Určitě jste se setkali se stopami zvířat už jako malí. Zmíní se o tom učitelky v mateřské školce, stejně jako charismatický učitel přírodopisu na škole základní. Jde o nezbytnou dovednost mnoha dětských tlup i organizací včetně táborových oddílů. Dnes jsou to aktuálně skauti, ale proč by se to samé děti nemohly učinit třeba na běžných letních táborech, nebo na těch církevních? Ostatně mnozí staří trampové rádi ukazují dětem právě tuto dovednost. Ale my dospělí? Nezakrněli jsme už příliš? Nezapomněli jsme? Poznávání toho, co se v místě stalo, kdo tudy prošel, pomocí nalezených stop, je vlastně pravé umění indiánských stopařů. Otevřete si stránky nějaké knihy od Karla Maye a budete přenášeni do stopařského světa každou chvíli. „Slyším v dálce ohnivého oře, ale je stíhán mnoha jezdci na koních… Stopy říkají, že tudy už projeli...“ Stopařská tradice je vlastně svým způsobem přímou úměrou lásky k dobrodružství. A teď si vezměte, že byste třeba šli po břehu rybníka a najednou spatřili opravdu neobvyklé stopy v bahně… Vyfotíte si je a začnete pak doma hledat na internetu. A ejhle, ona je to - nutrie. Nebo Ondatra? Bobr? Státi se stopařem, tedy citlivým a znalým pozorovatelem přírody, je jak umění zálesácké, tak vlastně i válečnické. „Ten kůň napadal na jednu nohu a nesl velkou zátěž. Ne jednoho jezdce, ale rovnou dva a ještě k tomu přivázaný náklad. Zřejmě zbraně a střelivo. Dlouho nevydrží, daleko už neujde...“ A co vy, poznáte podle stop alespoň, jaká zvířata prošla sněhem? Třeba na kraji vašeho neoploceného sadu? V zahradě? Ale ne, medvěda nechce v zahradě skoro nikdo, ovšem poznat podle stop třeba kunu, to se rozhodně vyplatí.Zdroj: autorský článek - Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz
