Čtvercový půdorys, křížové rozdělení čtyř místností koridorem spojovací chodby. Částečná limitace profilu stavby vysokou obvodovou zdí, která těsně přiléhá k hranici pozemku. A za ní se už nachází chodník s ulicí, k nimž je vlastní rodinný dům přilepený. Výhled ven tedy nabízí skromná okna v prvním patře, kontakt se zelení je v zásadě minimalizovaný skromným dvorkem. Upřímně, podle takových dispozic by tenhle dům s výměrou základů 96 metrů čtverečních skutečně ničí pozornost neupoutal. Jenže i také všední domy, kterých v Irsku vyrůstaly ve čtyřicátých letech tucty, jsou něčím domovem. A mezi domem a domovem existuje propastný rozdíl. Jen k tomu druhému se vážou naše vzpomínky, ceníme si jej a snažíme se, v rámci oprav a rekonstrukcí, posouvat jeho příběh dál. Což byl i případ zmíněného domku, stojícího na předměstí v Dublinu. Jeho majitelé se totiž rozhodli jej modernizovat a rozšířit, jak sami říkají: „S prvky důvěrně známými, ale tak přehnanými, až to překvapí.“ Když to zkrátíme, rozhodli se dvě stěny, směřující do dvora, z projektu odstranit. A tím domek otevřít tehdy ještě neexistující zahradě. Zní to divoce, ale stavba s křížovým uspořádáním přízemí a nosnými stěnami ve středu těžiště něco takového, i podle zhodnocení statiků, skutečně umožňovala. Takže dům, byť zpoza zdi stále stejný, začal prodělávat jednu změnu za druhou. Do nově rozvolněného plánu se tak mohly pohodlně vměstnat čtyři pokoje: knihovna, kuchyně, jídelna a obývací pokoj. Které, na rozdíl od předchozího stavu, mohly maximálně těžit z denního světla, prostupující zahradou. A také z různých stropních výšek, jež jinak v zásadě spojitý prostor vizuálně odlišují. Chytlavým prvkem je tu zapuštěná stropní lišta, umožňující, aby byly místnosti v případě potřeby „obaleny“ závěsem či pásmem posuvných/sklopných veřejí. Anebo, což je varianta pro příznivější počasí, byly dočista otevřeny terase a zahradě. Každý z pokojů tak podle své funkce získává ještě přídomek venkovní: kuchyně, čítárna i obývací pokoj se stanou součástí soukromé oázy dvora. Je to praktické, protože bez omezujících rohů a stěny se „dům může šířit ven“. Ve vlastním zastavěném prostoru se tak zmenší stopa obyvatel, a rozroste plocha pro vybavení. Stabilní jádro domu přitom v sobě nese servisní a instalatérské prvky, technickou místnost. A také sklad, umývárnu s koupelnou a schodiště směřující do patra. Dům ani před rekonstrukcí zrovna neoplýval volným prostorem, ale teď s ním aspoň hospodaří lépe. Vestavěné spotřebiče, policové stěny, vestavěné skříně neubírají místo, a přitom ponechávají úložnou kapacitou. Díky tomu bydlení působí nezastavěným, nepřeplácaným dojmem. Díky začlenění pokročilejších forem izolace a utěsnění obálky nyní bydlení dosáhlo na energetický štítek BER A2. Jak ale zmiňují obyvatelé: „Dům tu nálepku nese lehce, ne jako odznak.“ Energetická efektivita stavby nebyla prioritou, je jen vedlejším výstupem chytrého designu. Jsou to drobnosti, které starý dům rekonstrukcí posouvají dál. Například chytře vložená střešní okna v patře, prosvětlující tři ložnice s koupelnou (dohromady na 45 metrech čtverečních) také vycházejí z „dostupného minima“ a dostávají z něj možné maximum. Dřevěné obložení lemuje prostor zesvětlený bílými omítkami, který vizuálně prohřívají. Krb zůstává nezbytností, byť zcela renovovaný. Je to o eleganci a jednoduchosti, s jakou se dobrat požadovaného výsledku. Zvenku přitom vypadá dům pořád stejně, dočkal se jen vřesově zelené střechy a měděných okapů. Nikdo, kdo jde podél zdi, tak nemůže uhodnout, jak dalece se tenhle nenápadný a na první pohled naprosto všední rodinný dům proměnil.Zdroj: David Leech ArchitectsFotokredit: David Grandorge
