Přesně ta místa, která jsou běžná na okrajích lesů, rybníků, potoků, řek a cest, polí a luk. A bohužel přesně takové houštiny jako šílení stále prosekáváme, čistíme, vytváříme co nejvíce estetické a snadno dostupné (i prostupné) prostředí. A nyní někdo říká, že je to špatně, že ve městě musíme přesně takové houštiny – mikrolesy – malé džungle - uměle vysazovat. Vynálezce houštin. Tak trochu mi to vzdáleně připomíná problém s klasickými a dříve běžnými textilními kapesníky. Smrká se do nich donekonečna, dokud nejsou úplně promočené a zamořené. Lidstvo ale objevilo kapesníčky papírové jednorázové, stejně jako jednorázové papírové utěrky a toaletní papír. Do všech těch papírových vynálezů se dá smrkat, načež kus papíru ihned po použití hygienicky vyhodíme. A teď bych, po letech vytěsňování textilních kapesníků, přišel s argumentem, proč jsou mnohem lepší a ekologičtější než ty papírové. Někdo by to nějak nazval, vznikla by studie, několik studií, mnoho studií… A na světě by byly – simsalabim – staré dobré textilní kapesníky. Takové, které se používají a perou stále donekonečna, dokud se v nich neobjeví díry. Pokud bych měl obzvláště velké štěstí, třeba že by si už na textilní kapesníky nikdo neplatil patent, mohl bych i zbohatnout. Nejen na myšlence, ale i na výrobcích. A kdyby ne, mohu zkusit prorazit s lopuchovými listy na jedno použití. Japonský botanik Akira Miyawaki se jednoduše zamyslel a napadlo ho uprostřed dokonale tvarovaných a udržovaných japonských zahrad, že tady je prostě něco špatně. Čistě teoreticky se právě mohl vrátit z výletu třeba do malajské džungle a uvědomit si, že tam všechno roste a žije divoce, bez zásahu lidských rukou. A že by právě taková místa (ostrůvky) mohla být i v rozpálených městech, kde chybí. V každém případě uvažoval výsostně ekologicky, miniaturní mikroles, to je něco jako mikrozahrádka. Nabídne útočiště ptákům, hmyzím opylovačům a jiným živočichům, ale i našim unaveným myslím. Rozhodně stojí nápad ostrůvků intenzivní zeleně v nekonečné šedi asfaltu, betonu, skla a plastů velkoměst za pozornost. Rozhodně je rozumný, ale ne nový. Kdybychom totiž jako pomatení šílenci neustále všechno nevysekávali, nečistili a nezdokonalovali, byly by takové ostrůvky života všudypřítomné. Jako dříve. Houštinám se lidé vždycky vyhýbali, protože nás v nich vždycky něco popíchalo, poškrábalo, popálilo. Navíc se jimi špatně prodírá. Přesně to ale preferují mnozí živočichové. A čím menší, tím lépe. Budujeme rozsáhlé udržované parky a zahrady a na to nejdůležitější zapomínáme. Na neudržovanost, spletitost, nahodilost, divokost, v nepejorativním smyslu lze dokonce použít i slůvko bordel. Miyawakiho mikrolesy vlastně představují znovuobjevené miniaturní ekosystémy, které čistí vzduch, regulují teplotu a vrací přírodu k její přirozenosti. Pravému výrazu. Jednoduše řečeno platí, že i malé divoce zarostlé plochy mohou mít ohromně pozitivní dopad, pokud jim dáme šanci. Aby toho nebylo málo, Akira Miyawaki dokonce navrhl technologický (pracovní) postup, jak městské houštiny (ostrůvky přírodního nepořádku) zakládat. Před výsadbou mikrolesa máme půdu (zřejmě předpokládá znečištěnou a chudou) upravit do hloubky až 1 metr v závislosti na podmínkách konkrétní lokality. Doporučuje použít kompost a mykorhizní inokulanty. Výběr stromů, keřů a půdopokryvných rostlin doporučuje podle složení modelových lesů v okolí. Obvykle by druhová rostlinná skladba měla zahrnovat nejméně 15 až 20 různých druhů. Vznikne tak lidské noze neprostupný ostrůvek divočiny. Když to hodně zjednodušíme, jdeme rozpálenou městskou šedí, potíme se a najednou: bordel, ze kterého vylétne motýl a pták, směrem k safaltu se vydá chrobák. Jdeme dokonale upravenou japonskou zahradou a na jejím okraji: opět bordel. Pokud nahradíme vulgárněji znějící slovo, můžeme říci: ostrůvky přírodního nepořádku, chaosu, miniaturní divočina, houští, houština. Příroda. Miyawaki definoval své mikrolesy jako malé, hustě vysazené lesní porosty, které se díky speciální metodě výsadby rychle rozrůstají a vytvářejí samostatně fungující ekosystémy. Uf. A dále se píše, že tuto metodu japonský botanik Akira Miyawaki vyloženě vyvinul. Až po Bohu a přírodě, samozřejmě. Inspiroval se prý přirozenými lesy a jejich schopností regenerace. A dál už je to jenom prachobyčejný marketing, asi aby se prodávaly knížky a provozovaly zpoplatněné workshopy. Metoda se prý poprvé uplatnila v Japonsku (nikde jinde divočina dříve zřejmě nebyla) a odtud se rozšířila do dalších částí světa. A je to! Panečku, to je nové poznání. V Japonsku vymysleli přírodu. A pozor, PR argumentace jde ještě dál: Od té doby se houštiny (příroda) rozšiřují do celého světa. Zakládají se ve městech i na venkově v takových zemích, jako je Indie, Francie, Nizozemsko, Austrálie a Brazílie. Tvořeny jsou domorodými druhy rostlin, které se přirozeně vyskytují v konkrétní oblasti. Vážení, kdyby to nebylo k smíchu, bylo by to k pláči. A naopak. Existuje větší důkaz zdegenerovanosti nás – lidstva? Proč může něco takového vůbec vzniknout? Zřejmě proto, že mnoho lidí vlastně žádnou skutečnou divočinu na vlastní oči nikdy za svůj život nevidělo. Podle zprávy OSN o stavu světových lesů bylo na planetě od roku 1990 do roku 2020 nevratně zničeno více jak 420 milionů hektarů lesů. Přitom více jak 85 % světové populace lidí žije ve městech. A máme to. Například nevládní organizace Earthwatch Europe situaci zachraňuje tím, že od roku 2022 vysadila 285 malých lesů. Tyto pozemky byly osázené 600 stromy, které údajně mohou přilákat jenom za první tři roky více než 500 druhů zvířat a rostlin. Kouknu z okna do zahrady, vidím 10 stromů, desítky různých keřů a okolo stovky dalších druhů rostlin. Tu a tam i nějaká ta menší houština. A co teprve kompost, to je teprve semeniště života, žijí v něm i ježci. Že bychom požádali o dotaci na záchranu přírody?Zdroj: autorský text – Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz, asb-portal.cz, Wikipedia, microforest.co.uk
