Když na jaře 2020 začaly platit první větší plošné zákazy, lockdowny, které měly zpomalit šíření koronaviru, začal světem prostupovat znovuoživený kult zahradničení. Lidé brali ztečí hobby-markety a květinářství stejně, jako obléhali lékárny (a bojovali o těstoviny a toaletní papír). A spolu s tím se začaly se objevovat první truhlíkové záhonky na balkonech, dvorcích, střechách, aby je jinde doplnily skleníky, pařeniště a kompostéry.Nebyla to jen záležitost kutilského Česka, jak by se tak po paměti mohlo zdát. Byl to plošný fenomén, na jehož původ se nedávno soustředili i renomovaní badatelé. Jejich analýzy, proložené statistikami o nárůstu infikovaných pak prokázaly, že v prvních měsících pandemie zájem o zahradničení v jednotlivých zemích kdekoliv od Itálie po Indii kulminoval právě v době, kdy vrcholily infekce. Zřídkavé případy zemí, izolovanějších teritorií a ostrovních států, které si pandemií neprošly, přitom nic takového nezaznamenaly. Nutkavá potřeba po zahradničení nevypadala jako náhodný artefakt, ale jako zřetelný mechanismus, jakým se lidé vypořádávali s nákazou. Mechanismus, který teď působil nezvykle a objevně, ale vlastně není ničím nový. Potřeba navracet se v těžkých časech k půdě a k manuální práci, má velmi hluboké kořeny. Zemědělská práce, respektive mnohem komfortnější zahradničení je totiž ideální cestou, jak se pokusit najít vnitřní klid v časech, kdy věci kolem sebe nemáme pod kontrolou. Zahrádkářské boomy tu totiž byly vždy – v časech krizí, válek, epidemií, v kontextu přírodních katastrof. Rozdíl je v tom, že před staletími touto cestou lidé řešili alternativní způsob obživy, zatímco během koronaviru to byl způsob relaxace, socializace, spojení s přírodou nebo udržením aktivního režimu. Co za tím stojí? V lavině mediální masáže, protichůdných informací, měnících se režimech opatření a chaosu vyhlášek bylo zahradničení něčím, co pořád ještě dávalo smysl. Svou systematičností, daným pořadím aktivit, ustálenými soubory činností. A příjemně uvolňující únavou práce, za níž jdou vidět konkrétní výsledky. Kombinací vnitřního řádu s volností a svobodou. Studie potvrdily během pandemie razantní nárůst počtu zahradníků (globálně) ve věkové kategorii od 31-50 let, aby téměř předběhly „tradiční“ zahrádkářskou kohortu, lidi ve věku 51-70 let. I u těch byl zaznamenán rapidní nárůst. Počet nových žen-zahradnic globálně skoro 6x překonal počet mužů zahradníků. Masivně přibylo zahradníků s vysokoškolskými tituly, které dříve tohle hobby moc neoslovovalo. A dál? V zemi se začalo rýpat (přibližně 62 % z celkového počtu) lidí, kteří to nikdy předtím pořádně nedělali, nebo měli jen velmi limitované zkušenosti. A i když se hovořilo o mini-zahrádkách v truhlících a na balkonech, většina respondentů (56 %) uvádí, že hospodařilo na větších pozemcích, zahradách. Kompletně nových zahrad bylo založeno 33 % (rozloha se neuvádí), ve většině případů šlo o znovu-zúrodnění neobdělávaných ploch.Zahrádkaření se ukázalo být lékem, terapií v době, kdy lidé bez ohledu na zemi nebo kontinent cítili izolaci, úzkost, obavy, deprese. A byla to terapie nanejvýš účinná, jak se shoduje až 75 - 80 % respondentů hned několika mezinárodních studií. Zahrady, malé i velké, se staly jakýmsi bezpečným místem, útočištěm od starostí všedního dne. Otázkou pochopitelně zůstává, jestli si znovunabytou popularitu zahrádkaření udrží i do dalších let. Pokud by tomu tak bylo, možná budeme někdy jednou na pandemii vzpomínat v dobrém. Naučila nás zahrádkařit.Zdroj: UBW.edu, TheConversation.com, UCDavis.com, Urban Forestry & Urban Greening