Mavuň červená (Centranthus ruber) není nijak náročná na naši péči. Požaduje slunné stanoviště a na plném slunci se pak bude pyšnit celou sezónu. Preferuje suchou a dobře propustnou půdu a první zimu po výsadbě doporučujeme zimní ochranu. A to je asi tak vše. Odmění nás hustěji olistěnými lodyhami ve své horní části a záplavou červeno-růžových kvítků uspořádaných ve vidlanech, které skládají husté laty. Dorůstá výšky až 100 cm (50 až 100 cm), listy má přisedlé a protáhlé, dlouhé až 8 cm, s celokrajnými a úzce kopinatými až vejčitými čepelemi, které jsou po obvodě jemně zubaté. Čepele listů jsou mírně dužnaté a spolu s lodyhou mají modrozelený nádech. Rostlina vynikne jako dominanta trvalkového záhonu, ale i suché skalky.Další články o trvalkách najdete ZDE. Tato trvalka má nahloučené lodyhy, které vyrůstají z podzemního vícehlavého oddenku. Lodyhy jsou přímé a nebo od své báze vystoupavé, lysé a větvené. Květy mavuně mají krátké stopky, jsou oboupohlavné, dvoustranně souměrné a pětičetné. Kalich s pěti skoro nezřetelnými cípy se v době zrání plodů přemění v pérovitý chmýr, pomocí kterého se později semena rozšiřují po okolí. Koruna je řepicovitě srostlá z pěti červených a nebo růžových, vzácněji i bílých lístků. Korunní trubka je dlouhá přibližně 1 cm a na bázi vybíhá dozadu v tenkou ostruhu. Pět tyčinek je přirostlých ke korunní trubce. Spodní semeník nese čnělku s hlavatou bliznou. Na spodní straně korunní trubky najdeme žlázky produkující nektar a lákající hmyz. Květy jsou proto často opylovány právě létajícím hmyzem, nejčastěji motýly s dlouhými sosáky. Plodem je jednosemenná, přibližně 4 mm velká nažka s pérovitým chmýrem. Na naše území byla mavuň červená dovezena ze Středomoří v 19. století a hned se uplatnila jako působivá okrasná rostlina. Ze zahrad navíc občas zplaňuje a dostává se do volné přírody. Zde byla jakožto neofyt poprvé pozorována již v roce 1880. Přirozeně je rozšířena v jižní Evropě, kde je původním druhem. Oblast jejího výskytu zasahuje až do asijského Turecka, k Černému moři, přiléhající části Kavkazu a na západoafrické středomořské pobřeží. V Evropě původně nevystupovala severněji než do jižní Francie, Itálie a na Balkán, byla však postupně lidmi rozšířena až do Střední Evropy, Velké Británie, ale i mnohá mimoevropská území s teplým klimatem. Dnes proto mavuň najdeme i v přírodě tropické Afriky, Severní i Jižní Ameriky, jihovýchodní Asie, téměř celé Austrálii a na Novém Zélandu. A dokonce i na některých tichomořských ostrovech. Na našem území ji dnes najdeme v přírodě jako neofyt především v okolí měst (Praha, České Budějovice, Sobotka, Vyškov). Vesměs jde o oblasti, kde je tato rostlina pěstována v zahradách a má zde proto dobrou příležitost zplanět rozptylem semen. Mavuň červená je z ekologického hlediska teplomilný hemikryptofyt a je řazena mezi vegetaci skal, sutí a zdí, čili suchých stanovišť. V naší přírodě se vyskytuje na slunných stanovištích od nížin až po pahorkatiny, kde vyrůstá ve štěrbinách skal i ze starých zdí, podél kamenitých cest, na rumištích i skládkách odpadu. Obzvláště na sluníčko je velice náročná, o to méně však na živiny a zálivku. Prospívají jí lehké, propustné půdy, které mohou být dokonce kamenité, málo výživné a pouze střídmě mokré. A pozor, při vyšší zimní vlhkosti rostliny trpí hnilobou. Není se však třeba zase až tolik strachovat, jelikož se mavuň ochotně množí samovýsevem, pokud tedy v zimě uhnije, nějaká životaschopná semínka se poblíž uhynulých jedinců určitě najdou. Nejsnadnější množení mavuně červené je výsevem. Pokud s ní chcete začít, stačí zakoupit či jinak získat semena. Rychle roste, dlouze kvete a vyžaduje pouze minimální péči. Neláká přitom žádné škůdce. A velmi snadno mavuň rozmístíme na podzim i na nové stanoviště a to dokonce i zcela zdarma. Stačí na nové stanoviště položit odříznutá květenství se zralými plody (resp. semeny). Na jaře zde vyroste řada semenáčků. Pozor však, v některých zemích je mavuň červená považována za invazní rostlinu (např. Austrálie, západní pobřeží USA a Havaj), jde ale vesměs o oblasti velmi teplé, za našich zim je stav této rostliny redukován a jako invaznější druh se proto dosud neprosazuje (kromě hnití kořenů v našich podmínkách často vymrzá). Kromě trvalkových záhonů a skalek je vhodná i k řezu do vázy, případně lze listy přidávat do salátů, jak se to ostatně dělá ve středomořské kuchyni. Přidávána je též vařená do polévek.