jednokolová vozidla. Jde vlastně o kombinaci dvou jednoduchých strojů (páky a kola). Podobnou konstrukci a účel má trakař. Kolečko je ideální k přepravě materiálů sypkých a dobře dělitelných (např. zeminy, cihel, písku, listí, kompostu, odpadu apod.). Obvykle mají kolečka objem 60 až 80 litrů. Kolečko se skládá z držadla, korby (vany na náklad), nosné ocelové konstrukce, kola a opěrky (opěrek). A aby se nám s kolečkem lépe manipulovalo a uvezli jsme více, bylo vynalezeno již výše zmíněné motúčko, tedy kolečko opatřené motorem. Jinak též motorové kolečko. Prostě byl stovky let ustálený princip kolečka obohacen o motor. Pouze určíte směr, zvednete pomocí držadel opěrky a kolečko se rozjede samo. Obvykle jsou motúčka vybavena elektromotorem s baterií a také brzdou. A dokonce jde o český vynález. Český zahrádkářský hobit se prostě zase jednou zahloubal a trefil bingo! Nevím jak vy, ale pokud si motúčko koupím, budu používat motorového vola, zatím ale zůstanu u toho kovového.Zdroj: budejovice.rozhlas.cz, Wikipedia, lidovky.cz, motucko.cz, zahradkarskaporadna.cz