Pořádnou trhlinou v tom plánu ovšem bylo, že farma byla už od dvacátých let minulého století bez majitele. A proto taky náležitě chátrala. V devadesátých letech tak dostala od úředníků ještě jednu nálepku. Stavba nevhodná pro lidské bydlení. A celý ten (památkově chráněný) soubor budov farmy byl zahrnut do Registru stavebních rizik. Do něj se zařazují historické budovy ve městech, které například mohou ohrožovat chodce zřícením balkonu nebo sesutím. Takové objekty jsou zpravidla z veřejných financí přednostně renovovány. Ve městech jde o lidské životy. Ale na venkově? Tam je nikdo moc neřeší. Farma u Castletonu tak chátrala směle dál. Než si ji, jako skutečnou ruinu bez užitku, pořídil dobrodružně naladěný investor. Který se pustil do její rekonstrukce. Většinu jejích objektů dokázal vlastními náklady zrekonstruovat, opravit, zkolaudovat a zabydlet. Tedy až na kamenný přístřešek pro vozy a povozy, který přiléhal k původně hospodářským budovám dvora. Mohlo by se zdát, že tady žádný zádrhel nastat nemůže. Renovací a rekonstrukcí už prošla většina staveb na čtyřiceti hektarech rozlohy celé někdejší farmy. Jenže u téhle „garáže pro koňské potahy“ (s výměrou 95 metrů čtverečních) si oblastní památková správa najednou vzpomněla, že jde o objekt chráněný. Majitel, který si dosud při rekonstrukčních a renovačních pracích zatím vystačil jen s konzultacemi odborníků, nyní musel – jen kvůli tomu přístřešku – zaangažovat architekty. Kteří v místě provedli studii, zmapovali terén a odborně vypracovali návrh na opravu a přestavbu, který bude v souladu s památkovou ochranou.Což bylo, vzhledem k tomu, že šlo o poslední ze zničených/opravovaných hospodářských přístavků, po celých desetiletích zanedbávání, trochu zvláštní. Stejně jako to, že provedení nezbytných projekčních prací, předložení požadovaných územních žádostí a vyjádření souhlasu se stavebním povolením, že to vše trval jeden rok. Další, detailní návrh a stavba samotná pak trvala roky dva. Stavební práce byly nakonec dokončeny v létě 2023. Šlo například o to, že jako kotovaná konstrukce z masivního kamene není obecně povoleno použití moderních plastových nebo neprodyšných stavebních materiálů, jako jsou hydroizolační vrstvy, hydroizolační membrány nebo cementové malty, beton a vysoce zpracované izolační materiály. I když se tyto materiály dnes běžně používají ve stavebnictví, jejich použití na tradičních budovách může zvyšovat riziko zachycení vlhkosti hluboko ve vrstvách obvodového pláště budovy.Potenciálně způsobují růst plísní a další problémy související s vlhkostí, které mohou vést k dlouhodobému poškození konstrukce budovy. A to se bez schvalujícího razítka od úředníka neobejde. S ohledem na tuto skutečnost byly vnější kamenné stěny kůlny zcela nově vypáleny nehydraulickou maltou z páleného vápna. Vápenná malta se tradičně používala na stavbu budov, jako je kůlna, a je zásadní pro to, aby se voda, která je absorbována kamennými zdmi za vlhkého počasí, odpařila. Jakmile byly stěny opraveny a znovu vyspraveny a nechaly čas vyschnout, byly zevnitř izolovány přírodní, prodyšnou, dřevovláknitou izolací, aby se zvýšil tepelný výkon budovy. Vnitřní zateplení stěn bylo následně dokončeno nátěrem nehydraulické pálené vápenné omítky. Na zateplení střechy budovy byly použity přírodní recyklované materiály z oděvního odpadu. V přízemí objektu byla položena nová vnitřní vápeno-betonová podlaha, položená na zhutněné kamenivo z recyklovaného pěnového skla. Agregát z pěnového skla nemá kapilární tah, a tak působí jako nepromokavá vrstva bez plastů a zároveň poskytuje podlaze potřebnou izolaci.V rámci vápenobetonové mazaniny bylo instalováno podlahové vytápění, které je zásobováno teplem novým systémem tepelného čerpadla země-voda. Dokončená budova poskytuje nové, flexibilní využití. Jako rekreační prostor v úrovni přízemí a domácí kancelář v přízemí pro hosty v úrovni prvního patra. Památkově chráněná stavba tak byla zachráněna. Jestli ta námaha stála za to, posuďte sami.Zdroj: Ian Hazard Architects Foto: Scott Wicking Photography
