Byť k sobě umění a architektura pořád mají hodně blízko, dnes jsou tyto dvě sféry chápány spíše jako oddělené množiny, které se prolínají spíše vzácně. V minulosti tomu tak nebylo, umění a architektura často splývaly v jedno. Švýcarská umělkyně se rozhodla svým dílem překlenout čas a prostor, a vytvořit kus architektury, obytnou rezidenci, jež by byla současně i uměleckým dílem. Výsledkem je stavba, která stoprocentně zaujme, byť ne každého by asi lákala k trvalému zabydlení. I sama autorka totiž připouští, že tohle svérázné obydlí je určené jen konkrétní osobě, jisté filozofii a tomuto místu. To, jak se žije v uměleckém exponátu, se tedy nejspíš nedozvíme. Už sama prohlídka je ale nabitá energií. Není to dům, jaký by byl běžně k vidění. Co se dá o tomto ateliérovém domě prozradit? Že se jedná o dvoupodlažní stavbu, vyvedenou primárně z betonu. Že je z větší části hypogeální stavbou, tedy objektem zasazeným pod zem. Výrazná část profilu objektu je valem zeminy, a porostlá vegetací. Což je praktické: dům se tím neochuzuje o zahradu na úkor zastavěného prostoru. Místa tu přitom je vcelku nazbyt, protože užitná plocha tohoto celku se blíží 454 metrům čtverečním. Je to hodně luxusní sídlo, které by jinak v malém švýcarském městečku Origlio nejspíš působilo dost rušivě. Jenže protože se ztrácí pod zemí, jde z něj vidět jen velmi málo. Jen podivné oblouky betonových ramp a „díra“ uprostřed zatravněného svahu, která připomíná zbytnělou golfovou jamku. Ta je ovšem pro celý objekt zásadní. Je totiž cenotem, uměle vytvořenou krasovou puklinou, která propouští světlo do jádra podzemního domu. Světlo získává ještě okny usazenými ve svahu, ale tato kruhová průrva garantuje denní světlo a čerstvý vzduch všude. Cenota přitom není ničím krytá, dovnitř domu může i pršet. Voda je ovšem jímána a odváděna ven, a je součástí „organické kompozice“ a „morfologie života“. Architekti si tu pro realizaci brali inspiraci na nejrůznějších místech. Odstupňovaný profil domu zasazený do svahu trochu připomíná řecké amfiteátry. Je tu shodná práce s morfologií terénu, ale kontext je jiný. Křivky stavby jsou prodloužením svahu a splývají s okolní krajinou. Výstupky a stupně trochu připomínají ekvádorské a peruánské terasy kolem měst ve velehorách. Uspořádání místností a jejich provedení zase připomíná pouštní sci-fi domečky ze Star-Wars. Obydlí je prostě svým vyzněním natolik atypické, že je těžké je nějak zařadit. Tvary a křivky jsou ale jen jednou z částí „umění“ tohoto domu. Další složka je totiž dynamická, v pohybu a často živá. Dům odměřuje sám sobě čas tím, jak cenotou probíhá kužel světla, až postupně setmí a nahradí jej výseč noční oblohy nad hlavou. To je prvek, který v podzemních domech obvykle absentuje. Cenota zároveň zprostředkovává ozvěnou zesílený zpěv ptáků v zahradě, zatímco si čerstvé povětší pohrává s převislými liánami, padajícími dovnitř spolu s kapkami vody. Dům není podzemním bunkrem, ale otevřenou a živou strukturou. Vlastně, není ani tak domem, jako fyzickým ztvárněním umělecké myšlenky. Je propojením architektury a umění.Materiály: Mino Caggiula ArchitectsFoto-kredit: Paolo Volonté