Začneme z jiné strany, otázkou: „Proč?“ Kolonizace Marsu je totiž až nesmyslně nákladné, náročné a velmi nejisté dobrodružství. A může se jevit nelogické osidlovat jinou planetu, když jsme dosud nedokázali vyřešit všechny problémy na té své, domácí. V odpovědi můžeme pozitivně zvolat: „Protože můžeme a chceme!“. Taky můžeme dlouho hovořit o tom, jaký technologicko-vědecký průlom by to přineslo. Faktem ale zůstává, že bez cesty na Mars – nebo jinou planetu či nějakou další planetární oběžnici – bychom se na Zemi požrali navzájem. Cesta přeplněným metrem na konečnou je snesitelnější o to, že na konci můžete vystoupit, a život na přelidněné planetě je únosnější, když je tu alespoň teoretická možnost přesunu na Mars. Mars je odpovědí, je ventilem, kterým Země může upouštět tlak.To bláhové vesmírné dobrodružství má potenciál například převést výdaje velmocí z domácího zbrojení na závody v dobývání vesmíru, a přinést relativní blahobyt a mír všem. Ano, na Marsu nás mohou čekat fantastické objevy, nové zdroje, ekonomické příležitosti. Kolonizace Marsu může přepsat mapu civilizace. Podobně, jako to už jednou dokázalo objevení Ameriky, nebo přistání na Měsíci. Ale zpátky do vesmíru. Když se začtete do sci-fi románu anebo pustíte „vesmířanský“ film, je už na Marsu obvykle hotovo. Kolonie stojí, má takříkajíc po kolaudaci. Autoři a scénáristé rozvíjí děj příběhu až poté, co se lidé na rudé planetě úspěšně zabydleli. Protože tím chytře obchází dramata, která tomu musela předcházet. Například velmi nezáživnou cestu na trase dlouhé 480 milionů kilometrů – která trvala zhruba sedm měsíců - a kterou není možné podniknout vždy, ale jen v příhodné planetární konstelaci. Ty obří vzdálenosti definují děsivou izolaci i to, že ze Země si s sebou budou moci kolonisté vzít, co do tonáže, vlastně dost málo věcí. A budou muset „nějak“ vystačit ze surovin, které je čekají v cíli. Co se na Marsu bude stavět? V tom naopak máme poměrně jasno. Bude to chtít vytvořit ubytovací zázemí, nabízející dostatečné soukromí jednotlivcům. Bude zapotřebí vytvořit „systémy podpory života“. Jednak něco, co bude vyrábět kyslík a současně něco poskytující lidem obživu, potraviny. A vodu. Pokud si pod tím představíte něco jako obří skleníky, jsou vaše myšlenky na správné koleji. Ví se také, že podstatnou složkou těch stavebních projektů bude recyklace. Jen s uzavřenou smyčkou totiž bude možné vystačit s minimem importovaných zdrojů. Jedním z těch překvapivých zádrhelů je ale vymyslet, co by tam vlastně měli lidé dělat. Je lidskou přirozeností mít smysl života. A bez účelu nepřežije žádná kolonie.Dá se odtušit, že první generace osadníků budou stavět, budovat, zkoumat, mapovat a bádat. Ale je třeba promyslet, co budou dělat jejich následovníci. Dost možná budou něco těžit, vyrábět něco užitečného. Těžko zatím říct, ale k seznamu budovaných marťanských projektů tak zjevně přibydou i nějaké výrobní linky, dílny, doly. Když se přidržíme těch několika mála jistot: víme cosi o problémech, které budou muset kolonisté na Marsu řešit. Začíná to nízkou gravitací, pokračuje to mírně toxickým substrátem na povrchu planety, zvýšenou radioaktivitou, nedostatkem vody a chybějící dýchatelnou atmosférou, extrémně mrazivými teplotami. Nic moc.Vytvořit tu funkční zázemí kolonie, něco postavit, je spojeno se dvěma velkými množinami nejasností. Tou první je energie. Dobrou zprávou je, že to zatím opravdu nevypadá, že by někde na rudé planetě byla benzínka. Ale neradujte se předem, nebude to ani o solárních panelech.Na to je Mars od Slunce příliš daleko. Zatímco na Zemi je maximální „příkon“ u povrchu kolem 1370 W/m2, na Marsu jsou ta maxima jen asi 590 W/m2. Optimistický reálný výkon solárních panelů by byl asi třetinový, než tady. A té energie na „podporu lidského života“ bude přitom potřeba enormní množství. Snad tedy nějaký ten reaktor?Druhou takovou komplikovanou věcí je, z čeho se bude na Marsu stavět. Že si kolonisté nepovezou cihly s sebou je zřejmé. Budou muset vyžít z toho, co je „tam“. Z materiálů, o nichž toho zatím víme jen velmi málo. Nejhojnějším definovaným materiálem je marťanská hlína. Slabě konsolidovaný zvětralý materiál, složený převážně z regolitu, eolických nebo fluviálních usazenin, jež zahrnuje jemnou směs minerálních sedimentů, prachových rud a půdy. Dobré zprávy? Při aplikaci správných inženýrských metod vykazuje tahle „hlína“ až neuvěřitelnou schopnost vzájemného spojování. Jen stlačením by se dala využít k vytvoření stavebních bloků a sloužit jako alternativa cihel.Dvojkou na seznamu jsou čedičové horniny. Chcete-li, zkamenělé zbytky lávy, vyvřelé horniny. Tyto horniny jsou hojně dostupné na celém Marsu, chemicky jsou bohaté na hořčík a železo. Narazit se tam dá na čediče s vyšším obsahem křemene i vápence. Pozitivní je, že teoreticky právě takové horniny by mohly být zužitkovány jako „náplň“ do stavebních 3D tiskáren. Dala by se z nich vyrábět kamenná izolační vlna. Jen je třeba je rozpustit, roztavit.Velký potenciál má i sopečný popel, pozůstatek vulkanické činnosti. V kombinaci s cementem nebo vápnem by to mohl být velmi efektivní pojivový materiál. Zajímavý je i pro vysoký obsah železa. Dal by se z něho vyrábět fantastický beton, pokud by se tedy někde podařilo sehnat dostatek vody. S tou to ale zatím moc nadějně nevypadá.Proto se také hodně hovoří o geneticky modifikovaných houbách anebo nějakých „chytrých“ bakteriích. Které by, za přísně řízených podmínek, rostly na marťanském substrátu a vytvářely podle stavebního plánu ony stavební konstrukce. Jenže i tyhle mršky by bylo třeba někde v podmínkách marťanské laboratoře kultivovat a šlechtit. Že důvodů k optimismu tolik není - žádný z těch potenciálně slibných jino-planetárních stavebních materiálů nebudou moci kolonisté zužitkovat bez pořádné porce energie. A kde ji budou shánět, to zatím jisté není. Pro spoustu seriózně uvažujících badatelů je tak cesta na Mars a jeho kolonizace noční můrou. Zádrhelů k řešení je totiž spousta. My zatím můžeme snít o tom, jaké to jednou bude.Zdroj: theConversation.com, Space.com, MarsNASA.gov, Wired.com, ParametricArchitecture.com, letstalkscience.com, SpaceStackExchange.com